202. díl, Margit: Partnerství dva-nula-dva-tři aneb polyamorie

Vedeme s dcerou diskuse na téma vztahů. Její dospívání a vývoj vztahů okolo nás vede k jejímu hlasitě komentovanému uvažování nad tím, co je v partnerství správné, žádoucí, férové. A já se jí snažím zprostředkovávat pohled generace jejích rodičů.

Principiálně s ní naprosto souhlasím, že je fér a správné, aby se lidé, kteří žijí v partnerském vztahu, otevřeně domlouvali, že by rádi chtěli mít vztah a sex i s někým dalším. Z praxe a vlastního života dobře vím, že to není tak jednoduché. Moji o generaci mladší klienti si domlouvají ve svých barvitých genderových identitách a bohaté škále sexuálních preferencí rozmanitá vztahová uspořádání. Naše generace se trápí nevěrami. Generace našich rodičů se rozvodů bála jak čert kříže a vše se zametalo pod koberec. Asi je lepší cesta bavit se o uspořádání. Asi hned od začátku, protože přenastavovat zajeté, je snad ještě složitější.

Teoreticky se mi polyamorní princip moc líbí. Představa doživotní monogamie je podle mne naprosto nerealistická. Když jsem byla mladá a svobodná, neuměla jsem si představit, že s nějakým jedním jediným mužem prožiju celý život a zároveň jsem chtěla mít děti, kterým jsem chtěla dát stabilní vztahové zázemí - tehdy mě napadalo uspořádání, že bych žila s párem homosexuálních mužů, kteří by mým dětem mohli sloužit jako stabilní mužské vzory, a k tomu střídala sexuální a vztahové partnery podle toho, jak to život přinese. Časem mi to přišlo trochu moc mimo, navíc jsem se zamilovala a nakonec jsem se vdala za jednoho heterosexuálního muže, počala s ním postupně dvě děti, které jsme vychovávali společně a žila s ním přes deset let. Ale život je dlouhý, rozmanitý a přináší spoustu výzev, překážek i příležitostí. Teď jsem šťastně rozvedená, ale děti mají naštěstí nadále stálého a plně funkčního tatínka - byť za cenu každotýdenního stěhování od jednoho rodiče k druhému. Relativně funkční model.

Lidi, které jsem za svůj dosavadní život potkala, žili a žijí v různých uspořádáních. Někdo ve funkčním heterosexuálním monogamním manželství, někdo v trvalém či dlouhodobém homosexuálním páru (říká se tomu monogamie, když spolu žijí dva muži?!?!???), někdo svého partnera podvádí - tu se jedná o krátkodobá vzplanutí, onde o dlouhodobé paralelní vztahy. Lidé se mění, vyvíjejí,vztahy se mohou vyčerpat. Do života nám často vstoupí někdo, kdo je s námi kompatibilnější než by býval byl před lety, nebo někdo, koho jsme před lety nemohli potkat vlivem našeho geografického působiště nebo jiných okolností. Minout takovou osobu bez povšimnutí někdy nejde. A někdy to začíná "jen" fyzickou přitažlivostí, nebo tím, že nám ve stávajícím vztahu chybí něco, co naprosto zásadně chybí. Polyamorní vztahy, kde se partneři otevřeně domlouvají, které další osoby do vztahu, jenž se neomezuje pouze na dva a jejich jednu výlučnou lásku, by jistě řešily mnohá zranění z odhalených nevěr, možná i předešly mnoha bolavým rozchodům. Je to ale skutečně tak? Umíme/uměli bychom to? Osobně, mám-li být naprosto upřímná, tak vlastně nevím, jestli bych to uměla. Jestli bych uměla být v pohodě s tím, že ten, koho miluju, miluje (a miluje se) kromě mě ještě další ženu nebo muže. Asi bych to uměla, kdybych já byla ta první, hlavní. Ale tak by to v polyamorních vztazích asi být nemohlo. Nebo ano?

Trávíme teď víkend u známých na chalupě. Několik fragmentů rodin, deset lidí u stolu, dvě ženský v kuchyni, dva chlapi na zahradě, hromada dětí (teda spíš mladých lidí) všude možně po barák a do toho pes. Všechno doplňuje divoká příroda okolo, kytary, gramec, společenské hry, pivo, víno, zpěv, krbová kamna, dobré jídlo a vzájemné souznění. Je to skvělé. Miluju barák plný lidí. Miluju to mísení a vzájemné doplňování. Vztahy mezi dospělými kromě jednoho manželského páru jsou naprosto neerotické. Nicméně už několikrát se zde zvedla debata na téma partnerského uspořádání a polyamorických vztahů. "Fungovat v kuchyni s ještě jednou ženskou je skvělý, ale fakt nevím, jestli bych chtěla, aby mi ta ženská spala s mým mužem." zaznívá od trouby. "Tak spi s tou ženskou…" komentuje moje dcera. "Mně by se to líbilo mít doma dvě ženský…" zaznívá od stolu od mužského osazenstva. "No jo, miláčku, ale to by taky znamenalo, že já bych zas chtěla mít doma dva chlapy, to musí být vyrovnaný." Odpovědí je nenadšené mručení. A to je podle mě ta potíž s polyamorickými vztahy. Líbilo by se nám to teoreticky, ale v praxi to neumíme. Generace našich rodičů jela podle Plzákova "zatloukat, zatloukat, zatloukat", současná manželství se snaží hojit nevěry podle youtubových videí Honzy Vojtka, ta naše, co už přežila tu fázi "musíme fungovat a postarat se o děti" a pár let už zas žijeme v životech, kde je trochu času a prostoru na naše potřeby a touhy, se snaží najít cesty někde mezi tím. Spousta z nás je rozvedená, někteří se rozvádí, někteří jsou si navzájem nevěrní nebo odklánějí hlavy, když jejich partneři neustále zůstávají do večera v práci a jezdí na různé služební cesty nebo za sportem či zážitky s kamarády, někteří odvážně otevírají se svými partnery diskuse o novém, funkčnějším uspořádání. Bezpochyby existují i tací, kteří prožijí celý život ve spokojeném mnohaletém monogamním vztahu.

Bavila jsem se nedávno s jedním chlapíkem, který od střední školy žije s jednou ženou, má s ní děti a spokojené manželství, občas ale mívá i jiné vztahy, kratší či delší, více či méně přiznané. Vyprávěl mi, jak se se ženou o tom otevřeně baví, jak v jednu dobu jeho druhá partnerka pobývala u nich doma, znala se s jeho ženou i dětma. Ptám se, jestli to někdy za jejich dlouhé manželství bylo i tak, že takhle měla nějakého takto přiznaného partnera i jeho žena. Kouká na mě překvapeně. Ne, tahle varianta nenastala. "A jaký by to pro tebe bylo?" vyzvídám. Zdá se, že i velmi otevření muži nesnáší úplně dobře, když se o své ženy musí dělit. Někdy se zdá, že to "zatloukat" či "neptat se" funguje stejně nejlíp. Mrzí mě to, ale zdá se mi, že naše generace tu otevřenost neumí. Ale možná je načase, začít se učit. Zdá se, že Vesmír je nastaven změnám i ve vztahové sféře a nic není nemožné. Ale i tady platí - jaký si to uděláte, takový to máte. Rozhodla jsem se, že tohle téma víc prostuduju. Pro začátek si pustím nějaké dokumenty - a kdo máte nějaké osobní zkušenosti, sem s nimi!

Tonča mi čte přes rameno a potřebovala k tomu napsat svoje: Nejhorší na vztazích je, že vlastně nevim jak zjistit jak maj fungovat. Vsichni rikaji ze vztahy z filmu jsou nerealisticky (coz asi jsou) a kdyz se zeptam mamy konverzace se vzdycky strhne na jeji vypraveni. to mi nevadi, ale brat si rady ohledně vztahu od nekoho, kdo je rozvedenej, ma dve deti ve stridavy peci a chodi s trenerem jednoho z nich asi neni idealni. Nic proti, ale takhle skoncit nechci, sry mami.

Nejpodstatnejsi mi na nasich debatach o podvadeni prijde ze máma vzdycky tvrdi ze teoreticky se mnou souhlasi, ale ze ze zkusenosti mi muze rict ze to tak nefunguje. ale ve vsech pripadech o kterych mi vypravi, ma citovou vazbu k jednomu z lidi vetší. A hele! vzdycky kdyz ji reknu co si o tom myslim, zacne branit cloveka ktereho ma radsi. Je to prirozeny ale ne objektivni.

Jak to máte se vztahy vy? Je pro vás přijatelnější nevěra, nebo otevřená diskuse o vícevztahovém uspořádání? Jaké varianty vztahů jste za svůj život žili? A jaké byste ještě chtěli vyzkoušet?