203. díl Baru: Červená kontrolka

Jezdím teď dvacet let starým autem. No. Jezdím … auto mi prodali rodiče. Za pakatel. Pak ho ovšem nechali prohlédnout u lokálního automechanika, abych byla v bezpečí. To mě stálo půlku pakatelu navíc. Ach můj bože. Ale zvládnu to. Auto je maličké, třídvéřové, oranžové a když je teplo, dá se mu stáhnout střecha. Takže romantika. Citroen C3 Pluriel z roku 2004. Moje mládí. … fakt je, že střechu stahuju i tehdy, když není úplný hic, a to z jednoho prostého důvodu. Tohle auto totiž trvale smrdí benzínem. Strašně. Není to závada, filtry vyměněny, nikde nic neuniká … i na internetu píšou, že je to prostě jeho vlastnost. Smrdí benzínem. Chvíli doufám, že se to změní až natankuju benzín pražský. Třeba smrdí míň než ten ze Severu Čech. Prdlajs. Smrdí stejně. Kamarádka si dělá legraci, že pobyt v tomto autě přináší opojení. No nevím, ale jiné nemám.

Dcera autu říká Šrotík. Očividně jsem u ní získala body tím, že v tomhle autě se řadí a že to umím, a že jsem schopná zaparkovat i bez parkovacích senzorů a kamery. Ach, kde jsou ty časy, kdy jsem tohle všechno měla. Ale dcera tvrdí, že si auto musím nechat, dokud jí nebude 18, protože chce taky umět řadit. To mi lichotí. Jako bonus se ke mně vrátila jedna stará deka. Před časem jsem ji vyřadila s úmyslem ji vyhodit do textiláku, moje mamka ji zachránila, a pak mi ji dala zpět do kufru auta, že se bude hodit na piknik. Nemám sílu se bránit. Mám staré smrduté auto, hnusnou deku v kufru, ale stále romantické nadšení.

Minulý víkend se proto rozhodnu pro výlet s kámoškou a našimi dvěma dcerami.

Nic velkého. Hrnčířské trhy v Nelahozevsi.

Je zima, ale všichni máme čepice a šály, takže střecha dolů.

Zpíváme si spolu s jediným šíleným CéDéčkem, které zůstalo v autě po našich. Americké hity 60. a 70. let. Dobrá nálada vydrží až do Kralup, kde se zastavíme u bankomatu.

Při opětovném nastartování pochopí i moje laické ucho, že je něco blbě.

Zvuk se změnil. Netáhne to.

Kolemjdoucí prohlásí něco o svíčkách.

Já umím jenom zvednout kapotu.

Auto je schopné jízdy, a tak absolvujeme poslední dva kilometry skoro na jedničku (stupeň rychlosti, ne známka).

V Neláči najdu místo na zaparkování a vypustíme děti na zámek na trhy.

Kámoška vygooglí servis.

Máme z p.dele kliku, protože otevřeli před 14 dny a jsou ochotni přijet v sobotu odpoledne.

Takže úplně cizím chlápkům dám auto, klíčky, malý techničák… a oni odjedou.

Domů se vracíme vlakem.

Docela fajn výlet.

Týden pak běží normálně. Zavolají ze servisu, že to byl rozdělovač a svíčky, za čtyři litry, a můžu si pro to přijet. Je to překvapivé vzhledem k tomu, že vůz před 14 dny prošel kompletní severočeskou prohlídkou. Redefinuji pojem za pakatel. Možná je to od slova pako. Jen pako jako já uvěří, že to bude plně funkční vůz. Stihnu si ho vyzvednout nejdříve koncem týdne.

Ve čtvrtek a pátek školím mimo Prahu, ale poveze mne kolegyně, tak dobrý. Zvládám. Furt to zvládám.

Dceru hlídali naši. Chvíli si užívali pohodu, chvíli se zjevně pěkně poštěkali. Ale zvládli to.

Nakonec se vracím domů, je sice odpojená televize (tati, prosím, používej jen tento ovladač, na nic jiného nesahej), pověšené závěsy, které nesnáším (mami, prosím, hlavně nic neper a nedělej změny v bytě), něco se stalo se zámkem dveří, je uvolněná baterie v koupelně, ale kočka žije, gauč není počůraný a dcera má dobrou náladu a spokojeně se přemístí k tátovi. Naši mě svezou do Nelahozevse pro opravené auto.

V autě i po opravě svítí stále červená kontrolka. Paní v servisu v Nelahozevsi tvrdí, že je to pozůstatek opravy, a časem, když to nezhasne, se mám zastavit (když pojedu na výlet kolem říká doslova) a oni to připojí na diagnostiku. Já nevím, vezu auto do Prahy. Přemýšlím, zda mám hledat jiný servis nebo se tvářit lhostejně, ať si kontrolka klidně svítí.

Případně vyřešit později. Teď nemám sílu.

Můj přítel analytik mi řekl, že to je moje kontrolka.

A měl pravdu.

Přivezla jsem auto domů. Pohoda, skoukla dva díly seriálu Volha (dost zajímavej zážitek mimochodem), usnula jakoby nic.

V noci jsem se probudila hrůzou.

Měla jsem dramatické sny, v nichž vystupovala moje dcera a pak i její tatínek. Pocit typu musím někam utéct a čirého zoufalství.

To, co se mi takhle v sobotu v 1:30 dostavilo, byla zřejmě panická ataka.

Už dva dny před tím jsem cítila neklid, ale vedla jsem seminář a těch dvacet lidí nemohla nechat ve štichu. Teď sama doma, všechno to dolehlo.

Je mi tak strašně, že se rozhodnu zavolat na linku psychické pomoci.

Poprvé v životě zažívám to, co doporučuji druhým.

Mladík na druhé straně je možná nějaký můj bývalý žák.

Je laskavý.

Nejdříve mi řekne, že teď v noci nemají tolik času a řeší hlavně to, co je život ohrožující nebo to chce záchranku či Policii.

Řeknu, že život ohrožující to zřejmě není.

Ale, že je mi strašně, ale strašně blbě.

Mám úzkost, hrůzu, pot, zastavuje se mi mozek, mám pocit, že nemůžu mluvit, slova se motají. Všude je mlha.

Mluví se mnou o dechových cvičeních, které učím většinou já ty druhé.

Jsem mu hrozně vděčná.

Pochopí, že je to vážné, že jsem doma sama, že jsem sice z oboru, ale mám těžký období, že mám strach, že se snažím dělat, co můžu. Ale mám rozsvícenou červenou kontrolku.

Něco je sakra blbě.

Myslím, že jsem se právě zhroutila.

Promiňte všichni.

Prostě mi došly síly.

Po dvaceti minutách jsem schopná telefonát ukončit.

Napíšu příteli, člověku, co je mi teď nejblíž, co se stalo.

Ve tři ráno usnu.

Spím strašně dlouho.

Krátce se probudím a pak zase usnu.

Přijde Margit, přinese čokoládu a mluví se mnou o tom, co se stalo.

Je tady.

Pak jí vystřídá můj Milý. Přítel, který je mi poslední rok blízký. Muž, se kterým chodím, i když náš vztah asi nenaplňuje tradiční definice. A místo velké romantiky mi přinese jídlo, česnekovou pomazánku a dort a dvě knížky a z jedné z nich mi pak předčítá až do večera. Vlastně je to strašně romantické. Ale já jsem pořád strašně unavená. Rozhodně nevypadám dobře.

Čte i druhý den ráno.

A objímá mě a já mám hrůzu, jestli vydrží být se ženskou v takovýmhle stavu.

Jestli je vážně rytíř ve zlaté zbroji. Jestli je pořád druhou půlkou mojí duše.

Jestli se mnou vydrží i tohle.

Nenablýskaně. Smutně rozstřelenou vyčerpanou Báru.

Báru, která má kočku, co občas močí na gauč, dceru v pubertě, svérázné rodiče, píše blog, nemá myčku, má starý auto, spoustu práce a momentálně nervy nadranc.

Jestli vydrží tohle, tak mě má vážně rád.

Bože, dej ať se mám dobře. Ať se dám brzy dohromady. Ať se zvednu.

Ať zase přijdou dobrý časy. Ať zažiju klid, spočinutí a harmonii.

Ať dokážu jít zítra do práce. Obrovský výkon je, že jsem dokázala napsat tenhle příspěvek na blog. Nevím vůbec nic a myslím na Margit, jak před dvěma lety padla hubou do candáta. Omdlela u oběda. Na další známou, co upadla na ulici nedávno a má modřinu na bradě. Opatrujte se všichni, já to taky zkusím.

Máte rádi starý auta?

Máte červenou kontrolku?

Vypnulo se Vám někdy tělo?

Víte, jaký to je se zhroutit?