206. díl Margit: Rychle a zběsile

Když natáhnete gumičku hodně do jednoho směru a pustíte ji, vyletí pak prudce směrem druhým. Po rozpadu vážného vztahu jede můj život v nevážných kolejích, skoro jako by mi bylo něco málo přes dvacet, jen s vlastním bydlením a vyšším příjmem. Rychle a zběsile. Po rozchodu s milým, s nímž byl můj život poměrně usazený, spořádaný a jel v jakýchsi kolejích - i když předpokládám, že můj bývalý milý to vnímal jako "rychle a zběsile" celou dobu našeho vztahu, jsem holt dračice - to teď teda nabralo takový grády, že se sotva stíhám vyspat. Vracím se proto poctivě každý večer do vlastní postele, abych načerpala síly na další nabitý den. Setkání, kurzy, kultura, mejdany, práce, nové příležitosti...

Dostala jsem velké poděkování od kolegyně za to, jaká je pod mým vedením v naší terapeutické ambulanci atmosféra bezpečí, jak moje hranice jsou jasné a přitom dost široké a pružné, aby se do nich vešly různé přístupy při zachování profesionální úrovně práce a respektu ke klientům. Jiná kolegyně mluvila o pružných hranicích na supervizi a další zas vyjádřila názor, že my ženy máme pružnost hranic přirozenou, protože máme přece velice pružné dělohy, které mají hranice jasné, uvnitř nich je bezpečí a přitom se dokážou přizpůsobit, mnohonásobně zvětšit či zmenšit, aniž by ztratily na své pevnosti. Tohle přirovnání mi přesně sedí a nějak mi hezky popisuje můj přístup. Ještě vtipněji vyznívá překroucení jinou kolegyní na to, že "my máme přece ty pružné vagíny". Souhlas s obojím, se vším - mám pružné hranice, pružnou dělohu i pružnou vagínu. Možná i pružné srdce a pružnou morálku. Momentálně zkouším, kolik mužů se do mého srdce, života a dalších míst vejde. Ne, neúčastním se nějakých gangbang party, ani nejsem nějak promiskuitní, ale rozhodla jsem se, že když už jsem teda zase svobodná, zkusím si, jestli bych se teda nějak uměla naučit tu polyamorii v její otevřenosti a tak se potkávám v různých prostorech s různými muži a vyjednávám s nimi o tom, zda spolu můžeme a chceme být. Moje vagína je pružná, ale moje píča není žádný průchoďák, jak říká Baru. Jsem zvědavá, co to přinese. Zatím mi to přineslo obrovskou energii, jiskru a mladistvý vzhled a několik nezapomenutelných zážitků z intenzivních kontaktů s muži. Některé jsou erotické, jiné ne přímo, některé jsou na dotek, jiné na dálku, některé řízené, jiné spontánní. A taky se vracím k tolik inspirativní tantře a vědomému doteku a práci s tělem. V životě i v terapii, v práci. Každou buňkou cítím, že stojím na prahu nové cesty, můj vesmír se pootočil a já mám před sebou novou cestu, nový kus své životní dálnice, který se skládá v barevných odstínech dosud netušených barev a odstínů. A já zase našlapuju s důvěrou a úžasem, i když si dávám pozor, abych nedupla do nějaké díry a nezlomila si nohu. Snažím se kráčet s hlavou vztyčenou a přesto, že vykračuju ze zažitých mantinelů, snažím se odhazovat předsudky, stud, pocity viny a přitom si zůstávat autenticky a otevřeně vědoma svých emocí a potřeb. Zároveň si uvědomuju, že moje rozhodnutí a to, jak žiju, má nějaký vliv i na další lidi, především na moje děti. Nechci, aby měly dojem, že vztahy jsou něco, co jde měnit jak zboží v obchoďáku. Přemýšlím nad tím, kdy a jak jim o tom všem říct, kdy jim budu chtít nějakého svého nového milého představit a jak jim říct, když budu chtít vyrazit s někým, o kom ještě nebudu chtít mluvit. A jak jim říct, že to možná nebude jen jeden stálý partner, nebo že ten partner má ještě někde nějakou další partnerku, děti, jiný život... Nechci jim lhát, taky od nich očekávám otevřenost a upřímnost, nemám ale potřebu zasvěcovat je nějak detailně do svého milostného života. Nechci, aby se jim doma střídali mužští, ani nemám v plánu hledat jim nového tatínka. Chci si jen užít života, dokud na to mám energii a chuť. Tak mám trochu obavy, jak tuhle moji novou cestu mé okolí přijme. A zároveň se z ní raduju a rozechvěle se těším, co dalšího přinese... Doufám, že to bude víc těšit než bolet.

Jak to máte vy – taky když se gumička vašeho života hodně natáhne hodně na jednu stranu, vyletíte pak opačným směrem?

A míváte na začátcích nových cest strach?

A nemyslíte, že je to jen jiná podoba krize středního věku, o níž psala Baru?

P.S. Dcera se mě od rána už po několikáté ptá, zda píšu blog, a o čem že ho píšu. Má neskutečně citlivé radary. A já neumím lhát. Rozhodně ne při přímé konfrontaci. A tak jsem právě vedla se svou skoropatnáctiletou dcerou dialog o tom, že se v této fázi svého života pokouším o nějakou polyamorii, že ji a jejího bratra do toho nechci nějak extra zasvěcovat a zatahovat, ale zas jim nechci lhát, a ať o tom proboha nevykládá svým kamarádům, protože jejich rodiče by mě určitě považovali za děvku a oni by k nám nemohli chodit na návštěvu. Tolik k té otevřenosti a morálce. 

P.S.S. A chvílema na mě padá prázdnota, protože můj spolehlivý stabilní milý už není můj a mě se po něm někdy stýská, po jeho široké náruči, hlubokém hlase a nejapných vtipech. A chvílema přemýšlím, jestli fakt vyjednávám o polyamorii, nebo se jen stávám milenkou ženatého muže a dalších zadaných mužů, kteří o mě nikdy nikomu neřeknou a budou se ozývat, jen když se jim to bude hodit. A jestli náhodou fakt nejsem jen coura, která neumí bejt věrná jednomu partnerovi na věky věků. Já nevím. Možná je tohle všechno pravda. Přesto do toho jdu. Jako Don Quijote se vztyčeným kopím a bradou vystrčenou vzhůru, vstříc novým dobrodružství, se štítem natřeným na bílo, odhodlaná zkusit to jinak, upřímněji,  otevřeněji, autentičtěji než kdykoli předtím. Držte mi prosím palce, ať si moc nenabiju hubu.