207. díl Baru: Pravda o lži

V poslední době slýchám od svého manžela a dcery často, že jsem lhářka. Tedy přesně, že jsem tehdy lhala, říká moje milovaná dcera. Tehdy. Když se ptám, kdy a v čem, konkrétní odpovědi se mi nedostává. Nedá se tomu bránit. Moje jediná lež byla v tom, že jsem kdysi neříkala svému muži, co všechno dělám. Potkávala se s někým, s kým mi bylo dobře. Můj muž to záhy objevil, klasika, prostě mi projel telefon, protože o svém přístupovém kódu jsem nelhala. A od té doby jsem už nelhala. Řekla jsem, že mám vztah, na kterém mi záleží. Nikdy ho nezapřela. Jen doma neříkala detaily. Můj manžel po mně chtěl pořád nějakou pravdu a já nevěděla, jakou pravdu mu dát. 

Všechny pravdy byly totiž špatně.

A od té doby, co mluvím pravdu, o mně různě vypráví, že jsem se zbláznila. A že pořád lžu. Jenže já už nemám o čem…

Problémem se stala ve skutečnosti pravda.

Nechci Vás tady ale zahrnovat nějakými pocity ukřivděnosti nebo mými rozvodovými peripetiemi. Věřím, že čas bude postupně všechno obrušovat a jednou si spolu najdeme vztah založený přinejmenším na dobrém rodičovství.

Ale lež se pro mě stala velkým tématem.

Neustálé obviňování mě nesmírně štve zejména ze strany mojí dcery. Když to na mne naposledy vychrlila (což se děje tehdy, když jí začne zmítat nějaká nepohoda, chuděrka moje, často tohle téma vytáhne… že jsem lhářka a že tatínek jí říká všechno, což jen doufám, že se neděje …), začala jsem vážně zpytovat svědomí.

Ano, zlato, lhala jsem.

Protože všichni někdy lžeme. Když nevíme, co říct. Když nechceme ublížit. Když se stydíme. Když potřebujeme stihnout více věcí a zároveň sedět v práci. Když je pravda bolestná nebo nepřípustná.

Lhala jsem.

A ty taky někdy lžeš.

Moje dcera má sázku s jedním strýčkem. Již dávno jí hecuje, že, až dostane svou první pětku, dá jí za to padesát korun. Když letos na podzim dostala pětku z diktátu. Na gymplu ta nejjednodušší věc na světě. Schytali to všichni. U nás se z toho stalo tabu. Nikdy se to strýčkovi nesmělo říct. Pade nepade. Nikdy mu to nepřiznala.

A tak jí říkám, vždyť to dobře znáš. Taky to nechceš říct.

A já taky někdy lžu. Třeba když vyplňuju výkaz v práci, protože tam musí být něco jiného, než co skutečně dělám. Nebo, když v jedné práci dělám něco do té druhé, abych to vůbec byla schopná stihnout. Nebo, když mě moje matka vnucuje nějaké předměty, které pak tajně vyhodím. Snažila jsem se jí říct pravdu, ale nepomohlo to.

A moje dcera se ukázala jako chápavá, když přiznala, že taky lhali, například na obědě, když předběhli a nachytal je učitel. Svorně tvrdili, že tam přeci stáli už dávno.

Hrozně jsem tuhle její pravdu o lži ocenila.

Lež z principu neschvaluju, není mi v ní dobře, ale pravda je, že občas lže každý.

I moje kámoška, co říká, že nikdy nelže, ta lže třeba revizorům v metru. Zažila jsem to s ní několikrát. Ale to se asi nepočítá.

Hlavou mi běží, jaké velké lži vím o svém okolí. Tabu, o kterých se nemluví. Ženy, které byly svým mužům nevěrné s nespočtem jiných mužů. Ale nikdy se nepřiznaly. Ženy, jejichž potomci nejsou biologickými dětmi jejich manželů. Muže i ženy, které měli sexuální poměr se svým sourozencem, jeden s vlastním, druhý s nevlastním. Lidé žijící na dluh. Muži na četných služebních cestách, za kterými se skrývá úplně něco jiného. Týmy, ve kterých nejsou schopni říct svému kolegovi nebo kolegyni, že už léta smrdí. Dítě, které neví, že jeho máma je vlastně jeho babička. Lidi co tajně pijou, modlí se nebo masturbují, aby to jejich partner nevěděl... Znám tolik faktů, o kterých se nemluví, a vážně si kladu otázku, zda by všichni tihle lidé chtěli znát pravdu? Opravdu? O co by bylo dál?

Nedávno jsem v práci stanovila jednomu dítěti diagnózu lehkého mentálního postižení. Jeho tatínek se na mě rozzlobil, přestože už jsem byla čtvrtá, kdo to řekl. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je mi to líto, ale stát mě neplatí zato, abych mu lhala… podal na mne stížnost. Dopadla pro mne dobře, potvrdili můj závěr, ale žádnou radost z toho nemám.

Všichni známe ten námět z komedií, kdy hrdinové začnou říkat pravdu o svém životě. I jen na jeden den. Je to k popukání…

Nemuset lhát, protože není o čem. Pravda osvobozuje, říká Sv. Augustin, jak snadné …

Jsou v těch polyamorních vztazích, o kterých píše Margit, opravdu všichni otevření?

Vážně říkají pravdu všichni všem?

Je to vůbec možné?

Moje dcera mě překvapila svým radikálním názorem, že když máte pochybnost o svém manželství, je třeba se první rozvést, a teprve pak smíte mít city k někomu jinému. Trochu mám o její generaci strach... a jsem na ně zvědavá.

Jaké by to bylo, kdybychom vůbec nemuseli lhát.

Partnerům? Šéfům? Přátelům? Rodičům? Dětem? Policajtům? Finančáku? Revizorům?

Kdy jste naposledy lhali?

V čem lžete pravidelně?

O kom ve svém okolí víte, že lže?

Existuje pro Vás milosrdná lež?

V čem lžete sami sobě?

A je nějaká lež, které byste se fakt rádi zbavili?

A co si myslíte o heslu: zatloukat, zatloukat, zatloukat?