208. díl Margit: Jak dobře umřít

Moje máma se bojí, že už brzo umře. Ne v řádu týdnů či měsíců, ale v řádu let. Oslavila teď sedmdesátku a bála se, co se stane až se v den těch sedmdesátých narozenin probudí. A jestli se vůbec probudí. To její vnoučata spolu o smrti debatují bez zábran. "Já bych se chtěla utopit. Prej to chutná sladce. Spolužačka, co se potápí, plánuje, že až jí doktoři řeknou, že za pár týdnů třeba umře, tak poletí třeba na Maledivy a tam se půjde potápět se žralokama a odpojí se od přístrojů a utopí se..." "To bych nechtěla," povídá ta mladší: "to by mě ty žraloci mohli sežrat. Já bych chtěla nejradši umřít stářím, to je nejlepší." "Já bych teda nejradši umřel ve spánku. To je podle mě nejlepší. To si tak spíš a ani nevíš, žes umřel," namítá ten prostřední. Kdyby je tak slyšela babička! A já se tetelím blahem, že pro moje děti (ani pro neteř) není smrt tabu. Ještě aby byla. Moje děti mi už v předškolním věku sušily semínka na jabloň, co chci mít na svým hrobě a neteřince visí v rodičovské ložnici fotky zemřelého bratříčka. Možná se jim o tom tak zlehka mluví proto, že se jich to ještě netýká. To já, já bych nejradši umřela při sexu. Tak někdy kolem devadesátky (no, možná o fous dřív) při skvělým mnohonásobným orgasmu s fešným pětačtyřicátníkem nebo radši několika fešnýma pětačtyřicátníkama 😀 Ale to jsem dětem neřekla.

Šéfův dědeček byl prý hrozný proutník. Ortodoxní žid. Když umřel, pomstila se mu jeho žena tím, že ho nechala zpopelnit. Jiná babička jiného kamaráda zas dědu nechala schválně pohřbít na hřbitově, i když chtěl rozprášit na zahradě, protože on neposlouchal za života ji, tak teď si nemá co poroučet. Ještě že já nemám žádnou manželku, která by moje poslední přání natruc nesplnila. Já bych chtěla být pohřbená někde pod kořeny stromů, ideálně nějaké té jabloně s chutnými jablíčky. Nejradši někde na kopci, s výhledem do krajiny. Nejvíc by se mi líbilo, kdyby ta jabloň mohla vyrůst přímo z toho mého rozkládajícího se masa a prorůst mi kostma. To by se mi líbilo. Ale to asi naše zákony neumožňují, tak aspoň popel ať mi vysypou do kořenů, nebo uloží v dřevěný misce do hlíny v kořenech jabloňky. Jako má můj zemřelý synoveček v kořenech magnólie. Kamarádka vezla svojí mámu, teda její popel, k moři. Aspoň trošku - zbytek uložila normálka v urnovým háji. Kamarád povídal, že on slíbil svý mámě, že jí odveze k moři v termosce, teda její popel, až umře, a rozpráší ho do vln. Jako v Mimořádný události vezla ta paní v termosce manžela z Anglie, aby ušetřila za převoz těla v zinkový rakvi. Tak aspoň ten popel ať mi dají k těm kořenům stromu.

A pohřeb, pohřeb bych chtěla radostnej. Plnej živý muziky, tance, dobrýho jídla, pití a pláče a kamarádů, dětí, vnoučat a lidí, co mě měli rádi. A hezkej proslov, o tom, jaká jsem bejvávala šťabajzna a prima ženská. A jak nikomu nebudu chybět, protože na mě budou všichni myslet, jako bych tu furt byla a budou si se mnou v duchu dál povídat.

Mami, mami, kdybych si tak s tebou mohla o tomhle povídat. Chtěla bych tě nějak utěšit. Nějak povzbudit, že není čeho se bát. Že smrt prostě je a jednou přijde a my s tím nic neuděláme a umřeme ať už se smrti bojíme nebo nebojíme. A že pak možná bude něco jinýho, těžko říct co, ale nedává smysl, aby něco skončilo, když přece všechno se mění a přetváří a všechno v nějaký formě pokračuje... Chtěla bych vědět, jak by sis přála umřít - i když je mi jasný, že tu chceš být co nejdýl a užívat si děti, vnoučata a všechny radosti života (a já tě tu samozřejmě taky chci mít co nejdýl, povídání o smrti přece není přání skončit život). Chtěla bych vědět, jakej by sis přála mít pohřeb. Chtěla bych to udělat nějak, abys z toho měla radost. Třeba jako moje babička se svojí mámou si dát tvojí urnu mezi kytky na zahrádku, uvařit si dycky kafe a chodit si s tebou povídat.

Sex a smrt. Dvě síly, které hýbou světem odnepaměti. Se mnou u nich končí a začíná skoro všechno. Terapie i přátelské rozpravy. Sex mě provází životem pořád. Teď v těch polyamorních pokusech o něj není nouze. Tak se nezlobte, že jsem dneska odbočila na tu druhou stranu... Možná je to můj projev krize středního věku.

Mluvíte o smrti, nebo je to pro vás tabu?

Jak byste chtěli umřít? 

A jaký byste chtěli pohřeb?