212. díl Margit: O lásce, rozkoši a nové kůži

Prožili jsme Slunovrat a svatojánskou noc. O slunovratu pršelo a hřmělo, Perun ukazoval svoji sílu. A přesto plály ohně. Ti skalní vytrvali a na břehu Vltavy pak byli očištěni dýmem, modlili se k bohům čtyř světových stran a k živlům, které tito bohové reprezentují a ovládají, pálili slavnostní oheň a v něm byliny a to, čeho se chtěli zbavit a pak zas připíjeli medovinou na to, co přejí sobě, matce Zemi i jiným bytostem - lásku v srdci, najít smysl života, rozvinout svoje dary, být k sobě laskaví, prožívat štěstí a spokojenost, být ohleduplní a respektující k sobě navzájem i k Zemi, přírodě... A pak zpěvy, tance, bubny a píšťaly, věštění z bylin a noční koupání v čarovné řece a mazlení za svitu svíček a milování s vůní pelyňku a hlíny, za zvuku bubnů a šumění řeky, kolem světla svatojánských mušek... Spojení ženy s mužem, zemí, ohněm, vodou, vzduchem, Vesmírem, protnutí časů a prostorů skrze dvě těla totálně prorostlá, skrze dvě duše, které netuší, kde která končí a kde začíná.

Jak si nesplést lásku s rozkoší? Jak nepodlehnout svodu vykřiknout "miluju tě!" když zažíváte rozkoš, v níž se ztrácí fyzické hranice mezi milujícími se těly a duše se tetelí radostí, že konečně splynuly v jednu a časoprostor nabývá rozměrů nekonečna? Jaký je rozdíl mezi milováním a milováním? Je "miluju tě tady a teď celou svou duší, svým srdcem, svým tělem" méně než "slibuju, že tě nikdy neopustím, zachovám ti lásku, úctu a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí"? Proč by se pak milování nazývalo milováním?

Nejspíš se teď zvedají kameny v rukou těch z vás, pro něž je svazek dvou lidí, kteří se spojí před Bohem i před lidmi, svatý a nedotknutelný. Není mým cílem vám to vyvracet. Mějte si to tak a ctěte sebe navzájem i svůj vztah. Přeju vám to. A mnohým z vás to i věřím. A trochu i závidím. Kdybych já uměla milovat jednoho jediného muže, s nímž bych uměla nějak dobře být ve všech svých rozměrech a polohách (nebo aspoň ve většině), který by mě miloval a respektoval a já zas jeho, byla bych šťastná a spokojená. Aspoň doufám. Ale rozhodně bych mnohé intenzivní (byť třeba nepříliš dlouhé) milostné vztahy nevyměnila za roky stabilních, ale nenaplněných vztahů.

Je to jako porovnávat svíčkovou od maminky a čerstvě natrhané třešně... Nezlobte se na mě za moje "kacířské" názory. Já samozřejmě chápu, že v tom vztahu rozdíl je. Že třešně rostou jen sezónně a někde a rychle se kazej, kdežto svíčková je klasika, která nasytí na dlouho a nezklame. Ve vztazích rozdíl je, ve velikosti lásky být nemusí. Skvělé je obojí a těžko se v životě jednoho vzdát. Je to neporovnatelné a přitom obojí tak dobré!

Léto jede na plné obrátky, od jarní rovnodennosti už uběhlo čtvrt z kola roku a já si před pár dny hrábla na kurzu biodynamických masáží do svých ženských zranění navenek reprezentovaných jizvou po císařském řezu, ale jdoucími daleko daleko hlouběji a šířeji - do vulvy i vagíny, do srdce, do historie porodů mých dětí i mě samé, do mateřství i sexuality mojí i všech žen v mém rodě. Bylo mi tak ouzko, jak jsem snad nikdy nezažila. Pomohly koupele v mořské soli, obejmutí, povídání, pozorné citlivé milování a snad i ty rituály u slunovratového ohně. Vytáhla jsem si v té magické slunovratové noci kartu, která říká, že jsem se zas o něco víc vyloupla, odložila starou kůži a zas popošla kousek ke své vlastní podstatě. Možná jsem tu starou kůži definitivně spálila v tom slunovratovém ohni. Ta nová kůže je ale hrozně tenká, křehká a zranitelná. Za ten čtvrtrok udělal můj život pěkný kotrmelec. Ale já jsem ráda. Daleko křehčí a citlivější, daleko otevřenější, ale víc svá, tak nějak větší i když možná jemněji hmotná... Cítím se svobodná. A těším se, co mi léto, Vesmír a život přinese.

A co vy, jak jste prožili Slunovrat? Pálíte staré kůže? A jak vám bývá v nové?

A máte radši třešně nebo svíčkovou?