213.díl Baru: Obchod s ješitností, matky a Bůh

Je to tady. Červenec. Prázdniny začaly a Praha se pomalu vyprazdňuje. Většina mých známých někam mizí. Poslední týden před koncem roku byl prubířským kamenem mého ega.

Začalo to telefonátem z Československé encyklopedie osobností.

Zavolala mi sekretářka, aby se mnou sjednala schůzku pro pana redaktora.

Že prý by mne rádi do encyklopedie zařadili. Je mi jasný, že můj život a práce nejsou rozhodně nějak výjimečný, ale znáte to, nějak to zalichotí, než začnete shánět informace. Encyklopedii jsem neznala. Poslali mi odkaz na stránky a instruktážní video o významných osobnostech, byl tam Donutil i Čaputová, hovořili o historickém odkazu a národním dědictví a vazbě publikace v kůži. Tehdy mi začalo docházet, že se jedná o obchod s lidskou ješitností. Když zavolal redaktor, bylo to jasný. Zpracují Vám pidičlánek o Vás zdarma, za 3600Kč otisknou Vaši fotku a za 22.000kč (v předprodeji 16.000 Kč) Vám encyklopedii prodají. Trapas.

Snažila jsem se redaktorovi vysvětlit, že ze mne prostě nic nevyrazí, být slušná, ale vlastně jsem měla pocit děsný nepatřičnosti, jako bych se zapletla s prodavači hrnců a na vině byla moje profesní kariéra. Která mi, v kontextu tohoto rozhovoru, připadala čím dál tím nejapnější. Stud. Stud za to, že s nimi vůbec mluvím. Že mě málem dostali. Že mi na malou chvíli zalichotilo, že bych pro někoho mohla být zaznamenáníhodná.

Nakonec mi redaktor nabídl alespoň certifikát. Diplom, že jsem byla do encyklopedie vybrána, mohla bych si ho vyvěsit na zeď … už jsem se nedozvěděla za kolik.

Obchod s ješitností. Mou vlastní.

Chachááá.

Trapasům ale neměl být konec.

Řeknu to takhle: Mám narozky na Den nezávislosti. Čtvrtého července. Pátého a šestého jsou pak ony svátky (Cyril, Metoděj a Hus), takže nikdy nikdo nezůstává v Praze. Už jako dítě jsem litovala, že narozeniny nikdy neslavím se spolužáky, protože jsou všichni rozprchnutí. Léta jsem to řešila tak, že v tenhle čas jsem vždycky někde na cestách nebo u moře. Ale letos, letos jsem se pokusila svůj osud zvrátit.

S velkým předstihem jsem na středu 28.6. naplánovala odpolední grilování na Ladronce. Jako rozloučení se školním rokem a taky moje narozky. Pro pár kámošek, s pomocí svého kluka, frisbee, pétanque, dobroty…

Všechno nakoupený. Chlazení, ohřívání, věci na gril a spousta růžového prosecca.

A pak přicházely postupně smsky o tom, co se komu zkomplikovalo, s čím to koliduje, kdo nedorazí, kdo později, kdo možná…. Žádný schválnosti. Prostě blbej termín. Dětské besídky, mejdany, zubař, školní večírky, nemoc ….

Vysvobodil mě můj chlap, když jsem mu lkala v sedm ráno do telefonu, a on řekl: Tak to prostě zruš. A tak se nepovedený večírek proměnil v povedený rande.

Svému osudu asi neujdu. Měla jsem se prostě narodit jindy.

Jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná….

A zároveň je to prostě komický. Já a Bridget Jones si můžeme podat ruku. Jen ona byla asi o dost mladší. Nedávno se mě kamarádka zeptala, kolik mi je a já si normálně o dva roky přidala. Jsem trubka. Na konci teda prima bonus, dva roky k dobru. Je mi čtyřicet pět a bude šest. Ještě se zeptám mámy, ale snad to tak vopravdu je.

Rozhodně mi ale náladu vylepšilo moje dítě.

Z ničeho nic mi povídá mi: Já neumím držet jazyk za zuby, Baru, se mnou to budeš mít těžký.

Zbystřila jsem.

A chvíli na to spustila filozofickou úvahu na téma nemělo by se děkovat Bohu, ale matkám. Protože stvořit svět je jednoduchý, ale starat se o něj a udržovat ho v chodu je mnohem těžší …. To mě fakt dojala. Zdá se, že náš matko – dcerovský vztah zase získává rovnováhu. Jsem za to vděčná. Je před námi čtrnáct společných dní, tak budeme rovnováhu potřebovat.

Jedeme k našim na Sever a pak do Krkonoš za kamarádkou jejími pěti dětmi.

Čtrnáct dní teď neuvidím svého kluka, protože jeho povinnost je jinde.

Jede s rodinou autem do Řecka… no to se někdo má.

Na konci června jsem se na prázdniny loučila s jedním svým klientem. Statečnej kluk. Známe se od covidu, kdy propadl depresi a začal si uvědomovat, že něco v jeho životě není správně. Ještě jako holka si ve třinácti uvědomil, že se mu líbí holky, pak uvažoval, že je nebinární, bylo mu děsně, absolvoval stacionář i hospitalizaci (a říkal, že nejlepší líbačky jsou na psychiatrii v Motole) a pak se obzory začaly rozkrývat. Když mu došlo, že je prostě kluk. Ve chvíli, kdy objevil svojí klučičí energii, začal dělat se dřevem a dostal se na dobrou střední, všechno se začalo obracet. V kontaktu s ním vůbec nepochybuju, že tam sedím s klukem, chlapem.

Najednou je mnohem odolnější. Chodil s holkou, co jí měl fakt rád, ale nechala ho. Pečoval o ní, nosil jí kytky, a ona mu dala kopačky. On se trápí, ale drží. Je mu šestnáct a to, po čem touží, je, aby mu rodiče podepsali zahájení tranzice. V rodném listu i občance už má mužské jméno. Má potvrzení od týmu sexuologů, že je kluk. Ale jeho rodiče se pod to nechtějí podepsat. Že prý až mu bude 18, ať si dělá, co chce. A co by na to řekli lidi…. A on jen sní o tom odmaturovat jako kluk. Fousatej s hlubokým hlasem, co nemá kozy a krámy, jak říká. Až to začne, bude to rok jen o hormonech, pak teprve odstranění prsou a další operativní zákroky. Jenže teď musí dva roky čekat. Je nešťastnej. Bojí se, že změna nebude dokonalá, protože čas je proti němu.

Mluvili jsme o tom, jaké jsou jeho cesty ke zplnoletnění. Jediná šance podle zákona je, že by musel být katolička, co se v šestnácti nechala zbouchnout a chce se vdát. To by možná prošlo. Chápete to… absurdní. Smáli jsme se tomu zoufalému příměru. Černý humor. Myslím na něj. Myslím na něj, protože i já mám teď období, kdy musím čekat.

Kdy nemůžu nic dělat. Kdy se vztekám a smutním, protože se mi stýská a nemůžu být s tím, s kým bych chtěla. A to před sebou nemám dva roky (jako kdysi vojna), ale řády týdnů. I tak je to dlouhý. Na bezmoc si nikdy nezvyknu.

A tak teď dělám, co se nabízí.

Zavezla jsem dceru ke svým rodičům, hodně chodím a píšu jako divá.

Trpělivě snáším kombinaci:

• nedoslýchavosti stárnoucích rodičů (Cos to říkala? Tys jí rozuměla? Prosim tě, mluv na mě zřetelně. Vypni to rádio. Cos říkal. Ty hrozně meleš. Cožééé?),
• cestování starým vozem se stále svítící varovnou kontrolkou a poškrábanými cédéčky (… a přesně před půl hodinou se stal zázrak, protože chlap, co se mnou chodil na základku jel okolo našeho baráku s naloženým vozejkem, ten se mu utrhl a sám se zaparkoval jen 10 centimetrů od našeho auta a vůbec nic se nikomu a ničemu nestalo),
• neustálé přesouvání mých bot mojí matkou někam (údajné uklízení bot, co se občas zadrhne někde po cestě),
• dlouhé hovory stáčející se k seriálu Vyprávěj (který snad zase běží, to je nesmrtelný a naši si o tom vyprávějí raději než o životě vlastním),
• pubertální vzdor dcery (říká: Mám tě ráda, ale teď se chvilku nevracej),
• dohadování mých rodičů (hádají se spolu už 47 let a jsou v tom mistři),
• zatékání do domu, protože pokrývač si dovolil dostat infarkt (máma říká: Havelko, Havelko, ty tam sedíš na obláčku a koukáš se, jak nám chčije do baráku!),
• milence na cestách bez signálu,
• bratra a jeho skvělý kámoše, kteří mají všichni nějak postižené děti, takže když jdeme na výlet, někdo jede na vozejku, někdo nemluví vůbec, někdo pořád a někdo z cesty.

… ale furt si myslím, že svět je prostě krásné místo.

Píšu a pokouším se finalizovat román, kde moje hrdinky mají moje pocity, ale dokážou víc než já ….

Čtu o hagioterapii, knížku Nahá žena na střeše o bibli a psychoterapii.

Hodně spím.

Čtení knih a spaní a psaní.

Cesty počkají.

A dneska chci vidět svatojánský mušky, letos jsem neviděla ještě ani jedinou.

Kdy se cítíte trapně?

Jste ješitní? A na co by dostali Vás?

Co Vám pomáhá, když musíte jen čekat?

Jo a na narozeniny přijímám květinové dary a nepoškrábaná cédéčka s dobrou hudbou 🤣🤣🤣.