216.díl, Margit: Ježiš, to je krása!!!

Když někam s Baru vyrážíme, otevíráme portál. Už je to tak nějak automatika – někam se nasměrujeme a otevřeme se možnostem, které ten výlet přinese. A on vždycky přinese něco úchvatného. Na posledním společném výletě zaznělo: "Ježiš, to je krása!" snad tisíckrát…

Vyškudlily jsme si na sebe v prázdninovém rozvrhu dva dny a přemýšlely, jak je využít. Jet někam do přírody? Sbalit paddly, spacáky, stan, stáhnout střechu Barčina cabria, brát stopaře (ale jen hubené, protože na zadním sedadle bude už paddleboard a kytara) a zpívat do noci u táboráku někde v divočině? Nebo vyrazit na nějaký hudební festival – spousta tance, nových lidí, muzika, možná i nějaké substance anebo rozhodně spousta drog, co vyrábějí naše těla přirozeně? Nějaký wellness pobyt, kde se o nás budou starat, hýčkat naše těla a nechají odpočívat naše duše v klidu za tichých tónů relaxační hudby či šumění fontán? Někam do města za historií, kulturou a gastronomickými zážitky? Nakonec jsme se shodly, že stejně chceme hlavně být spolu a vydaly se tentokrát do Litomyšle. Na nádraží teda Baru ještě navrhla, jestli to třeba neprotáhneme třeba do Berlína nebo do Vídně, ale protože jsme vyrážely fakt brzo a já si balila na poslední chvíli, byla jsem bez občanky (později se ukázalo, že jsem si zapomněla ještě kartáček na zuby - aspoň, že jsem si nezapomněla čistý spoďáry...), a zůstalo tedy u Čech. A neprohloupily jsme.

Cesta vlakem je fajn. Klábosíme, posloucháme staré Elány, Vašo Patejdla a Petera Nagyho (inspirovány Barčiným novým hairstylem bloncky s trvalou ála osmdesátky – OK, vyzkoušela sis to, ale nebudeme to zbytečně rozmazávat, jo? – chybí už jen mrkváče, plísňáče a leopardí triko s netopýřími rukávy). Ve vlaku z Chocně se potkáváme s další dámskou dvojicí – vypadají jako my za 20 let. No dobrá, za 15 max. Ale my, my budeme rozhodně líp oblečené! Si myslí Baru… Společně se ujišťujeme, že vlak jede skutečně do Litomyšle – paní průvodčí nás vyvyede z omylu. Vlak do Litomyšle jede, náš vagón nikoliv. A tak je to v životě s lecčím – vlak tam sice jede, ale musíš si sednout do správného vagónu… My naštěstí potkaly průvodkyni, teda průvodčí, která nás včas správně nasměrovala, a poslechly ji. Cestou dumám, zda mě můj telefon odposlouchává, nebo má tak vymakanou AI, nebo zda jsem paranoidní a nebo jestli je to ta slavná synchronicita - poslední dobou stačí, že o něčem s někým mluvím a hned se mi to téma objeví v některém z facebookových příspěvků. Cestování se ženami, koncert Depechce Mode, hormonální jóga pro vyrovnávání se s příznaky menopauzy, reklama na menstruační kalíšek (ten si před pár dny pořídila jedna kamarádka po letech mého přesvědčování, aby se jí následně nedostavila menstruace a sviňák těhotenský test ji nechával vydusit prázdným výsledkem - duše dítěte byla tou dobou asi v předsíni a rozhodovala se, zda se vydat k nám na svět, nebo vrátit a radši ještě chvíli počkat)...

Litomyšlský výlet zahajujeme skvělým avokádovým chlebem, o něco horším kafem a chrupkou v klášterních zahradách. Z repráků v parku potichu hraje vážná hudba, dohlížejí na nás Zoubkovy vyzáblé sochy a mechově hebká tráva nás konejší a uspává… Pak brouzdání fontánou, pár baletních fotek a skvělý oběd ve vyhlášeném hotelu Aplaus – ani jsme netušily, že zaplouváme do místní nejvyhlášenější restaurace. Losos s fazolemi a mangovým polivem byl skvělý! Jen mi teda pak pěkně zatopil během následné prohlídky zámku. Zaplouváme sem pro jistotu i na večeři, to už s jedním mým dávným známým, který nám nabízí azyl na své nádherné chalupě s kachlovými kamny, malovaným selským nábytkem, obrovským bazénem, saunou a nerušenou přírodou v okolí. "Ježiš, to je krásný!!!” Barunce se její chemicky odbarvené natrvalené vlasy barví v bazénu na zeleno. Přesvědčuju ji, že je to taková sympatická tyrkysová a tu už kdysi hlavě měla. Nepomáhá to. Naštěstí jsou to jen spodní pramínky, a tak ji vytahuju zpátky do civilizace.

Jaký by to byl výlet bez výstupu na věž? Stoupáme na věž kostela… a cestou si čteme vzkazy, které děti napsaly Bohu: "Pane Bože, tobě už musí být hodně přes dva tisíce let – jak to děláš, že seš pořád tak mladej a plnej síly?" (Verunka, 8let), "Pane bůh, jsem kluk a to je důležitý. Nevadí, že moje kamarádka Johanka je o rok starší? Moje maminka neví, že spolu chodíme. Je to v pořádku?" (Honzík, 9let), "Velkej B., přeju si víc práv pro devítiletý! Už mě nebaví poslouchat pořád – počkej až ti bude deset…" (Jakub, 9 let), "Pane Bože, umřel mi v zimě děda, to asi víš. Možná nevíš, že jsem z toho byl moc smutnej. Můj děda měl moc rád zmrzlinu. Dohlídni, prosím, aby tam o něj bylo dobře postaráno. Děkuju." (Tonda, 7let)… Přemýšlím o Bohu, o smrti, o lásce… Povídáme si o tomtéž s Baru. O našich vztazích – s muži, dětmi, rodiči, mezi sebou, k Bohu, víře, spiritualitě, k našim klientům… O novém filmu Barbie, kde myšlenka na smrt odstartuje neskutečné věci. O knihách s biblickými příběhy a o archetypech, které se nám propisují do života. O tom, že teď spousta žen a mužů potkává svá zrcadla - protějšky, které jsou jim v mnohém hodně podobné. Možná proto, aby uzřeli, uvědomili, pochopili a možná změnili a možná přijmuli - sebe, je, život s takovými lidmi... Mluvíme o konečnosti života i o nekonečnosti možností, zážitků, vjemů, požehnání, které přináší… Pociťujeme věčnost a děkujeme Bohu, Vesmíru i sami sobě, že nám život přináší tolik krásy a zážitků.

Anebo jiný kostel, teda klášter s kostelem, další den a spojení moderní architektury uprostřed historické, krypta s úžasnou akustikou, výhled z plošiny mezi věžemi (nemůžu po Baru chtít výstup na dvě věže v rámci jednoho výletu, ale tohole je dobrá fligna) a obrovský skleněný krystal visící uprostřed kostela, který láme světlo na duhu – přetváření běžného v zázračné. A o tom to je. Být sám sobě takovým krystalem, který z maličkostí dělá zázraky, který běžný den mění na nadobyčej krásný a plný…

A taky obdivování stavitelských projektů našeho průvodce, jeho vztahu ke svěřeným majetkům a velebení svěřeného, oceňování citu, s jakým povznáší opravované stavby moderními prvky a nechává přitom vyniknout krásám původních stavebních prvků – trámů, kamenů, soch, výhledů do krajiny či do města. "Ježíš, to je krása!!!" A taky objevování a zkoušení míst s krásnou atmosférou, architekturou a dobrou kuchyní. A taky obdivujeme jeho elán a radost ze života. Koně, letadla a ženský. Tenhle chlapík umí žít!

Výlet je úchvatný. Jak taky jinak. Užívám plnými doušky a raduju se ze sdílení se spřízněnými dušemi. 

A myslím na Dárečka a přeju si, abych mohla něco podobného zažít s ním. A třeba zažiju. Baru furt říká, jak jsme si podobný a jak jsme se určitě měli potkat – no jo, copak o podobnost, ta by tu rozhodně byla, často je docela náročné si to ustát, ale okolnosti tohohle života nám teda moc nenahrávají k tomu být více než návštěvníky (a možná je to víc než dost a já jsem sama na sebe naštvaná, když si to nedokážu plně užívat, nebo spíš když nedokážu zůstat spokojená s tím, co od života dostávám, protože je to veliký a úžasný… jenom pak bolí, kdykoli se to přeruší, kdykoli to skončí, protože každé rozloučení je takovým malým rozchodem a rozchody prostě bolí…), ale snažím se a naplno trhám čas, kdy jsme spolu a zažíváme ty skvělé věci. A to nemluvím jen o milování, intimitě a potkávání v eroticko duchovním spojení, počítám v to i společné procházky, koupání, ježdění na paddlu a divadelní představení, užívání si jídla, hudby, tance, výstav… Je ZA CO být vděčná. To rozhodně. A tak přesvědčuju sama sebe, že ty bolístky, co tenhle vztah-nevztah přináší, jsou jen malou daní za to krásné, co mi dává… Ale úplně jistá si nejsem.

Jak to máte s cestováním vy? 

Máte vždy vše do detailu naplánováno, nebo víc vysíláte přání a necháváte Vesmír přinášet možnosti? 

Umíte si otevřít portál? 

A zprovoznit svůj krystal měnící obyčejné v zázraky?