217. díl Baru: Na trvalo

Margit Vám už leccos bonznula. Pořídila jsem si trvalou. A trvalá si pořídila mne. Nooo… na začátku byl skvělý nápad. Bylo by úžasné mít kudrny a mít s nimi co nejméně práce. To se přece dělalo trvalou. V dobách mého mládí. Trvalá je mála z věcí, kterou jsou nikdy na hlavě neměla. Kadeřnice se nejdříve ošívá, ale pak souhlasí a dohodneme dva termíny, kdy mé vlasy nejdříve nakrmí speciální kůrou proti poškození a tři dny na to mi dá trvalou. Aplikace trvalé je rozhodně zážitek, spousta natáček, smrad čpavku, ustalovač … sem si myslela, že to se dávalo na fotky. Na konci blond a krááásné vlnky. Óóóóch. Jedeme do Litomyšli, Margit se směje, že jsem bloncka s trvalou z osmdesátek, ale mně se to líbí. Vypadám jak Marika Gombitová. A až se vrátíme, zase to dotónuju do růžova. Paráda.

Pravda tyrkysové konečky z bazénu mne trochu vyděsily, ale to doma poladím. Klííídek.

Jenže.

Jenže, když vlasy umyju a dotónuju pomocí vlasové masky, usuším, pochopím …. Pochopím, že je po srandě …. Jako když si přinesete kytku z Hornbachu. Tam je krásná, ale u Vás doma jí to za dva dny dojde a klidně si chcípne. ….. a já? Já mám na hlavě cukrovou vatu. Hromadu chemlonu. Nenene. Tohle přeci není možný. Kde jsou ty vlny. Spustím paniku, protože tohle důvod k panice je.

Vzpomenu si na náš zážitek z vlaku: Ten vlak tam jede, ale ten vagon ne…

Ty vole, tohle je vážně průser.

Mám na hlavě šílenství.

Volám několika kadeřnicím. Všechny zní vesměs vyděšeně. Jedna dokonce mluví o vhodném sestřihu. Teď, teď když mi konečně dorostly vlasy na holku. Nikdy, to nikdy.

Leju si na hlavu tunu oleje. Je to lepší, ale nic moc.

Moje kadeřnice mi doporučí dva hydratační elixíry. Lepší, ale furt nic moc.

Vyrazím do jednoho nejmenovaného kosmetického řetězce, kam pravidelně směřuji část své výplaty ve snaze být nejkrásnější.

Nezklamali.

Za pouhých tři tisíce korun si domů nesu tři přípravky na kudrnaté vlasy, voňavé, s marockým olejem. Teď každé ráno podnikám exkurzi do života Afroameričanek aneb krotím něco mezi růžovým afro a chemlonem. Zvykám si. Jsem ztrvalená.

Dcera je ke mně laskavá a říká, že je radost mě pohladit po hlavě, že jsem jako plyšáček.

A jedna stará paní, co jsem si s ní povídala u Bily a která v průběhu našeho rozhovoru několikrát skleroticky prohlásila, že je starý chemik, když vzpomínala na své mládí a studia, mi dokonce vlasy pochválila … a jdou z nich skutečně báječné účesy alá Belle Époque … no dobře některé nápady se holt nepovedou. Ale musím si na tom najít to pozitivní, v tom jsem dobrá a rozhodně to budu potřebovat.

Mimochodem, já jsem taky ta kámoška, co si po letech přemlouvání skutečně koupila po Margitině vzoru menstruační kalíšek. Moje dcera dostala svou první menstruaci, tak jsme nakupovaly spoustu propriet. Naučila jsem jí vše potřebné. Stáhla jsem si patřičnou aplikaci. Mám všechno. Teda kromě menstruace samotné. Už čtrnáct dní mi apka píše, ať si své dny zaznamenám, což bych rozhodně ráda udělala, ale nemám co…. Před odjezdem do Litomyšli jsem si udělala těhotenský test. Byl úplně prázdný. Nikde žádné čárky, evidentně vadný. Neplatný.

A umožnil mi prožít dva dny alá Schrödingerova kočka. Obě varianty byly najednou možné. Můj život mohl zůstat takový jaký byl nebo se mohlo stát, že v mém břiše vyroste nový život. Miminko. Bytost. Člověk. Myslela jsem si, že tohle téma mám vyřešený už dlouho. Ale evidentně ne. Chvíli jsem přemýšlela, jak to udělat, abychom nepošli hlady, ale pak jsem si řekla, že bych prostě musela poprosit o pomoc spoustu hodných lidí, ale že by to stálo za to. A že bychom to zvládli. Všichni. A přemýšlela jsem o té představě zázraku. O možnosti ještě někdy držet v náručí drobného tvora, co vzešel z vás a voní mlékem. A samozřejmě vás nenechá vyspat a musí se přebalovat … a vůbec jet to všechno od začátku, dětská hřiště, možná vojtovka, příkrmy … překvapila mě ta něha, co se ve mně zrodila. Cítím napětí v prsou. Hledám příznaky na internetu a mám strach, ze mě někde bonzne umělá inteligence… (A rozhodně tomu nepomůže telefonát mé rozněžnělé matky, která mi popisuje, že nějaká vzdálená příbuzná bude rodit za 14 dní a to je jí skoro padesát. Padesát! Kdyby to nebylo po telefonu, byla bych si jistá, že na mě mrká. A že teda rozhodně nebude prodávat ten starožitný kočárek, co doma už léta schovává.)

Nebudu Vás napínat. Těhotná nejsem. Vyvrátili to další dva testy po návratu z víkendu. Ale nic. Objednala jsem se ke své doktorce a příští týden se vydáme na pátrání, kam ta moje rudá dáma šla. Kde se toulá … ale nějak jsem za tu dvoudenní představu vděčná. Zřejmě se totiž bude jednat spíše o opačnou záležitost. To Margit furt vede statečný řeči o přechodu. Já teda ne. Já ne. Já jsem rozhodnutá pro spoustu chemie a brzdit, co to dá. :-)

A tak se koukám kolem sebe a hledám si alespoň menší denní zázraky. Třeba u popelnic. Včera cestou od metra jsem našla u popelnice knihy. Pár jsem si jich vybrala. Nějaké české, jiné anglické, Lonely Planet a dvě knihy od Fulghuma. Teď si čtu Fulghumovi eseje…. Některé jsou i s věnováním. Jeho věnováním! Ta knížka je od Roberta Fulghuma podepsaná. Díky Vesmíre. Taky dobrý. Nebo jiný den po cestě do práce potkám barevnou dodávku s nápisem "Ústav úžasu" (v místě kde normálně stává jeden pohřebák) a přemýšlím, jak by taková instituce fungovala a jestli by tam měli volné místo. A myslím na dědu Junga. Náhody neexistují.

Ve středu pak zajdu s kámoškou do Kusthalle. Na výstavu Bohemie. Krásné fotografie a obrazy bohémy. Prozřetelně si koupím celoroční členství s možností vzít někoho s sebou.

Protože právě tam mne zastihne telefonát, co mě znovu a znovu posílá ve hře o několik políček zpět. Prostě Člověče nezlob se.

Někdy se prostě věci serou a nemůžete s tím udělat lautr nic.

Můžu se vztekat. Můžu plakat. Ale to je tak všechno ….

No jo no.

Tak si dám alespoň bizarní úkol. 10 návštěv Kunsthalle (moje dcera furt říká Kundhalle :-)). 

Deset dní po sobě. Každý den kromě úterý, kdy mají zavřeno.

Prostě tak.

Možná je to debilní nápad. Ale co, v debilní situaci se holt hodí něco ulítlého. Lidé dělají různé věci. Kámoška se třeba přizná, že chodí po ránu v osm hodin k metru na Florenc tančit na romskou kapelu. Aby měla v životě nějakou radost. Tak já do Kusthalle.

První návštěvu si beztak moc nepamatuju.

Druhá návštěva mne nadchne. Konečně expozici vnímám.

Kustodi mají na zádech napsané "Ask me".

Přemýšlím, na co bych se tak mohla zeptat?

Měli by odpovědi na některé z mých otázek?

Zatím se ptám jen, kde je nejbližší záchod.

V čítárně mám rozečtených několik knih o umění a etnografii.

Přemýšlím, že si pořídím tričko s nápisem "Don't ask me!" (... kdybych jim připadala svými opakovanými návštěvami podezřelá)

Zjistím, že věž je zavřená a otevřou jí příští týden, alespoň se mám na co těšit.

Válím se v hamace s Jimim Hendryxem (jedna místnost je takhle odpočinková).

A při třetí návštěvě se válíme v hamace (každý ve své) i s tím mým chlápkem, a to je teda boží.

Čtvrtá návštěva je v sobotu. O víkendu to tady ožije a je úplně narváno.

V kavárně už mám kancl a tenhle příspěvek píšu právě tady.

Opakovaně tu vídám zvláštní starou dámu. Ostatní kustodi jsou většinou studenti a mají na sobě černé kalhoty a trička s logem. (A chlápek v bistru má k tomu na krku stylové viktoriánské perly a je to vážně cool.) Ona je vždy elegantní, pečlivě upravená, sladěná do barev a vypadá, že jí to tady patří. Ale přitom si s ostatními normálně střídá patra a služby. (Systém ještě zmáknutý nemám, ale všímám si.) Možná dobrej plán na důchod.

Pátá návštěva. Něděle. Povýšila jsem. V kavárně už si nemusím objednávat, už vědí, co piju.

Takže jeden flatwhite a laskavé upozornění, ať si nesedám ven na terasu, že se stahují mraky a brzo začne pršet. Píšu. Semtam se zastaví sympatický kavárník a zeptá se, zda je všechno v pořádku. Ano. S mým kafem, ano. Dneska si všímám, jak dobrou hudbu tady pouští. Za oknem proudí davy na Pražský hrad. Na kopci Petřín. Ten designový prostor mě uklidňuje. Černá je prostě dobrá.

A zítra zase přijdu. Zase. Teď celých deset dní. 

Třeba se něco stane.

Třeba najdu odpovědi pro svůj život.

Třeba najdu inspiraci. (... asi těžko menstruaci, ale nevylučuji to, záchodky tu mají pěkné ...)

Třeba podrobně prozkoumám ten skvostnej barák.

Třeba postupně ochutnám různé věci z menu v restauraci.

Třeba se pustím do řeči a tou starou dámou.

Třeba odhalím nějaké místní tajemství. 

Jak bije srdce Kunsthalle.

Třeba…

Je to iracionální. Ale je to nápad. Ztřeštěnej …

Kdybyste se mnou chtěl někdo jít do Kunsthalle, jste vítáni. Mám volnou vstupenku i pro svůj doprovod.

Najdete mne snadno.

Jsem tam teď každý den. A mám na hlavě cukrovou vatu :-).

Měli jste někdy trvalou?

Máte někdy podivné nápady?

Jak to máte s mateřstvím?

A přechodem?

PS: A v pátek v 8:00 jsem byla na Florenci a byla to jízda. Skvěle jsme si zatančili. Tenhle romáckej street art rozhodně doporučuji. Vaše Bára.