218. díl, Margit: O úplňku, sklizni, vděčnosti a dovolené s puberťáky

Nedávno jsme zažili superúplněk a blížíme se ke Lví bráně. Je čas oslav sklizně, Dožínky, Lughnassad, vzduch bzučí naplněnou energií. Tropická horka se zlomila do studených deštivých dnů, lámou se prázdniny (teda už se zlomily), já prožila horkou předdovolenou, studenější dovolenou, a pak jak do ledové vody skočila šipku do pracovních povinností, do nichž se mi tlačí i intenzivní osobní zážitky. A k tomu všechny ty energie a děje, které si říkají o rituály... Vezmu to postupně.

Vyrazili jsme s dětma na dovolenou na Lipno. Když jsme už letos byli v Thajsku, chtěli jsme trochu ušetřit (což si teda nejsem jistá, jestli se povedlo), ale zas jsme chtěli být u vody a užít si koupačku (což se teda rozhodně nepovedlo). Cestou k jihočeskému vodnímu gigantu zastavujeme na Hluboké. Jsme tu s dětma už podruhé, posledně strašně prudily, dalo se sotva projít zámecké zahrady. Synátor, tenkrát skoro 11letý dyndal plastový meč (nutno uznat, že vzhledově dokonale napodobující kovové předobrazy) a nakonec ho vydyndal na své sestře, která si ode mě půjčila peníze a koupila mu ho s předstihem k narozeninám. Já byla tenkrát tvrdá, byla to naše první společná dovolená s milým a já se chtěla ukázat jako zásadová matka. Možná proto děti tolik prudily. No nic, meč máme doma dodnes a zcela nepřekvapivě si s ním nikdo nehraje... Letošní zastávka byla kvůli výstavě Gigera – vygooglila jsem si, že se to čte "Gígr" a ne "Gaigr", jak jsem dříve říkala, tak teď dělám chytrou a všechny opravuju. Výstava má skvělou reklamu, proudí sem davy, je taky v Čechách dost unikátní, mně ji doporučil kamarád a pak mnohokrát Facebook. Kdysi jsem Gigerovu výstavu zažila v Technickém muzeu na Letné - Vetřelec, erotika a obskurní deformované postavy, obrazy, sochy... Tenkrát jsem ještě netušila konotace propojující Gigerovo dílo s prenatálním vývojem a transpersonální psychologií. Dcera prohlásila, že netušila, že by někdy v životě mohla "vidět tolik m*dajících mimozemšťanů pohromadě". Syn byl zhnusen a otráven. Já unešená. Projít všechny detaily vystavených děl a domyslet všechny souvislosti by zabralo hodiny a hodiny, ale na to nemám trpělivost, ani na to nebyla konstelace. Druhá půlka výstavy, neznámých českých umělců, zvedla dětem náladu - byla tam lebka z pastelek, obří tlustá mimina a realistický model mrtvoly. Ten zachránil úspěch výletu. A taky ten řízek v jeskynní restauraci v podzámčí. To bylo ještě vedro.

Lipno super. Akorát ta předpověď nic moc. Počasí na koupání je jen první den a to stejně fučí, cestou paddlem na Králičí ostrov málem ztroskotám. Děti, které byly líné jet se mnou, si už na břehu dělají starosti. Navíc je jim zima a mají hlad - chuděrky. Vyrážíme na burgery na druhý břeh. Nemám dost hotovosti, tak je to zkouška solidarity – vyhraje hlad nebo ochota se podělit? Dcera si jede zpátky pro plavky a skončí ve vodě oblečená. Nemůžou se dohodnout, jestli shodila ona bráchu, nebo on ji. Nemá to řešení - hlavně se nenechat vtáhnout do toho, že bych je měla soudcovat. Furt se hádají a perou. Furt. Kromě času, kdy spí nebo čumí do mobilu. Další dny prší a je 15 stupňů, syn trpí na hradech a zámcích - Rožmberk, Jakobínka, Krumlov... Musím to dávkovat a každé odpoledne s ním strávit na oplátku dvě hoďky hraním míčových her. A taky je oba nechat dostatečně vyspat - budíček před desátou nepřipadá v úvahu, jedenáctá je ideál. Snažím se program variovat. Stezka korunami stromů, lanovka, pěší výlet, bobová dráha.... Když je mezi tím dost spánku a jídla a výběr filmů řídí omladina, je to celkem fajn. Dcera ztrácí mobil – zrovna na pěším výletu, když jsme sešli sešupem ze sjezdovky. Ach jo, nedá se nic dělat, musíme zpátky do kopce. Naštěstí v půlce krpálu konečně její mobil někdo zvedá a sděluje mi, že ho našli a jsou u bobové dráhy - hurá, to je z kopce a stejně jsme tam chtěli jít! Nálezné je odmítáno, dobří lidé ještě žijí, tak jen děkujeme velmi pěkně a jdeme bobovat. S dcerou laškuje obsluha - údajně patnáctiletý mladík. Asi poprvé v životě se dostávám do situace, kdy zvažuju, zda mám mít radost, že se líbí, nebo se bát, zda jí někdo neublíží... Vše vyřešil déšť, který nás odehnal domů... Poslední ráno, v sobotu, v půl 7 ráno mě budí nepříjemný hluk - Popeláři, říkám si, asi tak budí turisty, aby odjeli včas, to je nepříjemný, ale chytrý, můžu ale ještě chvíli spát, ti za chvíli odjedou... Ne, nejsou to popeláři, hluk nepřestává, vstávám o hodinu a půl dřív, než jsem měla v plánu. To soused staví a má tam dva malé bagry. Ach jo. A já se chtěla vyspat.

Během dovolené mi píše kamarád o své dovolené s malými dětmi (jedno 6 let, druhé 6 měsíců). Vyjmenovává strasti včetně růstu zubů, který nedá spát celé rodině: "Rodinná dovolená s dětma nemá se slovem odpočinek vůbec nic společného!" Vzpomínám na všechny ty dovolené, když byly děti malé (a na to, jak mi tehdy manžel řekl, že "z mateřské dovolené neexistuje dovolená", když jsem si chtěla trochu odpočinout) a blahořečím ty svoje puberťáky. Pořád by spali nebo jedli nebo pařili na mobilu, a tak je na odpočívání času habakuk. Dokonce jednou i uvařili večeři a několikrát umyli nádobí! Jen se pořád perou a mluví tak strašně sprostě, že se červenám i já, která pro sprosté slovo nejde daleko... Každopádně díky, kámo, za novou perspektivu – tahle dovolená je vlastně MOC fajn 😀

Po návratu neděle u babičky s domácí sekanou, psí láskou, hraním žolíků a koupáním ve studeném bazénu. Prázdniny! A večer ještě s Evv holčičí povídání, zkoušení šatů a vykládání karet. Paráda. Návrat do práce je ovšem masakrózní. Dva dny se ani nezastavím. Zajímalo by mě, jestli já se někdy naučím mít ve svém životě nějakou uměřenost - furt lítám z extrému do extrému. No ale co už, snažím se aspoň vyvažovat v rámci delšího časového horizontu a prokládat svůj nabitý diář nějakým tím flákáním a odpočinkem... Asi si to budu muset začít dávat do diáře. Občas je totiž ten odpočinek dost aktivní a energeticky náročný, jako třeba když jsem byla o úplňkové noci tančit salsu se Šermířem, protančila čtyři hodiny, propotila šaty, a pak ho ještě zmermomocnila k úplňkovému rituálu ve Stromovce, odkud už to bylo domů nejblíž pěšky a druhý den jsem skoro nemohla chodit... Ale tanec se povedl a rituál taky.

Oheň (sice jen svíčka, ale byl), voda, bosé nohy v kontaktu se Zemí, vítr zafoukal, žena a muž a chléb a měsíční úplňkový svit. Zastavení, soustředění, napojení. A slova o vděčnosti a sklizni. Uvědomění, za co vše jsme a můžeme být vděční. Co všechno jsme zaseli a co nám z toho vzešlo. O co jsme se starali a staráme, co roste dobře a co nám roste bez našeho přičinění. Co jsme si odpracovali. Co nám vyrostlo do podoby, za kterou jsme vděčni na první dobrou a co vyrostlo proto, abychom se něco naučili, pochopili, něčím si prošli (třeba že plevel je dobré vytrhávat hned, jak ho poznáme, ale že i některé rostliny, které naši rodiče považovali za plevel, můžou být jedlé a výživné, přesto, že nejsou tak úhledné... a mnoho dalšího). Obětování chleba jak symbolu výsledku sklizně (Šermíř sice vtipkoval, že krmit kachny chlebem choděj do Stromovky lidi normálka ve dne a neříkaj tomu rituál, ale brblal jen předem, rituál pak vzorně a soustředěně absolvoval a nevyrušoval)… Myslím na svoje děti a všechno, co s nima zažívám (viz třeba minulé odstavce) dobrého i náročného a vděčnost mě zavaluje ze srdce přes krk až po okraj slzných kanálků... Myslím na svoje přátele, na Barču, na Evv, na Martinku a na další a další... Myslím na svoji rodinu – jsem vděčná, že máme dobré vztahy, že jsme zdraví... Myslím na všechnu lásku, která mi proudí do života a na všechny, kteří mi ji dávají. A jsem vděčná. Myslím na muže, kteří mě milují - i když někteří jen přerušovaně - i na ty, kteří už mě nemilují, ale milovali, i na ty, kteří mě sice možná milují, ale já už jejich lásku neoplácím; a jsem vděčná. Myslím na všechnu lásku, kterou jsem mohla prožít v minulosti i na všechnu bolest, kterou mi to přineslo, i na trápení, zlobení, hádky, slzy, kterými jsem pak procházela, i na lekce, které jsem tím prošla a na to, co jsem se díky tomu naučila - a jsem vděčná. Jsem vděčná za to, že mám práci a to práci, kterou miluju, která mi jde a která navíc přináší lidem užitek a jako bonus dobře živí mě i moji rodinu. Jsem vděčná za to, že mám kde bydlet, že mám pitnou vodu vždy na dosah a dostatek jídla... Jsem vděčná, že se u nás neválčí (uf, to teda MOC!!!). Jsem vděčná, že mě politika může zajímat jen v exponovaných časech, že mám ten luxus si na ni moct stěžovat, že můžu a nemusím se do ní zapojovat. Jsem vděčná za internet a sociální sítě a funkční telefon. A ještě za spoustu dalších věcí... a v neposlední řadě jsem vděčná za tenhle večer - že jsem ho mohla protančit (navíc s pohledným, příjemným a milým tanečníkem), že tady můžu dělat tenhle rituál (a on je tu se mnou a neruší a já se můžu ponořit do svých myšlenek a nebojím se, že mě tu někdo přepadne, ani si nepřipadám trapná) a že můžu prožít sílu tohoto okamžiku.

Hosana, aleluja a sláva bohům! Ať žije úplněk a rituály, slavnosti sklizně a vděčnost, tanec a propojení se spřízněnými dušemi!!! A 8.8. už Lví brána se svou zlatorůžovou energií - začínám plánovat další rituál... Těšte se.

P.S.

Jak jste prožili první srpnový úplněk vy? Slavíte Dožínky? A za co jste v životě vděčni?

P.P.S.

Pamatujete, jak jsme slavili rituál Lví brány loni? Kdo ne, můžete si vyhledat ve starších příspěvcích... Chystáte letos nějaký svůj?