219. díl Šrotík: Můj druhý život

Kdybych ležel na analytické pohovce (což je skutečně komická představa), musel bych začít tím, že je mi devatenáct a jsem nechtěné dítě. Moje první žena, ta, která se mě první dotýkala a přivedla mě do světa, si se mnou vůbec nebyla jistá. Vlastně mám pocit, že celý svůj život jsem takový plán B. V těch nejvýznamnějších okamžicích jsem vždycky sloužil jako náhradník. Je to můj osud. První žena si mě pořídila krátce po přelomu tisíciletí. Bylo jí lehce přes čtyřicet, byla úspěšná a toužila se odměnit. A protože se rozhodla, že na milostné pletky nemá náturu, pojala to seriózně a vyřešila počínající krizi středního věku nákupem kabrioletu. Vítr ve vlasech, silný motor, vzpruha a zpestření do toho upracovaného a lehce neurotického života. Děti jsou dospělé, tak co dál…

Ve volbě měla volnou ruku a vlastně nesmírně toužila po stříbrném Peugeotu 206. To byl její sen. Jenže taky si dokázala spočítat náklady a každou korunu, co měla, sama vydělala, takže … ano … přišel na řadu plán B. Tedy já. Citroen Pluriel. Cicik. Jak mi říkala trochu s láskou a trochu posměšně. Toužila po Alanu Delonovi, ale vzala si kluka ze sousedství, protože stál míň, byl dosažitelnější a praktičtější. A starší ségra říkala, že je fajn… Místo plynule stahovací střechy, co se elegantně zasouvá do kufru, oranžová kachna oblých tvarů, s rozpačitě kulatými světly, plátěnou střechou, co se stahuje vzad, a poněkud bizarní možností odmontovat boční oblouky. Taková stavebnice. Experiment automobilky. Kabrio, co je kabrio tak na půl. Protože ty oblouky sundala možná dvakrát. Pak zjistila, že to nestojí za to. Je s tím moc práce, nesmí hrozit déšť, a navíc vždycky trnula, že se jí to nepodaří smontovat zpátky tak, aby do mě nezatékalo.

Plán B.

Náhradník.

Nikdy to ségře nezapomněla a já byl dlouhá léta připomínkou jejího nenaplněného snu.

Byl jsem pan Kompromis.

Ale našla si ke mně vztah

Byla pečlivá. Luxovala mne. Myla ručně, aby do mne nezatékalo v myčce.

A tak do mne zatékalo jen v deštích.

No v těch větších.

Ano.

Jsem auto s inkontinencí.

Často trochu vlhké. Ale zároveň mám obrovskou schopnost regenerace. Tedy neplesnivím.

Zažili jsme spolu dobré i náročné časy.

Svou druhou ženu jsem poprvé potkal jako opatrná zápůjčka mladé dceři.

S čerstvým řidičákem.

Na výlet do Polska. Strašné dálnice. A tenkrát jsem poprvé zažil, že se ve mně dva lidi milovali. Na kraji lesa v katolickém Polsku. Když kolem procházela školní výprava. Trochu jsem se styděl a trochu jsem byl nadšený z té energie.

O pár let později jsem jí vezl ve svatebním. Tu dceru.

Zase jako náhradník. Měla jet veteránem. A ten se po cestě porouchal. Srab.

Tak vyzdobili mě.

Moc hezkej den. Slušelo jí to. I mně.

Pak běžel čas. Moje žena mě přes zimu garážovala (protože by do mne mohlo zatéct fatálně) a čím dál častěji jezdila většími a silnějšími vozy (protože stárla, chtěla větší jistotu, kameru, pohodlí bylo důležitější než vítr ve vlasech a taky do mě přece mohlo zatéct).

Už jsem si říkal, že to mám za pár.

Že dožiju v garáži.

Ostatně za pár let bych měl nárok na veteránské číslo.

A pak přišel ten den.

Začátek mého druhého života.

Moje druhá míza.

Přijela si pro mě Nevěsta.

Evidentně jí ta svatební nálada přešla. Teď měla krizi středního věku a byla ráda, že získá něco, co jezdí. Náhradu. Nouzovku. Než sežene něco lepšího. Jak jinak. Sedala do mne s pocitem životní prohry. Ten přede mnou měl parkovací senzory, automat (pche), vyhřívaný volant (chachá), zapalování na stisk tlačítka bez klíčku (hmm), podsvícení podle aktuálního řidiče (kravina), bezdrátové připojení na telefon a samozřejmě rádio, do kterého se nic nestrká.

Můj cd přehrávač s jediným cédéčkem s americkými hity ze sedmdesátých let ji nemohl nadchnout.

Když do mne sedala, bála se, jestli ještě dokáže řadit. Na začátku nic moc, ale dala to. Modlila se, ať umí zaparkovat. Poslechla si jednou cédéčko od začátku do konce a protáčela oči v sloup. Ale už v březnu si nasadila kulicha a šálu a odvážně stahovala střechu.

Možná proto, aby ze mne nebyl tak moc cítit benzín.

Nevím, co to je, ale je třeba konstatovat, že zapáchám pohonnými hmotami.

Ano. I se všemi vyměněnými filtry.

Jsem inkontinentní zapáchající seniorský kabriolet.

Na internetu píší, že je to moje charakteristika.

Mechanik říká, že mám v p.deli katalyzátor.

Moje nová žena Nevěsta říká, hele chlape, nejsou prachy, musíme to ještě chvíli spolu vydržet. Až vydělám, koupím ti ho. Možná teď budu jezdit trochu zfetovaná.

Ještě že nekouřím, to by byl vážně hazard (a ano jednou si v mé blízkosti zapálí její kamarádka a mně zatrne).

Po čtrnácti dnech společného fungování jí zkolabuju na výletě.

Ale zvládneme to.

Menší oprava. Rozdělovač.

A červená kontrolka, která pak už neustále svítí.

Nevěsta se z toho nejdříve hroutí a pak se pochlapí a dělá, že ji nevidí.

Jednoho dne jedeme z práce lesem a volá paní ze sociálky.

Nevěsta zvedne telefon. Zastaví u krajnice. Když telefon položí, nechá mě stát s otevřenými dveřmi, jde do lesa a řve jako zvíře. Strašně nahlas. Nikdo ji neslyší. Jen já. Já taky poznám, že když nastoupí zpátky, třesou se jí ruce. Nevěsta má strach.

Pak přivede tu malou. Malá už není tak malá. Může sedět ve předu a nemá podsedák.

A je rozhodně naštvaná.

Nevěsta je její máma a Malá se na ni zlobí. Hodně. Práská dveřmi.

Zmocní se cédéčka a vztekle pouští pořád do kolečka písničku číslo 7, protože to mámu štve.

Odsekává.

Říká, že jsem hnusnej a smrdím. A že táta má rozhodně lepší. A pojmenuje mne Šrotík. A pak už mi nikdo neřekne jinak.

Ale taky se uznale vyjádří o řazení. Že to by jednou taky chtěla umět.

A to Nevěsta na chvíli roztaje a usměje se.

A postupem času Malá pustí mámě taky písničku číslo 12, ploužák, to, když jí chce potěšit, ale pak samozřejmě šestkrát sedmičku, protože to má máma za to.

A máma do mne v pátek balí tašky a vozí Malou k tátovi a pak sedí za volantem a brečí.

Občas se mnou jede na nákup a občas se mnou sveze kámošku.

Někdy se potulujeme po okolí, když se Nevěstě nechce do prázdného bytu.

Otepluje se a přibývají nová cédéčka.

Malá doceňuje, že se uvnitř mne smí jíst. (což u táty ve voze s automatickou převodovkou nepřipadá v úvahu)

Tak pokud vám nevadí jíst v odéru benzínu.

Na katalyzátor pořád ještě nenašetřily.

Takže kromě skvrn od deště (ano, zatéká do mne a Nevěsta nevlastní garáž) přibydou ještě fleky od čokolády a drobky ze sušenek. V boční přihrádce je balení Ikea pytlíků, ale Malá se ve mně nikdy nepoblije, přestože jinak prý blinká leckde. I v Automaťákovi. Možná ten benzinový odér má i nějaké zklidňující účinky.

Můj nový život se mi líbí. Zpívá se ve mně. Se Svěrákem, s Radůzou, s Elány a s Petrem Nagy. Některé cédéčka jsou poškrábaná, ale to nevadí.

Přijde léto a jeden podvečer mě Nevěsta nechá řídit cizím mužem. Jsem rozechvělý. Jedou na Okoř a chlápek už evidentně někdy řadil a jeho péče je mi příjemná.

Pod Okoří ji políbí, a to jsem neviděl už vážně dlouho. Nevěsta je veselá.

Moje červená kontrolka stále svítí, ale nikdo si z toho nic nedělá.

A pak do mne Nevěsta naloží padleboard a vozí mě k vodě. To mám rád.

A pořád mám staženou střechu.

Teda, ještě nikdy nenašla odvahu sundat moje bočnice. Ale třeba se ještě někdy dočkám.

V posledních týdnech trochu vržu.

Nevěsta mě hladí po volantu. Chválí mě a říká, jak moc mě má ráda. A že to spolu zvládneme, a katalyzátor mi slíbila na podzim spolu se zimním obutím.

V létě vozíme i cizí děti, a to se pak zpívá z plných plic. Pravda písničku "Pes jitrničku sežral" hodinu v kuse rozdýchá jen málo kdo. A taky se mně jí zmrzlina. A párky v rohlíku.

A ženy ve mně vedou intimní rozhovory. Poslouchám řeči o dětech, láskách, milencích, nepokoji v duši i o správném postupu při felaci…

Tenhle víkend mě vzala Nevěsta na chalupu.

Tam jsem po dlouhé době viděl svoji první ženu.

Přišla mě zkontrolovat, jestli se o mě Nevěsta dobře stará. A jestli nedělám nepředložené zvuky. A jestli do mne neteče. Teče, ale nevěsta se to snaží zamaskovat.

Říká, že jsem nejlepší auto, co kdy měla.

Díky mně se přestala bát.

Díky mně ví, že zaparkuje i bez senzorů.

Díky mně vytáhla stará cédéčka a našla cestu zpátky k dceři.

Díky mně si taky nedávno zablokovala krk (přestože jí Žena jasně říkala, ať se obléká ať jí neofoukne). Od té doby vždycky nosí šátek kolem krku.

Obě ženy si do mne večer o víkendu sedly, stáhly střechu, povídaly o životě a sledovaly Perseidy. Byla noc s jasnými hvězdami. A ony koukaly, jak padají, a měly různá přání.

Na nový katalyzátor si nevzpomněla ani jedna z nich, ale snad se dočkám.

Tut tut.

Brm.

Máte auto?

Jak mu říkáte?

Co by o Vás vyprávělo?

A co si přejete, když padá hvězda?