222. díl, Margit: Blondýna z Londýna

Blondýna z Londýna

Ach, kdybych měla někde milého,

zlíbala bych ho z dálky celého –

poslala bych mu dosud, z daleka,

slova, co se jich láska neleká…

Psala bych verše vášnivé,

divoké, drzé, mazlivé,

o tom, jak výletuju ve městě,

co slušelo i Mrtvé nevěstě:

Posílám objetí z Tower bridge,

a přeju si, abys byl u mě blíž(e),

posílám objetí z království

a samotou mrazí mě od kostí.

Když nese mě tu voda divoká,

tak posílám ti pohled do Oka…

Vzpomínám, jak s tebou jsem se do něj koukala

a tvoje doteky tak intenzivně vnímala.

A posílám ti pusy z poledníku,

hned dvě za každý z okamžiků,

co měří už sta roků v Greenwichi

(a teď se mi to nerýmuje - dop*či) -

tak aspoň za chvilky, co prožili jsme v prostřed Londýna.

Tvá (kdysi dávno byvší) blondýna

Ano, uhodli jste správně, za tu dobu, co jste mě nečetli, jsem navštívila Londýn. Byl to výlet vskutku povážlivý – vyrazili jsme celá rodina. A tím myslím sebe, své oba teenagery a mého exmanžela. Ano, nejste první, kdo se diví. Ale jste jedni z prvních, kdo se dozvídá, že nejen, že jsme se nezabili, ale dokonce jsme si to užili! A ne, opravdu jsme se nedali znovu dohromady – rozhodně stále oba víme, proč spolu nežijeme (teda já to vím naprosto přesně) a proč je to ta lepší varianta. Ale příměří je fajn věc. A tak jsme vzpomínali víc na to, jak jsme tu byli spolu v dobách, kdy jsme spolu randili a já studovala v Liverpoolu a ona za mnou přijel… než na to, jak jsme tu byli s dětma pár měsíců předtím, než jsem se odstěhovala a rozešli se málem už tady v Londýně… Inu, vzpomínky jsou ošemetná věc.

Tenhle výlet je dárek pro dceru k patnáctinám. Dostala lístky na svůj oblíbený muzikál – vidět její dojetí a nadšení, když ve Victoria Hall toho Hamiltona sledovala, to zas byl obrovský dárek pro mě!!! Stejně tak ji vidět, jak sedí v kuchyni anglického domku na předměstí Londýna, plynně diskutuje s britským (původem z Dublinu a výchovou napůl z Holandska) vysokoškolským profesorem (manželem mé dávné známé, jejíž posh angličtina zní, jako byste hovořili se samotnou Mother Queen) o genderové diverzitě, rovnosti pro všechny, politice České republiky vůči Rusku a upíjí k tomu pravý English Tea ze Srí Lanky a nadšeně kýve na nabídku, ať někdy přijede třeba s někým z kamarádů, že u nich může klidně bydlet – moje dcera, která s cizími lidmi nemluví, radši by zemřela hladem a žízní, než aby v bufetovém okénku objednala colu a párek v rohlíku a na moje opakované pobídky, aby vyrazila na nějaký zahraniční camp, stále odpovídala, že ani za nic!

O nedávné předúplňkové noci se mi zdál sen. O nás dospělých, životě s našimi dětmi, tak trochu o výchově a o hledání spokojenosti – prolínaly se mi příběhy mě a mých dětí, různých známých a jejich dětí, dokonce i mé dcery a jejích dětí – všichni jsme hledali, jak být spolu navzájem i každý sám pro sebe, spokojení. A v tom snu mi přišlo sdělení, že odpovědí je tarotová karta "Princ pohárů". Tarot moc neznám a nemám, tak jsem si to googlila a dozvědal se, že tato karta "nás učí chápat, že touhy jsou motorem našeho života. Že právě v jejich uskutečňování najdeme naplnění, v ničem jiném." Jediné, co nám skutečně štěstí přinese, je seberealizace…" a že "kompromisy do života nepatří", ale taky, že je potřeba umět pustit, cokoliv, co nám už štěstí nepřináší, abychom zůstali svobodní, ve svém středu, měli rádi sami sebe… "Touha dá srdci vzplanout a pohání nás kupředu. Je to obrázek toho, kdo se nebojí podívat se tváří v tvář své touze a prožít si ji (had v poháru), ale současně je také připraven se toho, po čem tolik touží, vzdát, pokud bude třeba (Princ drží v ruce lotosový květ hlavičkou dolů, připraven jej odhodit). Mistrovství touhy je současně schopností vzdát se všeho vytouženého, neulpívat na ničem a pokračovat dál ve své cestě." (citováno z www.martinvlach.cz a probud.se). Jako návod k výchově dětí naprosto skvělý – včetně návodu k "výchově" našeho vnitřního dítěte! Ráno jsem to nadšeně rozeslala svým známým vychovávajícím puberťáky – žij a nech žít, všichni máme své touhy a bez jejich naplňování nemůžeme nikdy být spokojení. So simple. Snad pochopili.

Princ pohárů ale taky znamená muže – "milence, který prožívá a vyjadřuje hlubokou citovou vášeň… odhaluje naši touhu následovat hlas srdce a vydat se novým směrem s vášní, která navrací život do žil..." No dobře, já mám otevřeno – ale kde sakra jsou ty davy mužů klepajících na moje brány??? Jak to léto pěkně slibně začalo, tak teda letošní prázdniny pro mě byly poměrně dost osamělé, alespoň co se milostného života týče. Co vám budu nalhávat, abych se tak dlouho pořádně nepomilovala s nějakým mužským, to se mi teda fakt dlouho nestalo (naposledy tedy začátkem letošního roku, ale to se nepočítá, to byl experiment)… Zlobila jsem se. Objevil ses, pootevřels mi dvířka, dost vehementně jsi mě přesvědčoval, že když už mám ruku na klice, mám za ní vzít a otevřít, a po krátkém průvanu, který tak spíš zafoukal kolem uší, jsou vrátka zase zabouchnutá a já tu stojím nespokojená, bolavá, rozkolísaná. To, co mi nechybělo, teď postrádám, to, čeho jsem měla hojnost, jako by ten průvan rozfoukal. Jako nahá v trní - tak nějak se to říká - zranitelná, zraněná, nevím kam a jak se hnout... A zlobím se. Na tebe, žes mě na ty dvířka vůbec upozornil. Na sebe, že jsem neodolala pokušení a zkusila je otevřít. Na tebe, žes mě k tomu ponoukal a lákal. Na sebe, že jsem zvědavě nakoukla a z nezřetelných stínů za dveřmi začala tušit nádherný dům, který tam nejspíš vůbec není a já si ho celý vymyslela v té pikosekundě, protože moje fantazie a oddělení vytváření iluzí jsou na špičkové úrovni. Na Baru se zlobím, že mě podporovala v nakukování a tím, že si se mnou povídala o tom, co za těmi dvířky asi může být, mi pomáhala nafukovat moje představy a sny a iluze. Ale nejvíc se zlobím na sebe, že jsem zas a opět dovolila, aby mě iluze a představa vynesla tak vysoko, že jsem si při pádu na zem zase natloukla nos. No nic. Dvířka jsou na svém místě, třeba se jednou otevřou, třeba budu mít ještě chuť, odvahu a touhu nakouknout či dokonce vejít - jen se tentokrát musím pořádně rozhlížet a nenechat své smysly šálit vlastní fantazií a chtěním. A nebo se objeví dvířka jiná. Vlastně, když se dozlobím a pofoukám si rány, jsem za tu svou věcnou naivitu vděčná. Kdyby nebylo jí, možná bych už nikdy nikam nenakukovala a třeba pak nenašla poklad ukrytý za zdánlivě obyčejnými dveřmi. Kdoví. To bylo před pár dny. Teď jsem vyrovnaná. Otevřená všem možnostem, které se teď, v tuto chvíli, zdají být nekonečně široké. Možná za to může to přeformátování…

Jo – přeformátování! To vám musím vyprávět. Možná se vám to taky stalo… Pár dnů před srpnovým druhým úplňkem. Baru skončila na pohotovosti, protože tomu pánovi, co s ním randí, připadalo, že potřebuje neurologa (když už ne psychiatra) a Baru to pak začalo připadat taky. Naštěstí. Nic jí samozřejmě není, ale já pak o den později měla příznaky podobné mozkové mrtvici a díky zážitku s Bárou a její pohotovostí, jsem zůstala v klidu (teda relativně – nejdřív jsem poučila děti, jak zavolat záchranku a požádala jejich otce o případnou pomoc a taky sepsala seznam hostí, kteří bych byla ráda, aby nechyběli na mém pohřbu) a šla spát i přesto, že mi jektaly zuby, měla jsem křeče leckde v těle a mozek mi ubíhal takovou rychlostí, že když jsem začala mluvit nebo psát, nešlo to přestat (takový slovní průjem)… Podobné divnostavy mělo v těch dnech celkem hodně senzitivních lidí. Někdo měl živé nepříjemné sny, někdo přemýšlel nad smyslem svého života a zda ho dál žít, někdo po letech plakal, někdo jen spal a nemohl se dospat… Kamarádka vědma psala, že se přeformátováváme, přeskládáváme, energeticky. Věřím, že ano, rozhodně si od té doby přijdu výrazně klidnější, tak nějak "nad věcí", s vědomím, že všechno je možné a všechno bude dobré, i když to bude vypadat nejspíš úplně jinak, než nás kdy napadlo. A taky mi chodí mnohem víc vhledů. A sny. A karty. A taky mi to dobře básní :-D

P.S. Taky jsem v mezidobí viděla několik představení na Letní Letné – jedno dobrý, jedno nic moc (dobrý akrobatický výkony, ale příběh nula – a to já nemám ráda) a zahájení, který bylo fajn a navíc bylo zakončeno moc milou (byť malou) party s přáteli, které spojovalo původně jen to, že znají se mnou…

A taky další tantrickou mazlící meditaci, která byla ještě lepší než ta předchozí…

Ale už se mi to sem nevejde – kdo by četl dlouhý příspěvky – a já vám to stejně prásknu v některém z dalších příspěvků.

Tak pac a pusu a zas za dva týdny – to už bude škola a práce v plném proudu, to bude jiný maso!!!

Jak to máte s Tarotem? A zdají se vám sny? A píšete někdy někomu poezii?