223. díl Baru: Porod svobody

Moje svoboda se narodí zítra. V úterý 12.9.2023 plánovaným císařský řezem, který povede soudkyně v Justičním paláci na Míčánkách. Banální zákrok, kterých tam denně dělají mraky. Snad mě to nezabije. Bez narkózy a epidurálu. Už teď to bolí. Ale je to neodvratné.

Porod.

Rozvod.

Kdybych se vdávala, poslala bych svým blízkým svatební oznámení.

Vybírala bych ho v katalogu svatební agentury, hledala vhodný citát a obrázek.

Na našem svatebním oznámení, rozesílaném touhle dobou před patnácti lety, byla naše fotka. Jsme na ní s mužem zachyceni na svatbě našich přátel, rozesmátí a mladí. A v citátu stálo gestaltistické: Potkali jsme se a je to krásné…

Můj milý muži,

protože už jen jediný den Ti takhle můžu říkat.

Omlouvám se Ti.

Omlouvám se Ti za to, že jsem to celý posrala.

Že jsem neunesla rutinu, stárnutí, nudu.

Že jsem nedodržela svůj svatební slib a nestála při Tobě v dobrém i ve zlém.

Že jsem byla pyšná.

Že jsem milovala jiného muže.

Byl jsi dobrý manžel. Pečoval si o nás. Laskavě, nevychloubačně. Dělal jsi takové ty drobné neviditelné domácí úkony, co o nichž nikdo neví, pokud nezmizíš. Vařil jsi mi kafe. Neškodil si. A po dlouhou dobu jsme měli řadu společných zájmů, které nás hecovaly a činily šťastnými.

Jsi dobrej chytrej chlap. Někdy vzteklej, ale čestnej. A máš rád naši dceru a za to si Tě vážím.

S Tebou bylo možné zažít klid a spočinutí. Za to Ti děkuju.

Byla to spousta dobrých let.

Moc Ti přeju, aby ses měl co nejlíp. Zasloužíš si to.

Doufám, že i dál spolu zvládneme vycházet.

Že v nějakém slova smyslu zůstáváme rodinou.

Po rozvodu nebude žádná hostina. Ani svatební. Ani kar. Tyhle věci se dějí nějak o samotě. V tichosti. Jako umírání. Protože zítra moje manželství umře. Nevím, jestli je to dobře. Všichni říkají, že tyhle věci ukáže až čas. A tenhle vlak už vyjel a já v něm jedu … nevím, jestli jsem typ na manželství. Jako mladá jsem o tom dost pochybovala, pak si to moc přála, pak to žila, pak to neustála.

Rozvod je rozhodně stresor. Možná znáte škálu životních událostí a posouzení míry jejich stresovosti dle Holmese a Raheho z roku 1967.

Smrt partnera je za 100, rozvod za 73 bodů. Sňatek 50. Sexuální potíže, přírůstek do rodiny a změna zaměstnání 39. Vznikající osobní úspěch 28. Dovolená 13. Dieta 15. Vánoce 12.

Takže rozvést se je jako držet o Vánocích dietu a nemoct souložit. Tak to se snáší hned líp, ne?

Doufám, že po porodu – rozvodu nepřijde poporodní - porozvodní deprese a nebudu chtít svoji nově nabytou Svoboděnku hned odkráglovat. Mrchu řvoucí.

Naprogramuji si šestinedělí. (Ten hajzl Jeroným Klimeš měl možná pravdu.)

Budu se muset uzdravovat. Budu běhat, protože k tomu jsem se aktivně vrátila a uběhla 5K závod ve svým nejstarším běžeckým tričku a v prvních běžeckých botách a rozhodně nebyla poslední.

Nevím, co bude dál. 

Díky, že jsou tu lidé, který furt votravuju svýma eskapádama a holky vážně sorry, odpusťte mi to. Šestnáct let byl klid, ale poslední rok jste si se mnou vážně užily. Snad to bude brzy lepší.

Jak to tak život přináší, teda mně rozhodně, potkala mne v době temna kniha.

Jorge Bucay: Cesta samostatnosti (tenhle chlápek a gestalt terapeut napsal i knihu terapeutických příběhů Budu ti vyprávět, ze který už jsem tu už určitě citovala).

Jorge píše:

Musím mít odvahu jednat podle svého svědomí a zaplatit za to příslušnou cenu.

Musím být svobodný, i když se to možná někomu nelíbí.

A pokud mě nebudeš milovat takového, jaký jsem,

a pokud za mnou přijdeš

a v nejdelší a nejchladnější zimní noci

mě necháš samotného a odejdeš,

pak zavři dveře, protože na mě táhne.

Zavři dveře. Pokud je to tvoje rozhodnutí, tak zavři dveře.

Nebudu tě prosit, abys zůstal o minutu déle, než chceš. Říkám ti, abys zavřel dveře, protože já zůstávám tady a je tu zima.

A to je moje rozhodnutí.

Prosím za to, aby ti, kdo se mnou nechtějí být, zavřeli dveře.

Nevětrali a neprodlužovali moje utrpení.

A milé vdané ženy. Jestli máte doma na gauči nebo v křesle muže, obejměte ho.

Možná mi kdysi stačilo přečíst si romantickou knihu. Možná jsem mohla odolat svému stínu.

Možná jsem tu Pandořinu skříňku neměla otevírat. Nemůžu to nikomu doporučit.

Ale udělala jsem to jako svobodná bytost a zaplatím cenu, kterou to přineslo.

Tohle je moje cesta. Moje odbočka. Nikdo mne nenutil na ni jít.

Tohle byla moje zvědavost a touha. A touha je zázrak, kámo, zázrak.

A tak jsem nějak i vděčná, protože někteří lidé tohle nezažijí nikdy.

Zdál se mi sen o vlakovém neštěstí. Vlak najel do budovy, ve které jsem stála v proskleném atriu. Tušila jsem, co se stane, již před nárazem. Dala jsem si kapuci přes obličej, střepy lítaly okolo a já děkovala osudu, že na to, jak brutální katastrofa to je, mně se daří se relativně ochránit a následky nebudou fatální. Pár šrámů, ale nic smrtelného ….

Věřím ve vztah s mužem. Dlouhodobý. Pohodový. Vyrovnaný. Respektující. Podporující. Láskyplný. Se společnými zážitky a příjemně stráveným časem. S dělenými povinnostmi. S výlety a dovolenými. Věřím. To, že ho teď nemám, neznamená, že tahle možnost neexistuje.

App Dveře: … tak to tu píšu a mezi tím si moje dcera zavřela prst do protipožárních dveří. Volali mi ze školy, ať si ji vyzvednu. Pěkné dopoledne na urgentu v Motole. Nakonec jen dlaha. Dobrý. Ale když jsme vyšly po vyšetření, rengenu a ošetření z ordinace, povídá dcera: Je to krásný, ale proč mám zavázaný úplně jiný prsty, než mě bolí? Takže reklamace. Můj záchvat smíchu. A díkybohu to nebyla sádra nebo amputace. I mistr tesař někdy utne.

Takže, při zavírání dveří bacha na prsty!

Rozváděli jste se někdy?

Je rok po rozvodu každá šťastná, jak se říká v Teorii tygra?

Věříte na dlouhodobý vztah ženy a muže?

A na Yettiho?