224. díl, Margit: Nové začátky
Barunčina svoboda zažívá své čerstvé šestinedělí. Ta moje je sice už v předškolním věku, ale péči potřebuje neustále. Pořád se učím. Ve vztazích mám i přes své silné řeči o nezávislosti, stále tendenci hledat Pana Božského a v práci jsem někdy loajální až za hrob, o děti se starám, kočku krmím, daně platím, zákony neporušuju... no, o mé svobodě v tom všem se jistě dá polemizovat. Ale nikdo mi nemůže upřít, že se snažím. Dětem se snažím nechat dost nezávislosti (pravda, když jsem se onehdá potřetí za sebou vracela domů po osmé večer a psala jim, ať si opět udělají něco k večeři sami, cítila jsem se trochu provinile), v práci neustále zvažuju, zda mi to ještě dává víc, než mě to stojí (a zatím pořád ano) a ve vztazích vedu velmi upřímné dialogy s Baru, sama se sebou, s dalšími kamarádkami a snažím se i s partnery a snažím se hledat takové nastavení, které bude upřímné a zároveň naplňující. Řeknu vám, někdy je to pěkná fuška. A když nějaký nový vztah vzniká, je někdy obrovské dilema, o čem a jak mluvit, abyste tu vyrůstající rostlinku nepošlapali hned jak vystrčí první klíček z hlíny a zároveň abyste jí nenechali růst moc nakřivo jen proto, že prošvihnete tu chvilku, kdy ji začít tvarovat... a někdy není jednoduché ani poznat, jestli náhodou tu kytku není lepší vytrhnout, protože nese víc škody než užitku, i když na to by vám známí pleveláři namítli, že každá kytka je k něčemu užitečná - a vlastně je to pravda, každý můj vztah mě něco naučil, některé mě to naučily dost tvrdě, většina však spíše laskavě.
Začíná nový školní rok. Moje děti dospěly do věku, kdy si samy nakoupily sešity, odmítly obaly a dcera si objednala učebnice na netu (potřebovala mě jen na zaplacení). Příští týden se rozběhnou i kroužky. Věřím, že i s tím si poradí. Já mám totiž tancování. Ano, po dramaťáku a výtvarce následuje kroužek taneční - teda normálně taneční kurz pro dospělé. Po letních experimentech jsme se s Šermířem domluvili, že nás to oba baví a zapsali se do pravidelného kurzu salsy. Teda hned druhá lekce je zrušená, tak musíme jít do divoké tančírny, ale já věřím, že se to zlepší. Tajně taky doufám, že v zimě ukecám Šermíře i na nějaký ten ples. A že neskončíme salsou, ale časem se naučíme i bachatu a jednou třeba i argentinské tango. Ale to se teprv uvidí. Musím na něj opatrně. A moje schopnost věnovat se nějaké aktivitě pravidelně taky není mojí nejsilnější stránkou. Možná budeme v tanci muset improvizovat :-D
Chystám se taky vrátit ke svému rodnému příjmení. Tak nějak jako vyjádření té mé svobody a taky proto, že už i mladší syn dorostl do věku, kdy by ve staré židovské tradici byl prohlášen za dospělého, právně odpovědného před lidmi a především před bohem, prošel obřadem Bar micva a mohl se oženit. Tudíž jsem usoudila, že je dost velký na to, aby se jeho matka jmenovala jinak než on. A taky se mi po tom jméně stýská. Má v sobě lásku a milování, milost a oslovení milované osoby... a já ho chci zpět. Hned v pondělí mám v plánu zajít na úřad a do konce roku ho snad budu znovu nosit.
Kromě nových začátků zažívám teď i intenzivní kontakty s bývalými partnery. Londýn s exmanželem přinesl takový příjemný posun v našem potkávání. S bývalým milým, Sloníkem v habaští, jsem oslavila jeho padesátiny. Podařilo se mi vymyslet mu pěkný dárek v duchu Rozmarného léta. Dostal set Františka Důry - pruhované plavky na kšandy, lahev utopenců, sadu doutníků a pár dobrých piv. Já dostala pozvání na luxusní stejk a víno, ve skvělé společnosti přátel. Moc hezký večer. Paní servírka se ke mně v jednu chvíli přitočila a povídá mi: "Váš muž slaví narozeniny? My bychom mu k dezertu připravili blahopřání a narozeninovou fontánku..." Setinu sekundy jsem uvažovala, že jí opravím, že to není můj muž, ale pak jsem si řekla, že vzhledem k relativitě času vlastně tak trochu to je a bude můj muž a že to vlastně vůbec není podstatné a fotánku s gratulací jsem jí odsouhlasila. Trochu jsem se bála, že dostanu sprďáka, ale měl nakonec moc velkou radost. Z plavek a příslušenství taky.
Moje děti to, že se stýkám se svým bývalým, nechápou. A vůbec celý můj partnerský život posledních let (alespoň ten, co o něm vědí) podrobili ostré kritice. Vedli zapálené debaty, který z mých partnerů či kamarádů je či byl více či méně kompatibilní se mnou. Podle mých dětí, jsem "hodně jeblá" a jejich otec i můj bývalý milý byli "jeblí" moc málo. Modelář byl taky "jeblej", ale nějak jinak. Dáreček jim přijde, že je "jeblej" podobně jako já, ale synátorovi přijde divnej a nemá se s ním o čem bavit, což s milým měl, navíc má Dáreček rodinu a se mnou by stejně nikdy nebyl víc než jen na potkávačku... Antonie zhodnotila ještě Šermíře, kterej jí přijde celkem perspektivní, ale viděla ho jen chvíli, tak nechce dělat předčasný závěry. Takže vlastně v mém životě podle mých dětí stejně není nikdo, kdo by se mnou byl podle nich kompatibilní. No tak já si ještě počkám, co ten život přinese.
Prožívám teď dost spokojené životní období. Moje spokojenost vyrůstá nejčastěji z pouštění mých chtění, očekávání a předpokladů. Čas od času mi samozřejmě je ouvej, smutno, osamělo, těžko a tak, ale většinou to souvisí s tím, že něco nějak chci, nějak si to "maluju", očekávám, a pak jsem zklamaná, že to celé běží nějak jinak - vždycky se dostaví ten pocit "achjáuboháopuštěnánepochopenánemilovanánikdoměnemárádnikdominerozumínidkoměnechcecojásipočnu!!!". Celkem se mi ale poslední dobou daří si v tom pocitu moc nerochnit a spíš si zvědomit, že se mi to děje a co jsem to vlastně očekávala, že jsem se takhle zranila a najít nějakou cestu, jak to očekávání pojmenovat a pustit. A následně odpustit – tomu, od koho jsem očekávala, že mi to nedal, ale hlavně sobě, že jsem si zase naběhla. Ne že by mi to šlo nějak automaticky a vždycky lehce. Ale oproti letům minulým se mi to daří výrazně lépe a výrazně rychleji. A to mě velmi těší. Psala jsem tu před pár týdny, že potřebuju kreativitu, svobodu a lásku. Možná bych přidala ještě pravdivost, autenticitu. A tak to je. Nechci být uznávána, chci být milována. Nechci vztahy, které budou nesvobodné. A chci tvořit. Kromě tančení, občasného malování, psychoterapie a psaní tohohle blogu, jsem se vrátila ke psaní poezie. Minule jsem básní začínala, dnes jí skončím. Je taky o svobodě, autenticitě a neočekávání...
Courám se naboso v trávě,
za zády Bohyně tři,
užívám "tady a právě",
stejně mi nic víc nepatří...
Jak to máte s očekáváními vy? A s novými začátky a starými vztahy? A co poezie vašeho žití?