226. Margit: Chaos a jiné entity

Do ticha, do těla,

Do černa, do běla,

Hlava se zatočí,

Ať tohle neskončí!

Rukama, nohama

Propletení,

Čekáme na lásku,

Popletení...

Do duše, do břicha,

Do nitra, do ticha,

Budeme samotní,

K lecčemu ochotní...

Sami a přece spolu,

Do hloubky, do srdce,

Stále dolů...

K temnotě nebytí,

Zranění, pobití,

Bez hranic,

Bez obran,

Obnažení.

Vracím se k psaní poezie. Psávala jsem básně kdysi zamlada. Pak mi to roky přišlo divný, nebo jsem neměla žádnou inspiraci. Roky jsem si napsala jen sem tam nějakou krátkou noticku do svého občasníku. Pak jsem se k Baru přidala ve psaní tohohle blogu a začala k psaní povzbuzovat i svoje klienty. Nechávali jsme klienty v pobytové léčbě psát dopisy emocí. Velmi silný terapeutický nástroj - vypíšete emoce, které ve vás už dlouho spí a trápí vás, adresujete je člověku, kterému patří, bez cenzury, bez nároku na objektivitu a bez úmyslu daný "dopis" skutečně odeslat adresátovi... Velmi úlevná záležitost. Povzbuzuju ale své klienty k psaní deníků, prózy či poezie. Jedna klientka se dřív řezala - teď místo toho píše velmi emotivní básně v próze. Jiná trpěla úzkostnými a depresivními stavy po prodělaném traumatu - teď má sešity popsané poezií. Taky se naučila naslouchat svému tělu a mít ho ráda. A tvrdí, že nejlepší lék na úzkosti a obavy je humor. Ovšem humor v bezpečném láskyplném prostředí.

Psaní je skvělá věc. Chystáme s Baru workshop o síle psaní na jednu psychoterapeutickou konferenci. Vedeme o tom dlouhé debaty, občas se trochu dohadujeme – ona třeba není nadšená z toho, že já chci z děl udělat na konci výstavu, já se zas bráním zužovat psaní do příběhu... ale už ty naše debaty jsou tvorbou společného díla a to je paráda. Podobně jako tenhle blog. Občas si každá vedem svou, občas vedeme dialog. Společný víkend v Římě, skoro přesně na výročí vzniku tohoto blogu, karty na pláži, povídání o mužích a životě bez nich, společné spaní na relativně úzké postleli, setkání s neskutečně silným ženským příběhem kyzgyzské cukrářky, o tom všem vám už Baru napsala. Je zbytečné psát to znovu. A přece... Vyprávěno mnou, znělo by to nejspíš jinak, vyčnívaly by jiné detaily... Třeba šumění mořských vln v uších a pocit splynutí s vodou všeho světa, když tělo leží na hladině, která ho pohupuje. Myšlenky na muže, o kterém nevím, jak moc nablízko si ho pouštět a kterému těch myšlenek věnuju víc, než bylo adekvátní situaci. Bolesti zad a kyčle a přemlouvání těla, že přece ještě není tak starý.Spousta zastavení, čumění do blba a užívání plynutí. Chuť pizzy s bramborama a rozmarýnem a hořký kávy z náprstku, kterou normálně takhle vůbec nepiju. Karty mluvící neustále o zpomalení, cestě do sebe, do nitra, k uzemnění. A o stresu z práce, sbírání odvahy k tomu prosadit si to, co pro své lidi chci, postavit se za odbornost, vzít si konečně tu svou šéfovskou roli celou a přestat se vymlouvat na to, co neumím. O roztěkanosti z přemíry zážitků, který si ordinuju a pak se mi vrší a vybíjejí, místo aby nabíjely...

"... a vždycky kdo jde spát první, tak napíše Dobrou a ten druhej mu to olajkuje a taky napíše dobrou a ten druhej mu to taky olajkuje... a on mi včera napsal Dobrou jako první a šel spát a já mu to pak olajkovala a taky napsala Dobrou a on už asi spal a neolajkoval mi to..." … "Já mám dojem, že furt píšu jen já jemu a on mi na to odpovídá... tak jsem si řekla, že mu celý víkend nenapíšu... napsala jsem mu teda hned v pátek, ale teď už jsme mu nenapsala víc než den! A on furt nic..." … "Nepíše. Celou sobotu... ale večer mi poslal srdíčko, když jsem psala na dobrou noc, tak snad dobrý..."... "Tak zas spolu chodíte každý týden tancovat... co já bych za to dala, vědět, že ho uvidim každej tejden a nemuset lovit okýnka s diářem v ruce..." … "Já ten WhatsApp/Instagram/Messnger/Signal nesnášim! To furt čekáš, že ta odpověď příjde hned..."

Hádejte, kdo komu tyhle věty říkal. Kolik té dotyčné bylo.

Je to furt stejný. Je úplně jedno, jestli je vám patnáct nebo skoro padesát. Mužský prostě nepíšou. Neodepisujou. Neplánujou. Domluvit se s chlapem, se kterým nežijete, na společný víkend, je záležitost srovnatelná s Versaillskou smlouvou. Domluva o tom, kdy a v jaké frekvenci psát, jak rychle a na co si odpovídat, jestli je lajk nebo emotikon dostatečnou odpovědí, jestli je možný poslat písničku (co když má úplně jiný hudební vkus?!?!?) a z jaké platformy, co fotky, selfíčka, nebo fotky jiných částí těla (momentálně myslím třeba na nohy – o těch erotických přece už dávno všichni víme, jak mohou být zneužitelné)… Je to věda. Ale jinak než zkoušením a povídáním si o tom, stejně žádný "návod" neobjevíme. Technologie nové, principy vztahů pořád stejné - je potřeba hledat říkat si, co je OK a co už OK není. Bez toho se prostě nikam nedostanete. Psaní je ošemetné. Obzvlášť to zkratkovité v krátkých zprávách na mobilu.

Tenhle víkend jsem daleko víc komunikovala neverbálně. Byl to fakt dobrej víkend. Šmatací. Na masážním kurzu, s lidma, co se vidíme nejmíň třetí víkend v roce. Lidi, co na sebe rádi šahaj. Spousta objímání, smíchu, hlazení, masírování, dotýkání... řízeného i spontánního. A povídání o pravdivosti těla. A o tom, jak si každý zanášíme schopnost vnímat svoje potřeby různýma zážitkama odmítnutí, uleknutí, ublížení... A jak se nám pak v těle tvoří krunýř, kterej je dobrý postupně rozpustit, aspoň trochu, a pak zas o kousek víc... a pokusy dovést toho druhého svými doteky do absolutního bezpečí a miminkovského odevzdání a rozplynutí... Tělo nelže. A doteky se nedají okecat. A tak večer střídavě hladím dceru a kočku, dokud mi obě neusnou pod rukama.

Přesto mi i psaní přijde jako autentická cesta. Nemusí být, slova umějí lhát poměrně snadno. Říkat "miluju tě" a "miluju tě" žít jsou diametrálně odlišné věci. Můžete mi stokrát říkat, že jsem úžasná, výjimečná, nejlepší ženská vašeho života, ale když si pak na mě neuděláte čas, neobejmete mě, když je mi smutno, když pak onanuju sama pod dekou už několikátý den v řadě, nebudu vám to věřit. A přesto. Psaní je cesta, cesta kreativity a sebevyjádření, cesta sebepoznání. Teda může být. Nedávno přišla dcera domů s tím, že se měli na dramaťáku ostatním představit tím, že řeknou, jak by se jmenovali, kdyby byli kniha, jaká věta by byla na konci té knihy a co by o ní říkaly recenze. Její kniha by se prý jmenovala "Chaos a jiné entity" a na konci měla větu "Nezkoušejte to doma." Vím dobře, o čem mluví. Koneckonců, celý tenhle příspěvek mi přijde tak chaotický, že jsem si její název pro něj vypůjčila... Moje kniha by se jmenovala "Všechny mé lásky" a poslední věta by byla "A jestli neumřeli, dělají to tak to dodnes." Baru podotkla, že poslední věta by měla znít: "A důchoďák se otřásl v základech" - asi naráží na můj úmysl zemřít v devadesáti při bouřlivém milování.

Slova jsou ošidná. Ale i tajemná, někdy poetická, někdy hladivá, někdy studená. Ale psaní, psaní, to je jiná liga. Když už napíšete nějaký útvar, pravděpodobnost, že to bude někdo číst, i když to bude zcela lživé, je daleko menší.

A doteky? Ty nelžou. Snad...

Píšete? A dáváte to někomu číst? A jak byste se jmenovali, kdybyste byli kniha?