229. díl Baru Taneční pro starší a pokročilé

Loni 22. prosince jsem si koupila taneční boty. V pomatení smyslů, s pocitem, že přece nemůžu žít takhle, že se musí něco stát, jsem si koupila za bratru čtyři tisíce taneční střevíčky. Zlaté, s koženou podrážkou a chráničem na podpatek. Strašlivá zbytečnost, když nemáte s kým jít tančit, ples nepřipadá v úvahu, hroutí se Vám manželství, jistoty se drolí pod rukama a nevíte, co bude dál. Já je hrozně chtěla. Ty boty. Tu naději. Že budu tanečnice. Tak budu tančit sama nebo půjdu do kurzu pro holky, co tančej samy…. Co už.

Je říjen a já chodím na lekce argentinského tanga s mužem, co tančí a baví ho to. Zpívá mi do ucha a někdy mě i nadnáší. A vydrží, když se při tanci rozčiluju, že mi to nejde. Protože jemu to prostě jde (někdy) a mně, mně to někdy nejde. V tangu je zvláštní postoj, kde je žena o muže opřená vrškem těla, ale zároveň se mu vzpírá. Dvojice tak tvoří tvar písmena A, a tím je pohyb veden. Žena v tangu se brání a zároveň podléhá, to tvoří napětí. Je to pro mě nové a samotnou mě překvapuje, že si s tím nedokážu poradit, že mě to rozhazuje, že se vztekám. Tango je speciální tím, že chlapi mají vědět, co dělají a ženy jen následují. Je ohromně ulevující, když lektor řekne: Tohle je sada kroků … , předvede je a dodá: a dámy, vy to hned zapomeňte, povede vás muž, vy to máte jen číst z jeho těla. Úúúúff. Žádná zodpovědnost. Odevzdání se. Oddání. Důvěra. Vůbec tu roli mužům nezávidím, protože mě ty kroky dost matou a nepamatuju si je. Ale někdy se zase chytám já, tu sadu kroků nezapomenu a poznám, když můj taneční partner něco voře. Bože, ale nahlas bych to nikdy neřekla … tedy něžně naznačuji, jestli tam ještě jeden krok nechybí, ale dostanu výklad o tom, jak správně přenést váhu. Tak přenáším váhu a ta váha mi jde hlavně do rukou, které se pomalu blíží k jeho krku a já zvažuju, jestli by nebylo lepší ho uškrtit rovnou. Jenže, když už mám ruce na jeho krku, tak mi to nedá, pohladím ho a zkusím to diplomaticky. No středy jsou teď pravidelným zdrojem našich hádek. Někdy jsem naštvaná já a on se snaží mne rozptýlit, jindy se urazí on a já ho rozesmávám a on nechce a mračí se. Kurz tanga je něco jako párová terapie vedená přes tělo. Všechny rozbušky se provalí. Ale tuhle mě vážně pobavil. Byl pátek, něco jsme se začali dohadovat a on na to: zlato, ale dneska není středa, hádáme se přeci ve středu … tak to nech, prosim tě, na středu, jo. Jsou páry, co se ve středu pravidelně milují. Někdo má i stanovený čas. My se pravidelně hádáme.

Naši lektoři a spolužáci z kurzu mne inspirovali k následujícím úvahám. Vážně nemohu říct, že něco z toho je pravda, kromě toho, že do jednoho tanečního kurzu argentinského tanga v nejmenovaném tanečním studiu u dvojice lektorů je zapsáno pět tanečních párů. Jsou to cizí lidé, nevím o nich téměř nic. Jen si tak představuju.

Náš taneční mistr je postarší vysoký stereotypní chlápek v předepsaných tanečních šatech: tango kalhotách (ne ty tanga zařízlý do zadku, ale černé kalhoty, co připomínají spodní díl slušivé uniformy) a v bílé košili, pod kterou někdy nosí holtra a dělá si z toho legraci. Není to jako na svobodných kurzech salsy ve Stromovce. Tady zaznívají věty jako: Tanec, a tango obzvlášť, je poslední místo, kde je muž potřeba a kde vede. Žena dělá, co on chce. Nic víc.

Komunikuje zejména s muži a naše pokusy o tanec pak komentuje výroky: "U vás doma bych dneska večer být nechtěl." "To je teda semetrika." A "dneska budeš bez večeře" ve významu: ta ti dneska nedá… Žena je vlastně objekt … Je fascinující to pozorovat, v téhle době. A samozřejmě se u toho taky bavím, protože on si zřejmě myslí, že jsme dlouholetý manželský pár a jeho fantazie mě rozesmává. Na druhou stranu při tanci ví přesně, co dělá. Když tančím s naším tanečním mistrem, jde to jak po másle, vážně nemusím nic dělat, jde to samo.

Naopak naše lektorka je křehká a elegantní Francouzka. Mluví perfektně česky s neodolatelným přízvukem, vždy má jednoduché, ale sladěné oblečení, výborné nápady, nosí nám pomůcky, vytahuje balonky a šátky, pomocí kterých nás učí držet napětí, polohu těla a balanc. Je trpělivá a laskavá. Máme tam prostě obojí, jak by řekli analytici, otcovskou i mateřskou figuru.

Miluju chvilky, když je pauza, na pět minut se posadíme na zem (už jsem pochopila, že taneční boty jsou super, ale na zbytek těla patří legíny a pohodlný vršek), napijeme se vody a taneční mistr Míla začne vyprávět o argentinském tangu. Tango je tanec cizích opuštěných lidí, kteří se scházejí, aby spolu tančili. Vzniklo v argentinských a urugvajských přístavech na konci 19.století, kde se scházeli přistěhovalci. Pochází z dob osídlování země v jejích moderních dějinách. Tango zprostředkovávalo kontakt mezi lidmi, kteří přišli do cizí země a začínali většinou sami. Lidé, co opustili své domovy. Je v tom vášeň, smutek i melancholie. Tančírnám se říkalo Milongy. Žen je v těch oblastech tak málo, že muži se scházejí sami, trénují ve dvojicích na milongu, a tam v reálu se ženami se pak chytnou jen ti nejlepší tanečníci. Jen ti nějakou sbalí na tanec. Ženy tak nemusí umět vůbec nic. Při tanci se pomalu navazuje kontakt, buduje vzdálenost i blízkost. Oddání se i vzdor. A po milonze se pak lidé vrací zase sami do svých domovů. Sami. Tohle sedí. Tango je tanec přesně pro nás.

Kromě nás jsou v kurzu zapsaný ještě 4 páry.

Jak říkám, nevím o nich zhola nic, ale představuji si.

Nejstarší je asi hippie dvojice. V mé fantazii je ona sociální pracovnice a on kvalitářem v Ikey. Mají tři děti, co odrůstají. On jí má moc rád, chtěl jí potěšit. Mají spolu skvělý sex i po těch letech. Jsou na první pohled obyčejní, a přece z nich sálá radost a vzájemná něha. Ona nosí stále stejné květované šaty a on havajskou košili. Koupil jí taneční boty a kurz k padesátinám, poradila mu to starší dcera, protože máma po něčem takovém už dlouho touží. Zestárla, ale pořád se mu líbí. Dělá to pro ni. Aby se nebála a bavili se spolu o něčem jiném než jeho nemoci. Padají mu vlasy, ale pořád si nechává dlouhý copánek jako za mlada, kdy měl dlouhé vlasy na ramena. Ty se jí tak líbily, když se seznámili. Ten copánek jim tohle období připomíná. Ona s ním chodí na všechna vyšetření. On s ní chodí na tango. Nechce ji tu nechat samotnou. Nechce myslet na to, že by musela jít do kurzu pro samostatné ženy.

Největším překvapením pro mne bylo, že v našem kurzu Argentinského tanga pro začátečníky objevila slavná moderátorka, herečka a tanečnice a choreograf, co je uměleckým šéfem nějaké taneční skupiny, pracoval v Berlíně a bůhvíkde po světě a taky na některých inscenacích Národního divadla. Tihle dva se dali dohromady na jedné z minulých sérií Stardance. (říká wikipedie) Co dělají tady s námi, to mi hlava nebere. Chtějí být nenápadní, jenže ona je na první pohled nápadně krásná a on na první pohled exot. A přeci touží zažít něco spolu. Na jejich život tam venku se pořád někdo dívá. Kamera, diváci, média, bulvár. Je třeba se usmívat a držet tvar. Tady se zašívají v nenápadném tanečním studiu zcela mimo reflektory. Prostě ten tanec vážně mají rádi. On ji opatrně hladí po ruce. Ona je od rány, vtipná a položí mu hlavu na rameno, když se nikdo nedívá. Kdo jsme, když se nikdo nedívá? Jsme to pořád ještě my?

Třetími a určitě nejmladšími spolužáky je designová dvojice mladých lidí – pokoušejí se o dítě. Už mají všechno, správný věk, správnou výši konta, připravený dětský pokoj a ovulační kalendář. Jenže pořád nic. Zkoušeli spolu chodit na jógu, jeli na retreat na Bali i do párové terapie. Na konec jim někdo doporučil lekce tance. Vždy přicházejí na lekci pozdě. Je to tím, že se musí seběhnout ze svých kariér. Ona je usměvavá, má několikery stejné designové boty z ekologické fair trade produkce (pohodlné, podpatky přeci nepotřebuje a není to zdravé pro páteř), zodpovědně se přezouvá z jedněch do druhých. Dělá věci správně. Trochu jí zaskakuje, že je někdy vzteklá, to by se přece dít nemělo, musí být vyrovnaná a připravovat se na roli matky. Sakra, ale proč jim to prostě nejde. Všichni ostatní děti mají, ty krávy v účtárně, takový pipiny a každou chvíli tam někdo s velkou pompou odchází na mateřskou. On na lekci přiletí z korporátu. Postupuje. Je produktový manažer a digitální tvůrce. Je oblíbený. Vypadá dobře. Kombinace vkusu, přiměřené péče a dostupných zdrojů. Značkové košile, hodinky, pásek. Týmový hráč s mezinárodní zkušeností. Prezentuje plynně v angličtině. Všechno šlape. Všechno teda ne. Hlavně ať se ho máma neptá, jak to mají s tím děckem. Kvůli tomu za ní na Moravu vlastně už ani moc nechce jezdit. A poslední dobou se mu vrací tik. To měl naposledy na základce. Když se snažil hodně soustředit. Styděl se za to. Dělá, že si ničeho nevšiml, ale ona to vidět zřejmě musí. Začalo se mu to objevovat při tanci. Nemá odvahu o tom mluvit. Takový krásný pár …

Dvojice milenců, kteří mají tříhodinový vztah. Všechno se do něj musí vejít. Do toho okénka fyzické blízkosti tří čtyř hodin. Pak si denně mnohokrát píší a volají. Vlastně už dávno žijí spolu, jejich životy jsou propletené z mnoha zdrojů, pracovních i soukromých. Ona je psycholožka, on psychoterapeut. Řeší spolu klienty, práci, knihy, psaní, děti svoje i toho druhého, finance, sny i životní filozofii. Tohle je po létech jejich první pravidelná aktivita. Každou středu večer. Jsou velmi opatrní, vlastně se té rutiny bojí. Tanec se vydaří podle toho, jestli měli možnost se spolu pomilovat. Nevědí, jestli by jim to klapalo, kdyby spolu byli víc. Nikdo z nich na to nemá odvahu. Jejich vztah je i přesto nebo právě proto hodně blízký. Přitahují se, smějí se společně, jsou spolu rádi. Tak jak někoho milujete ve třech hodinách. V koncentrátu. Když taneční mistr vykřikne jejich směrem: Poslední místo, kde je dnes potřeba muž, je tango. Tango je místo, kde ženu vede! , ona se ušklíbne, protože on ji zrovna počtvrté šlape na špičku (a vůbec proč si vzal tyhle příšerný škorně se špičkou) a ona uvažuje, zda by nebylo snazší ho uškrtit rovnou.

Usmívá se něj, ale její vztek roste, když se on rozchechtá v souvislosti s Milanovým "vtipem". Pračlověk. Teď začnou s lovem na mamuty, ne? Lektor je všímavý a pohotový a dobře čte, jak to mezi nimi právě jiskří. U vás doma bych dneska večer být nechtěl, haleká. Nečeká a pokračuje: Dneska budeš, chlape, bez večeře … ona si pod fousy mrmlá: a to se vážně nemusíte bát, on jede k sobě domů a večeři, tu tam bude mít určitě nachystanou. On by jí rád potěšil. Má rád, když se směje, rád se s ní špičkuje, ale když se začne vztekat, vůbec neví, co s ní. Jako by se ta milovaná bytost proměnila. Zbláznila. Takhle je to přeci dobrý, ne? Co by za to druzí dali. Denně ke mně chodí spousty otrávených a znuděných párů v krizi. A oni se spolu přece mají tak dobře. Vždycky si mají, co říct. Voní mu. Je tak přitažlivá. Jak je možný, že by mohl ženu považovat za přítele. Tohle je prostě ideální.

A pak je tu nepřítomný pár. Jsou zapsaní, mají zaplaceno, ale zatím je nikdy nikdo neviděl. Jsou jen číslicí v rezervačním systému. Možná jsou to dva muži. Jakub a David. Kurz si zaplatili, ale ještě nikdy se jim nepodařilo vyjít z domu. Vždycky se pohádají a udobřují. Hrozně by spolu chtěli začít chodit tančit. Vybrali si takové malé nenápadné taneční studio. Coming out v rodinách už mají léta za sebou, ale tohle, tohle je něco jiného. V počátcích argentinského tanga spolu často tančili dva muži, ale dneska budou středem pozornosti. A přitom by si to oba tak přáli.

Takže zase ve středu se sejdou:

Ti slavní

Ti hipíci

Ti dokonalí

Ti milenci

Ti nepřítomní

PS: Minule nepřišli ani ti dokonalý, možná pochopili, že se mohou místo tance milovat, není to podle harmonogramu, ale možná z toho budou mít po dlouhé době radost… a třeba něco víc.

PPS: Těším se na výraz našeho tanečního mistra, až dorazí Jakub s Davidem.

Chtěli byste jet do Argentiny?

Věříte, že v tanci má vést muž?

A jinde?

Kde?