234. díl, Margit: Nevím, čí jsem.

Nevím, čí jsem. Před mnoha lety, když jsem se chystala se vdát a přemýšlela, jakou formu příjmení si zvolit, zda si nechat své milované rodné příjmení, vzít si příjmení nastávajícího manžela, nebo zvolit nějakou kombinaci obou jmen, položil mi můj tehdejší šéf, rodinný terapeut, zásadní otázku: "A chceš být Otcova, nebo Manželova?" a já měla jasno. Chtěla jsem být rozhodně manželova. Tatínkova jsem byla holčička, když jsem byla maličká, ale tenkrát už jsem husy nepásla a chtěla rodinu, chlapa a jeho jméno. Po pár letech naše manželství skončilo a já přemýšlela, zda se vrátit zpátky ke svému původnímu příjmení, které jsem měla tak ráda. Přišlo mi ale, že jsou děti příliš malé a já se vždycky chtěla jmenovat stejně jako moje děti (to byl kdysi argument pro jednoho jiného partnera, který se mnou děti chtěl, ale nechtěl si mě vzít - že moje děti budou mít stejné příjmení jako já a tudíž, pokud si mě nevezme, nebudou se jmenovat jako on... co vám budu povídat, nedopadlo to – svatba, ani děti), proto jsem si nakonec nadále nechala manželovo příjmení i po rozvodu. Teď jsem ale dospěla do bodu, kdy jsem si o změnu příjmení na své původní nakonec požádala. Po pár týdnech mi přišlo vyrozumění o vyhovění mojí žádosti. Aby však změna mohla oficiálně proběhnout, musela se ještě zaznamenat do oddacího listu (tuhle proceduru jsem nepochopila, nějak jsem se domnívala, že rozvodem pozbývá oddací list jakoukoli váhu) a teprve poté si budu moci začít zařizovat nové doklady. V tuto chvíli ale nevím, čí jsem. V registru obyvatel už je mé staronové příjmení, ale dokumenty, které by mě opravňovaly ke změně občanského průkazu a dalších dokladů, jsem zatím neobdržela, takže dál používám příjmení manželovo. Zvláštní mezistav. Ale dost výstižný pro mé současné životní období. Nevím, čí jsem. A vlastně ani, čí bych chtěla být. Nejvíc ze všeho svoje. Možná bych si měla vymyslet nějaké úplně nové příjmení či jméno...

A pak, až už bude jasné, čí vlastně jsem, bych ráda nějaký přechodový rituál. Baru vymyslela, že bych sama sobě měla složit slib: "že si zachovám lásku, úctu a věrnost, že se nikdy neopustím...". Krásný. To určitě udělám. Pozvu své drahé přítelkyně, zapálíme oheň a třeba se někdo přidá. Slíbit věrnost, lásku a úctu sama sobě, to je investice, která se vyplatí. Třeba se ke mně bude chtít některá při tom slibu přidat. Slíbit si, že sama sebe nikdy neopustí, nezradí, nepřestane milovat...

Já se pořád ještě se chvílemi ztrácím v své ne-šťastné zamilovanosti do toho posledního muže, s nímž jsme si byli blízko... Pořád dokola to o-pouštím, pořád dokola se to vrací, ještě pořád otravuju svoje kamarádky fňukáním, pořád občas píšu milostné dopisy a básně, daří se mi aspoň nepsat mu smsky. Zajímalo by mě, kdy to přejde. Je to lepší, aspoň většinou, ale furt to není dobrý.

Chybíš mi. Někdy pochybuju o tom, jestli mi chybíš ty, nebo pocit, že o moji lásku někdo stojí, někdo, kdo je za ni rád a kdo zase s láskou myslívá na mě. A možná miluju jen tu představu, že jsi to ty. Že's to byl ty. Vždycky, když na tebe myslím, mrazí mě v levé ruce. Možná, že to jde vážně od srdce... A nebo je to infarkt... Chce se mi plakat a křičet a nevím, jestli jsem víc naštvaná nebo je mi líto, že ty to nechceš. Že vidím, jak pomalu klesáš do bažiny a odmítáš vztáhnout ke mně ruku. I když kdoví, třeba je to dobře, třeba bych v té bažině skončila s tebou. A nebo ti dala naději a pak tě stejně musela pustit. Kdo ví. Snažím se důvěřovat tvé moudrosti a respektovat tvoje rozhodnutí bez vzteku a bez lítosti. Snažím se opakovat si nahlas, že v realitě se vlastně stalo tak málo, co by mělo zakládat tak silnou lásku. Moc mi to nejde a sama sobě házím klacky pod nohy, když se znovu a znovu probírám tvými starými zprávami a svými vzpomínkami. Vlastně je to směšné, protože zas tak moc jich ve skutečnosti není... Možná je to jenom moje neochota smířit se s odmítnutím... A jindy mám zas na tebe vztek. Za to, žes mě otevřel, přiblížil se a nechal tak. Otevřenou jako ústřici. Za to, že nemám chuť na jiný mužský, že se mi vůbec nechce s někým jiným se vídat, líbat, flirtovat, natož pak se milovat nebo mít vztah. Za to, že jsi zavřený ve své ulitě a odmítáš z ní vylézt. A je mi u zadele, že údajně nemůžeš nebo neumíš, že tě ta ulita chrání a bez ní bys nejspíš ztratil tvar. Ten vztek pomáhá přežít tu lítost...

Lodí po ránu

nořím se do mlhy,

labutě plují kolem.

Myslím na tebe,

tudy jsi ode mne

naposled odjížděl.

Aspoň jsem z toho zkusila udělat haiku:

Lodí do mlhy

Jako když naposledy

Opouštěl's mě ty.

Zajímavé je, že se teď daleko víc vídám s exmanželem. Jednak řešíme nastávající vánoce a dárky pro děti, druhak řeší nějaké rodinné záležitosti, u nichž se ukázalo, že je může řešit se mnou. Dokonce se mi zdálo, že jsme se domluvili, že se k sobě vrátíme. Že spolu přece nemusíme spát a můžeme si dávat volnost a možná spolu vlastně ani nemusíme bydlet a žít, že manželství je přece o něčem úplně jiném, je to spíše taková společenská smlouva, jistota, že si máš s kým popovídat, že je někdo, kdo zaplatí složenky, když to s tebou na pár měsíců sekne, někdo, kdo se s láskou postará o tvoje/vaše děti, někdo, u koho nemusíš přemýšlet (to dělá to koukání na ty Brigitonovi, tenkrát to tak bylo – ale já přece sakra stojím o svoji svobodu!). Děti to celkem kvitují, to naše potkávání, zdá se. Hlavně Antonie často glosuje, kterou ze svých částí má po mně, a kterou po tátovi. Tuhle mi povídá: "Já to mám s lidma hrozně různě, buďto se k nim chovám jako naivka po tobě, nebo jako zmrd po tátovi..." Pravda, její tatínek nikdy nebyl lidumil. Nedávno ho dokonce vyloučili z časomíry za to, že nadával nějakému čtrnáctiletému hráči. Pravda, chlapec si na něj ošklivě otevřel pusu – a to neměl dělat - ale ještě jsem nezažila vyloučení dospělého časoměřiče. I když mi bylo jasné, že tím vyloučením za nadávání nemohl být nikdo jiný, než on... Znám ho jak svý boty... A tak, i když už nemám jeho jméno a nežiju s ním, hraju s ním po večerech na dálku kvízy a soupeříme, kdo z nás toho víc ví. Jako vždycky. Vždycky jsme spolu soupeřili, ani jeden neumíme prohrávat.

Možná je to moje největší ženská chyba. Že neumím sklopit uši a mazat chlapům med kolem huby, obdivovat je a chválit, foukat jim pod pytlík (jak říká jedna teta). Teda já myslím, že bych to uměla, ale museli by bejt lepší než já. A já se nevzdávám. Pravda, momentálně mám ve svém životě dost situací, ve kterých bych pořádného mužského uvítala (a výjimečně nemluvím o sexu, i když ani tady bych se pořádnému mužskému nebránila) - z auta mi teče, co nemá, z pračky zas neteče, co má, trouba peče jen shora a naopak těžké balíky zdola si musím tahat sama (nebo za pomoci dětí), nějaké to obejmutí, pomazlení, přitulení, společné koukání na film, procházka zmrzlou přírodou a trocha poezie by taky bodly. Chtěla bych umět plout o hlavičku za ním, jako to dělají tuleni, ani o kousek víc, ani o kousek míň (jak se říká v Ondině), aby on vedl, byl ten silnější a já hned za ním. Pak bych mu dala obdiv a lásku. Kdyby plul on o hlavičku přede mnou a ne já o hlavičku za ním...

Píšu tenhle příspěvek výjimečně na etapy, několik dnů. Dnes už vím, čí jsem. Svoje jsem. V rámci úmyslu provést rituál přijetí mého staro-nového jména jsme s Baru vyrazily do Hvězdy. Nejdřív jsme šly po zasněžené pláni. Bílý sníh křupal pod nohama a třpytil se ve slábnoucím slunci. Povídaly jsme si o našich jménech, o tom, jak je divné jmenovat se stejně jako tvoje máma, o různých životních etapách, ale hlavně o mužích a vztazích a mě znělo v uších kolegovo "neplést si mužský přístup se sráčstvím ". Vzpomněla jsem si i na krátké facebookové pojednání o vztazích - dokud se my ženy, budeme chovat jako princezny, čekat na toho pravého a věřit na osudem předurčenou lásku, budeme přitahovat stále jen nezralé prince; chceme-li zralého krále, musíme se nejprve samy stát královnami. Takže přestávám fňukat, přestávám čekat na prince, beru sikovky, hadr a manuál k pračce a jdu se postarat o své království. Nepochybuju o tom, že se znovu zamiluju. Věřím, že do muže, který bude dospělý (i když kus klučičí hravosti a bláznovství by v sobě určitě mít měl) a o hlavičku přede mnou.

Rituál nakonec dopadl tentokrát vesele a energicky. Na rozdíl od vznosného pálení ohňů a slavnostních slibů, rozhodla jsem se slavnostně vyčůrat do bílého sněhu svůj nový monogram. Přišlo to spontánně v rámci povídání o mužské energii. Jak je dobrý neuzavřít jí kohoutek a pouštět si ji do života, i když člověk (rozuměj žena) nemá zrovna žádný vztah. Scházet se s muži, chodit na večeře, zatančit si, sem tam zaflirtovat, možná i nezávazně pomuchlovat, když se ti bude chtít... Prostě nepřistoupit na to, že si vystačím sama, i když to tak do velké míry může být (protože upřímně, pračku jsem spravila, Baru si zas vyměnila zámek, čísla na různé opraváře najde strýček Google a robertků máme několik...) . Prostě nechat si ve svém mentálním prostoru místo pro muže a pro partnerský vztah. No a tak mě napadlo udělat jako rituál něco klučičího. Kluci taky vyčůrávají obrázky a písmena do sněhu, ne? A ten první letošní sníh lákal svou panenskou čistotou. Našly jsme uprostřed pražské obory Hvězda, kudy proudily davy lidí a psů, trochu klidnější kout a já se snažila vyčůrat ta dvě M. No, přiznám se, jak nemám ten pohyblivý snadno ovladatelný čůrovod, moc mi to nešlo. Vyšla z toho jen taková uprostřed rozšířená čárka. Taková pěkná pička. Ale nasmály jsme se děsně. A aspoň jsem si nepočůrala kalhoty a ani mě přitom neobtěžoval žádný kolemjdoucí člověk ani kolemběžící pes. A nakonec se ukázalo, že do stromu, u kterého jsem svůj rituál prováděla, byla taky vyrytá pička. Koneckonců, ne nadarmo mi bylo zjeveno ono legendární: "Píča ví!" Asi je to znamení :)

Víte, čí jste? A jak slavíte vaše životní změny? A uměly byste vyčůrat do sněhu svůj monogram?