237.díl Baru: Kytka ve váze a já ve vaně

Je třetí adventní neděle podvečer. Přišla jsem domů a zapálila tři svíčky na adventním věnci. Už trochu sesychá, tak jsem obezřetná a pořád ho koutkem oka pozoruju. Právě jsem se vrátila z Brna. Nakrmila kočku. Dala do vázy kytku, co se mnou cestovala celý den a vlezla si do vany. Nebojte, žádné kalamity, vana byla před adventním věncem. A furt na něj koukám, aby neblafnul.

Do posledních čtyřech dnů jako by se vešlo úplně všechno. Po období nabitém prací, vysekáváním se z vleklé nemoci a záchvatů malomyslnosti se otevřela brána reality s obrovským nápisem: Vánoční večírek. A tak od středy večer jedu v proudu, který mne veze setkáními s různými blízkými lidmi, radostí, vzrušením a vděčností. Jako by se skutečně plnila okénka mého adventního kalendáře.

(Ten skutečný kalendář s názvem advent v chillu a produkty s cbd na tom teda asi taky bude mít svůj podíl.)

To bylo tak.

Ve středu večer jsem zajela na Sever, protože v následujícím dnu mne čekala pracovní povinnost v oněch končinách. Přespala jsem u rodičů a naštívila bráchu s rodinou. Blázinec jako vždycky a to doslova, ale pak každoročně přijde ten moment, kdy brácha jako rodinný archivář začne pouštět videa z Vánoc od konce osmdesátých let. Všichni už to známe zpaměti, ale znovu a znovu se dojímáme. A komentujeme a sledujeme tváře dávno mrtvých a svoje mladé obličeje a je to strašná legrace. Miluju hlavně jeden díl, kdy omylem zůstala zapnutá kamera na stativu a následuje 40 minut sice nekvalitního, ale zcela autentického záznamu, kde já jsem ve svých dvaceti upnutě moudroprdná, mamka unavená, táta rádoby vtipný, brácha strašně prudí a budoucí švagrová ho co minutu kope pod stolem, ať už toho nechá. Absurdní komedie. Homolkovi hadr. U toho prostě brečím smíchy.

Takže tohle byl večírek s rodinou.

Následujícího dne jsem se po cestě ze supervize sešla s kamarádem, kterého jsem neviděla deset let. Mívali jsme se moc rádi. Ale nějak nebyl čas se dlouho potkat… znáte to. Teď jsme spolu pili kafe u něj v práci a jako bychom se rozloučili před týdnem. Někoho prostě obejmete s takovou radostí … místo mimin už samozřejmě všichni mají doma puberťáky, ale jinak? Jinak jako by to bylo včera.

A jedeme dál. Po cestě z Ústí si vyzvednu kámošku, co teď u mne dva dny pobude. Nápad, co se vylíhl na poslední chvíli. Zdravotní sestra po noční a největší pařička, co znám. Takže doma jen kafe a nějakýho toho medvídka a hurá do noční Prahy. Před katedrou psychologie potkám úplnou náhodou pár známých. Takže after party. Historky. Radost z šikovných studentů, intelektuální řeči s kolegy. Vlastně nepotřebuju žádný alkohol, protože ta radost plyne ze setkání.

Den na to, to už je pátek, absolvuji polední vánoční večírek ve svém zaměstnání, odpoledne si dám šlofíka a pak s kámoškou Sestřičkou a Margit razíme do kina. Film Hotel Palas je něco, co musíte vidět a mě normálně bolí břicho od smíchu a bere mě obličejová křeč. To nám ovšem nemůže zabránit jít večer tančit do Lucerna Music baru. Kde Margit vypadá na třicet. Nevím, jak to dělá, ale je vážně k nakousnutí.

V jednu ráno jsme doma.

Hlavní program ovšem začíná až v sobotu odpoledne.

Vyprovodím kámošku na vlak. Z balkónu odklidím obří hromádku vajglů a tři láhve od vína.

Musím se usmívat nad tím, jak jsme několik hodin seděly dopoledne zabalené v dekách na balkoně, srkaly vaječňák (ach bože, cukr, trochu se obávám o svou figuru, ale zhřešila jsem a měla pocit, že jsem v ráji), povídaly o mužích, dětech, životě a smrti. Kdo kdy koho zbalil a miloval. Jaký jsme měly v mládí průsery. Jaký je štěstí, když naše děti zrovna neberou drogy. A taky jaký to je na oddělení držet za ruku někoho, kdo umírá, a jak se dá zpříjemnit život někomu, komu zbývají jen týdny. Klobouk dolů. Tahle pařmenka má vážně velký srdce.

Ale to hlavní, ač se to zdá neuvěřitelné, je teprve přede mnou.

Ve čtyři jsem nastoupená s batůžkem na Hlaváku.

A jedu na výlet do Brna s chlápkem, co ho miluju.

Dlouhou dobu plánovaný překvapení.

Noc v hotelu Anybody, kde Vás vtáhnou do příběhu.

Pokoje ve filmových kulisách, audiopříběh, ve kterém hrajete. Hudba. Efekty.

Těším se.

Jenže mě hned na začátku naštve, protože pořád mele něco o práci, a já mám pocit, že nevnímá mě. Neptá se, kam jedeme. Není zvědavý a mě běží hlavou, že se teda na to můžu vykašlat, a ne zařizovat hotelový překvapení a jízdenky vlakem první třídou…. Pěkně vrčím. On zmlkne. Odejde. A pak se vrátí z jídeláku s polívkou a párkama a má mě na lopatě. Bylo to určitě z hladu. Najednou jsme to zase my dva. A tak se najím a zatulím. A uděláme společný on-line check-in. Takže mu teda řeknu, co nás čeká. Jako vrchol našeho tanečního snažení v kurzu argentinského tanga máme pokoj inspirovaný filmem Poslední tango v Paříži.

Chvíli se touláme po brněnských vánočních trzích a pak na Zelňáku zaplujeme do hotelu. Všechno je online, nikde žádný personál.

Za dveřmi nás pohltí příběh dvou cizích lidí, co se potkají v prázdném metru a pak se spolu zaseknou ve výtahu. Audio příběh klade otázky, povídáme si a bavíme se a pak uvidím, že tady na mě čeká šampaňský v ledu a krásná kytka s romantickou kartičkou pro mě. Ten prevít to věděl celou dobu a nechal mě v tom pěkně vykoupat. Jenže ten prevít líbá jako Bůh a co se děje dál je dost na snadě. Strhne nás peřej příběhu a hudba a světla a já tančím a moje oblečení skončí na štaflích …. Všechno je hrozně intenzivní. Divoké a nespoutané. Někdy po půlnoci se pak strašně smějeme a vybrakujeme minibar s husí paštičkou, jerky, sušenými houbami, čokoládou, gintonikem a čteme si další otázky v příběhu a jsme v tom spolu. Nakonec si vybíráme talisman, který si můžeme odvést domů.

Zalezeme do postele a dlouho spíme.

A ráno nikdo nikam nepospíchá, tak se tulíme pod obří peřinou a vyprávíme si.

Udělám kafe.

Za denního světla ateliér ztratí trochu svého kouzla, ale i tak je působivý.

Sem se ještě určitě vrátíme. Zase do jiného příběhu.

Zelňák pod námi ožívá. Vykopeme se na pozdní snídani a pak se několik hodin potulujeme.

Svařený mošt se slivovicí, kafe, humus, míchaná vajíčka, prdelačka, zelňačka, sýry, čokoláda … spousta povídání a zpívání, smání a vychutnávání.

Mně vám ten život tak chutná.

Takhle se touláme až do doby, kdy nám to jede domů.

Cestou ve vlaku se vracíme k zážitkům posledních dnů.

Přemýšlíme, který z párů v našem okolí by tenhle zážitek ocenil.

Hlavák.

Metro.

Pusu.

A každý se rozjedeme svým směrem.

Chybí mi. Už teď mi chybí.

A zároveň je pořád se mnou někde uvnitř mne. Je mojí součástí.

Pak teda honem s tou kytkou do vody a se sebou do horné vany.

A napsat příspěvek na pondělí.

Takže tak.

Jdu sfouknout adventní věnec, ať mi ještě něco zbude na příští týden.

Zároveň jako by Vánoce už byly. Tolik radostí s tolika lidmi, co mám ráda. Setkání.

Jsem tak vděčná. Jsem vděčná, že u nás není válka a že se můžou přihodit dny jako tyhle poslední. Trochu se teda bojím o svou váhu. Pár dní teď budu na salátu, abych se trochu odlehčila, než se na Štědrý den zase něčím sprasím. Ale rozhodně to stálo za to.

Je přede mnou poslední pracovní týden.

Pojedu na půl plynu.

Každý den chci jít alespoň na hodinu na procházku.

Každý den si s někým napíšu nebo někomu pošlu písničku.

Nakoupím sousedce a odvezu cukroví od mamky k známým.

Každý den nějakou drobnou radost.

A pak přijdou Vánoce. Letos budou v mnohém jiné než za posledních sedmnáct let. S bývalým mužem jsme se rozhodli dceři splnit přání, takže odpoledne bude na první pohled stejné jako dříve. Přála si, aby tatínek přišel a lehl si na gauč, jedl dobroty a nehýbal se. Jako každé Vánoce. Telka, pohádky, kostel, večeře, nadílka. Nevím, jaké to bude. Snad fajn. Věřím, že to zvládneme na pohodu. Když bude nejhůř, pořád je tu adventní kalendář.

Chodíte na vánoční večírky?

Potkáváte se s přáteli?

Láká Vás hotel pro dvojice s příběhem?

Umíte si hrát?

A máte recept na to, jak o Vánocích nepřibrat?