237. díl, Margit: Člověk míní, Pánbůh mění

Člověk míní, Pánbůh mění... Děje se mi to teď skoro každý den. Když si něco naplánuju, obvykle to nedopadne, případně to dopadne úplně jinak a jindy, zato mi do života přicházejí různé neplánované skvělé zážitky.

Tak jen za posledních pár týdnů:

Imbolc. Plánovala jsem, že tenhle pohanský svátek, který je předzvěstí jara a nových začátků, oslavuje semínka klíčící v zemi, laktaci a bahnění (porod) ovcí a bohyni Brigit a nové začátky vůbec, oslavím opět ve větším kruhu pohanů, jako poslední slunovraty. Dokonce jsem si to zapsala do kalendáře a bedlivě sledovala akce na Facebooku. Pozvánka se bohužel žádná neobjevila a já nakonec celý ten týden hodně pracovala, byla unavená a líná, tak jsem žádné speciální oslavy nepořádala ani se jich neúčastnila. Taky to vánoční jmelí jsem nakonec spálila až o tři týdny později. Strávila jsem ale moc hezký povídací večer s kamarádkou nad smažákem v blízké hospodě a nechala se ukecat, abych se na léto přihlásila na impro-psycho-týden v létě. A večer předtím se mi zdál sen. Zdálo se mi, že se mám vdávat. Vůbec nevím, koho jsem si měla brát a nebylo to v tom snu důležité (jak nepřekvapivé). Bylo to ale nějak narychlo a improvizované, byli jsme s partou lidí někde na vodě nebo výjezdu nebo tak něco.... Řešila jsem jenom šaty, ve kterých jsem měla jít na obřad. Měla jsem nějaké z půjčovny, ale nevybírala jsem je já, už tam visely. Zvlášť sukně - obyčejná, hladká, bílá, trochu ušmudlaná, ale to nevadilo - a spodnička a nějaký korzet, přes který měl být ale ještě vršek, který chyběl... Furt jsem řešila, že tam kus chybí a jak to vymyslím, že nemůžu být jen v podprsence/korzetu... Až jsem vymyslela, že to celé bude vypadat daleko líp, když si vezmu sukni dospodu a tu spodničku na ní a obyčejný tričko a na něj ten korzet... Baru říká, že je to o mojí schopnosti improvizovat. O tom, že když něco chybí, umím to doplnit něčím třeba úplně obyčejným a klidně dát nahoru to, co běžně lidi dávají dospodu a nějak to udělat, aby to celý fungovalo. To vcelku sedí.

Masopust. Následující víkend jsem měla bezdětný a volný. Lákalo mě vydat se za kamarády do jižních Čech na vesnický masopust. Klasický maškarový průvod vsí, všude u dveří nějaká jitrnička nebo kobližka nebo štamprlička... a večer řádná vesnická tancovačka v sokolovně. Barča nejdřív nadšeně souhlasila, že pojede se mnou, ale nakonec vymyslela lepší večerní program v Praze, tak jsme to celé zrušily (což mě trochu mrzelo, protože kromě kamarádů jsem se měla po delší době potkat s Dárečkem). Alternativně jsem prosadila odpolední masopust na Malé straně a rozhodně jsme neprohloupily. Byly jsme překrásné masky - máme několik fotek v několika novinách a v mnoha mobilech místních obyvatel i turistů ze všech koutů Země.

Koncert čtyřiasedmdesátileté hvězdy a nekonečné blaho v hubě. Naprosto neplánovaně jsem díky tomu, že jsme s Baru neodjely na onen venkovský masopust a zůstaly v Praze, získala dva lístky na Koncert Jirky Korna v O2 aréně, včetně bohatého rautu s neomezenou konzumací. Psala mi kamarádka: "Neznáš někoho, kdo má rád Korna?" a mě hned napadlo: "Můj syn 😊" - možná vás to překvapí, ale ten třináctiletý mladík opravdu rád poslouchá songy Jirky Korna, Heleny Vondráčkové, Dalibora Jandy a dalších (kromě toho samozřejmě poslouchá spoustu současné hudby, ale tohle jsou jeho sprchové songy) - a kamarádka na to, že tedy má pro něj dvě vstupenky na ten večer do VIP zóny na Jirkův koncert. Syn byl opravdu celkem nadšený (jak jen životem otrávený adolescent nadšený být může). Nejprve jsem se mu snažila sehnat doprovod, který by měl z koncertu taky radost, posléze jsem došla k tomu, že zruším plánovanou masopustní balkánskou tancovačku s holkama a vyrazila s ním. Byl to opravdu zážitek! Nechápu, kde pan Korn bere ve svých 74 letech tolik elánu a fyzické kondice ke zvládnutí více než dvouhodinového koncertu, kde zpívá, tančí, moderuje... Jasně, možná byl něco z toho playback, valnou většinu tance obstarávala jeho skvělá taneční company, ale stejně má můj hluboký obdiv! Obávám se, že v jeho věku v takové kondici nebudu ani omylem - už teď si po každém tancování léčím kyčle a bedra několik dnů... Druhým, neméně silným zážitkem, byl zmiňovaný raut. Nekonečná řada slaných i sladkých lahůdek a navrch čokoládová fontána. Ach! Moc jsem si pochutnala a můj synáček, který jí neustále (taky neustále roste, takže se není čemu divit), byl v sedmém nebi. Takhle spokojeného a milého jsem ho dlooouho nezažila!

Lyžování v Alpách. S Baru jsme si naplánovaly, že letos si pojedeme zalyžovat samy. Bez dětí. Všechny naše děti strávily alespoň týden na lyžích se svými školami. To by jim mohlo stačit. A my bychom si přece zasloužily pár dnů, kdy můžeme brázdit svahy i okukovat a okouzlovat opálené fešáky v oteplovačkách na alpských sjezdovkách a přilehlých skibarech. Vyčlenily jsem si na to pět dnů. Ty se záhy smrskly na dny 4. Pak si Baru našla s dcerou zájezd na lyže do Itálie týden před domluveným termínem a já začala pochybovat, zda bych neměla vzít aspoň syna - nadšeného lyžaře. Pak Baru vymýšlela, jestli by nebylo lepší jet s cestovkou busem, abychom nemusely řídit. A nebo se domluvit s nějakým mužem (či muži), který má novější auto a rád řídí (nevím teda, já řídím ráda a do Alp už jsem to odřídila několikrát a moje auto, i když staré, je zatím stále spolehlivé, přestože z něj, pravda, kape trochu olej)... No, nakonec nejedeme nikam kvůli mě a mému kurzu, který nám přeložili z ledna a pro nějž se těžko hledal náhradní termín. Snad to bude stejně báječné jako nečekaný koncert Jirky Korna.

Modrý kocour. Další ze zrušených plánovaných akcí byl divadelní festival Modrý, resp. v těchto letech s ohledem na podporu Ukrajiny Žlutomodrý kocour. Před dávnými lety jsem na tom festivalu střídavě hrála a porotcovala a mám tam kamarády a vždycky je tam báječně. Jednou už se mi tam podařilo vzít i děti, které s otevřeností shlédly tak různorodá představení a byly vcelku nadšené, že jsem se rozhodla to zopakovat. Festival je od čtvrtka do neděle, chtěla jsem tam vyrazit už v pátek (děti měly prázdniny) a do neděle pobýt, abychom já i děti zažili nejen divadlo, ale i podivadelní debaty v hospůdce a trochu toho přátelského družení. Nejdřív mi synátor odkrojil neděli účastí na celodenním turnaji Pražský míček. Potom dcera pátek s tím, že má přece taneční - jezdí do jiného okresu, kde si jedou podle vlastních termínů jarních prázdnin a na ty naše nehledí. Takže nám zbyla sobota - možná by nezbyla ani ta, ale maminka naštvaně fňukala, že s ní potomci nechtějí trávit žádný čas - a já odhodlaně zakoupila ve čtvrtek permanentky, abychom toho mohli vidět co nejvíc a ušetřili, aby následně dcera prozvracela celý pátek a my nejeli nikam. Syn byl nejspíš natolik saturován časem stráveným o samotě s matkou, že návrh nechat už nezvacející , ale zesláblou, sestru doma a vyrazit na divadlo jen se mnou, odmítl. A mně se samotné hrozně nechtělo - přece jen jsem s nimi chtěl po týdnu trochu pobýt... Večer jsem ale vyrazila na nově vznikající komorní podpůrnou skupinku, kde se povídalo, tančilo, hrálo si a nakonec i objímalo a mazlilo a byla jsem nadmíru spokojená.

Takže jak jsem psala na začátku. Člověk míní, Pánbůh (nebo osud, Vesmír nebo jak chcete) mění. Zatím teda každá zrušená aktivita byla spontánně nahrazená jinou, velmi fajnovou záležitostí, ale říkám si, že si ty velikonoční letenky do Itálie, co jsem před nedávnem tak spontánně koupila, budu muset fakt pojistit...

Co vy - plánujete? A jak to zvládáte, když se vám plány pod rukama mění na poslední chvíli?