238. díl, Margit: Světlo a tma

Zas můžu přijímat lásku. Zas ji cítím a dostávám a vnímám. Netuším, jak se to stalo, ale jsem za to vděčná. Už to bylo fakt náročný, pohybovat se světem s energií na minimu, nemilovaná, toužící snad jen po samotě a spánku... To je největší dar letošního Slunovratu či Vánoc nebo Chanuky... To je fuk, děkuju za obnovení tohoto zdroje. O slunovratové noci jsem si vytáhla kartu Beloved - Milovaná nebo Miláček... Mluví o vnímání lásky proudící k nám od bytostí, s nimiž se skutečně potkáme, i o záludnosti lásky romantické, v níž si do námi milované bytosti zrcadlíme a projikujeme hlavně svá přání a představy, a která musí nutně skončit fiaskem, protože nestojí na opravdovém propojení a milování dvou bytostí v jejich pravdivosti. Jako by mi ta karta převyprávěla několik mých posledních týdnů či měsíců. Až když jsem byla schopná odložit romantickou zamilovanost, byla jsem/jsem zas schopná vnímat lásku bytostí. Jak tu neerotickou, tak tu, co přináší (realizovaná či jen v myšlenkách zavěšená) potěšení tělesná.

Jednadvacátý prosinec letošního roku se vepsal do paměti leckoho, kdo do té doby ani netušil, že je nějaký slunovrat a nejdelší noc v roce. Temnota, která se na nás snesla ale tento den učinila významným snad pro každého v naší zemi. Postaral se o to mladík, který ten den zastřelil čtrnáct lidí, dalších několik jich vážně zranil, další desítky totálně vyděsil a stovky znejistil. Takovou masovou střelbu na akademická půdě bychom do té doby alokovali někam do Ameriky, na Blízký východ nebo do filmu. Teď tato eventualita vkročila do našich životů a paleta možností, jak sejít z tohoto světa se zas o něco rozšířila. Temnota vystoupila a v přirozeném kontrastu s ní zazářilo světlo solidarity, soucitu a vděčnosti. Já slavila té noci s podobně laděnými lidmi Slunovrat. Jen o pár set metrů dál proti proudu řeky Vltavy, u velikého ohně. Stříleli jsme věštby z luku, malovali si na obličej, zpívali, tančili, vzývali božstva, pálili byliny a prosili za rodiny, hojnost, mír duším zemřelým i těm žijícím, pili a hodovali. Do toho nám začalo postupně víc a víc pršet a fučet a při společných modlitbách a pálení bylin už nás bičovaly prameny deště, hladina řeky se hrozivě vzdouvala, nebe křižovaly blesky a letadla létala tak nízko, že to vypadalo, že nám spadnou na hlavu. A o kus dál se vyšetřovalo i ošetřovalo. Když nás déšť zmáčel až na holou kůži a ani bylinkový čaj z kotlíku, naředěný dešťovou vodou, nás nezahřál a medovina došla, sbalili jsme předčasně své saky paky a vyrazili domů.

Ten večer měl obrovskou sílu. V té dlouhé noci, v té tragičnosti oné střelby, v síle živlů, v lidské blízkosti. Dostalo se mi cti vystřelit z posvátného luku za ženy. Posvátný šíp se zabodl do runy Algiz, která představuje symbol ochrany. Nejen, že nás chrání runa sama, v jejím významu je i síla postavit se sama na obranu svou, své rodiny, svých dětí, své země, těch, které milujeme. Myslím na Ukrajinu a válku, která stále nekončí, válku, která je stále za rohem, a když pak o pár dnů později koukám s dětma na Pelíšky, tečou mi při závěrečných scénách slzy a skřípu zubama. Ať tohle nemusím nikdy zažít! Tvar runy Algiz připomíná silné zvíře, losa s ohromnými parohy. Zvířete, jež je svou povahou klidné, které však přejde do obrovské zuřivosti a síly, když je v ohrožení, obzvláště losice zuřivě brání svá mláďata. Los je zvíře svobodomyslné, nežije ve velkých stádech, potřebuje hodně prostoru. A tak i my ženy, v příštím roce (který už vlastně začal po Slunovratu), buďme silné, nezávislé, klidné, ale nebojme se ubránit si to, na čem nám záleží.

Násilná smrt tolika studentů uprostřed jedné z nejbezpečnějších metropolí světa ukázala temnotu. Kromě toho nesmyslného násilí vyvolala strach a nenávist. Vyvolala i obrovskou vlnu solidarity a pomoci. Psychologů a krizových interventů se nabídlo během pár hodin několik stovek, ochotných i v době vánoc poskytnout svůj čas a erudici pro pomoc postiženým, pro prevenci vzniku traumatu. V kontrastu s temnotou vystupuje světlo. V kontrastu se světlem vystupuje temnota. Tak to prostě je na světě zařízené. Vše je v rovnováze. A my přeživší, my, kterých se ta událost nedotkla, nebo nás jen tak lízla koutkem jazyka, jsme dostali skvělou příležitost naplno pocítit vděčnost za to, co od života dostáváme. Vlastní život, životy svých milých, vzájemnou blízkost. Střechu nad hlavou, teplo doma, jídlo ve spíži, pitnou vodu na dosah... Letošní svátky vánoční byly díky tomu jiné - alespoň pro mnohé z nás. Plné vděčnosti a pokory. Jak mají být. A to je ten největší dar - být si vědom toho, co dostávám a děkovat za to ze srdce.

Původně jsem vám ještě chtěla psát o tom, jak jsme s exmanželem, extchýní a našimi dvěma teenary oslavili Štědrý den - nechyběly prskavky, lití vosku (na olovo si netroufáme), rozkrajování jablek (v těch kupovaných, vyšlechtěných, jsem snad nikdy nenašla nic jiného než dokonalou hvězdičku), pouštění lodiček, hádky v kuchyni, spousta jídla (kapr, salát, krevety, gravlax i ovocný salát a mísa cukroví) i dárky na míru (fakt nikdo nedostal nic, z čeho by neměl radost! a spousta dárků pro dospělé obsahovala CBD 😊 ), společné sledování Pelíšků a zkoušení nových her... I o tom, jak se díky tomu, že jsem vylezla z depresivní ulity, dostávám na nečekaná místa a do nečekaných situací - taneční kluby, ujeté filmy, vášnivý sex v autě, návštěva BDSM klubu s antropologickou přednáškou, natáčení videopodcastu, psaní pro můj nejoblíbenější časopis... Nebo o tom, jak mravenci sice s ochlazením zmizeli, ale furt se mi nedaří zbavit mou domácnost potravinových molů a dětských vší, a tak nás tu často můžete zahlédnout s igelitovými turbany na hlavách, tleskajíc rukama ve vzduchu... Ale jen tak naznačím a nechám vaši fantazii pracovat. To máte ode mě dárek - představujte si to. Kreativita je jedním z darů, a když si všechny ty události, které jsem jen naznačila, představíte, možná budou daleko zajímavější a barvitější, než kdybych vám je popisovala.

Přeju vám krásný zbytek svátků, hromadu vděčnosti a lásky a sejdeme se v roce 2024.

P.S. Jak vypadaly vaše oslavy Slunovratu, Vánoc, Chanuky? A za co jste vděční?