253. díl, Margit: Bella Ciao

"Takže si nemám dělat naděje?" ptá se mě máma. "Na co???" trochu se děsím. "No že se vdáš a budeš se mít dobře." dí mateř. "Mami!?!?! Já už se nikdy vdávat nechci. Já se mám moc dobře! A trochu se bojím, že by mi to sňatek mohl zkazit!!!"

"A vy spolu teda jako chodíte, nebo jste kamarádi, nebo co jako?" ptá se pro změnu dcera. "Já nevím..." odpovídám. "To si přece musíte říct! Jak já mám pak vědět, co on je teda tvýho..."

Lidi zlatý, prosimvás, nechte to koňovi. Chápu, že vám záleží na mém štěstí, ale já nepotřebuju tyhle definice... Já sama nevím. Nevím ani co od vztahů přesně chci, jak by měly vypadat, natož jak by se jim mělo říkat. Vím, že potřebuju blízkost, pocit přijetí, čistotu ve smyslu otevřenosti a absence manipulací a přetvářky, potřebuju intimitu, sex, vášeň, něhu, trochu obdivu z obou stran, důvěru i velkou svobodu, radost ze života a chuť zažívat a prožívat. A vybalancovat svobodu a pevnost, jistotu, to je teda alchymie! A spousty z té nesvobody si děláme samy, jak jsme se s Baru shodly, svými předpoklady a očekáváními na své role (manželky, matky, profesionálky, ženy...) a očekáváními od vztahů... Potřebuju prostě hranice tak akorát, dostatečně bezpečné a dostatečně pružné, a aby mě ten člověk měl rád takovou, jaká jsem, ve všech mých polohách a zákoutích. Nemusí se mnou ve všem souhlasit, ale chci, aby mě měl rád.

"Mami, a jsou lidi, který tě maj fakt rádi takovou, jaká seš?" Chvíli přemýšlím: "Barunka. Myslím, že Barunka je jedinej člověk, kterej mě má opravdu rád takovou, jaká jsem. A to toho o mně ví asi ze všech lidí na světe nejvíc. A nikdy mě nechtěla měnit." "Já tě taky nechci měnit!" odpovídá dcera: "i když některý věci mě na tobě štvou." ... "A co ty, brácha, ty bys na mámě chtěl něco měnit?" třináctiletý mladík se hluboce zamyslí a vážně odpoví: "Lejtka." "Cože?" divíme se já i dcera. "No podívej, jak má děsně tlustý namakaný lejtka! Dyk to vypadá divně." No, jo, mužům se žena nezavděčí. Beru a jsem ráda, že z něj nevypadlo nic horšího, ani nic zásadnějšího. Tenhle svůj mateřský nedostatek už nějak rozdýchám... Tuhle si třeba stěžovali, že jsem zabiják snů, protože jsem je vzbudila, než stihli zajít s kamarády do bazénu nebo dobojovat souboj s drakem. A mohlo by být zajisté ještě hůř! "Hele, ale to je hrozně smutný, že Barunka je na celym světě jedinej člověk, kterej tě má rád takovou, jaká seš... To bys jí měla něco přivízt - třeba tenhle magnet!" ukazuje dcera na zlatý Davidův penis z Florentského stánku se suvenýry.

Baru už vám psala, že jsem byla v Itálii. Velikonoční výlet s dětma do slunného Toskánska. Teplo, jarní slunce, nějaké ty památky, dobrý kafe, obdivné pohledy pohledných Italů, nějaké nové hadříky možná, pizza, pasta, pohoda. Teda to byl plán. Realita se drobně lišila. Předně zahalil nebe prach ze Sahary a bylo o pět stupňů míň, než původně říkala předpověď. A taky konstantně zataženo. A deštivo. Pocitově některé dny tak deset, některé na chvíli až dvacet, většinou kolem patnácti. Jediné hadříky, které jsme pořídili, bylo termoprádlo a nepromokavá větrovka v bolňském Decathlonu pro synáčka, který opravdu doufal ve slunnou Itálii. Ale jinak bylo vlastně všechno. Teda až na ty Italy - já vám nevím, kdo šíří ty nepodložené názory, že jsou Italové hezcí. Já potkávala samé staré a ošklivé anebo mladé, ale tak vyleštěné a navoněné, až vypadali jak panenky na hraní. A hlavně, všichni, všichni do jednoho mi byli maximálně po ramena! Usoudila jsem, že italští muži jsou stejní jako italské kafe - kapesní. Nic pro mě. I když kafe jsem, hlavně z úcty k Barče a pro čestnou památku našeho podzimního římského výletu, pila to nejmenší, bez mléka, vždycky na stojáka u baru, správně po italsku. Ale stihli jsme s potomky 4 města v 7 dnech, ve všech 4 jsme navštívili ty nejhlavnější místa (někdy omylem), ve všech jsme spali (v Modeně náhodou, protože díky mému ADHD vznikal jednu noc mezera – komu má dojít, že když se 28. odubytujete v Bologni, nedává smysl ubytovávat se ve Florencii až 29., protože pak jsou z vás na jednu noc bezdomovci), vyzkoušeli italské železnice, i městskou hromadnou dopravu v regionu Toskánsko, viděli asi milion mramorových soch a dva miliony obrazů, z nichž většina měla náboženské motivy, navštívili nespočet kostelů, snědli několik kilo pizzy a těstovin a prospali dvojnásobek hodin než v běžných dnech. Prostě skvělé to bylo. Hlavně mě potěšilo, jací jsou potomci už cestovatelští parťáci, hlavně dcera, která bravurně zvládá obstarávat vstupenky po internetu i hledat cestu a spojení podle navigace (sice furt brblala, že pokud je ona z naší výpravy ten, kdo má nejlepší orientační smysl, jsme nadobro ztracení - mně třeba děti odmítaly samotnou pustit večer do města s obavou, že bych se určitě někde ztratila, což samozřejmě je obava naprosto lichá).

Po návratu do Čech jsem si konečně mohli začít užívat slunné počasí a posledních pár dnů dokonce i vysoké teploty a u metra na Kobylisích do nekonečna se opakující Bella Ciao v různých modalitách (vážně, ten harmonikář to hraje jednou jako pochod, jindy jako tesknou melancholickou píseň, jindy zas zvesela do skoku, nikdy jsem ho ale neslyšela hrát jinou píseň, evidentně je to specialista). Už jsem se letos stihla opalovat nahá, zahájit paddlovací sezónu i vykoupat se v řece (to teda pravda bylo jednou po sauně a podruhé zcela nedobrovolně, kdy jsem slítla do řeky při promluvě o tom, proč váhám, zda si v práci říct o přidání - je to jasné znamení, nemám o tom kecat a prostě si o ty prachy říct, chápu 😀). Tenhle víkend byl fakt luxusní a kromě paddlování a opalování přinesl i toulání rozkvetlým Petřínem, grilování na balkóně (neplánovanými okolnosti bohužel zkrácené na minimum), psí láskou poškrábaná stehna, večerní promítání postapo klasiky, spoustu smíchu, trochu sexu, nějakou tu lásku příbuzenskou a snahu o podporu tam, kde jsou obavy a taky debaty o touze po nesmrtelnosti a daru smrtelnosti. Věděli jste, že jsou třeba lidi, co si nechají svoje tělo po smrti napustit jakožefridexem a zmrazit a někteří si nechají zmrazit jen mozek (ovšem předtím je třeba uříznout hlavu, protože v lebce se ten mozek uchovává nejlíp) a doufají, že lidstvo vymyslí, jak je oživit, nebo si nechávají do těla vmontovávat různé mechanické vymoženosti (nemluvím o kardio ani neurostimulátorech či endoprotézách) protože chtějí žít věčně. Předpokládáme s Barčou, že se to týká hlavně mužů se zbytnělými egy - samozřejmě těžko říct, jestli jejich ego má šanci přežít proces zmražení a rozmražení, ale jejich pýcha je opravdu nekonečná. Proč si myslí, že svět bude stát o znovuoživené starce z minulých věků? A vůbec - dává smysl žít život, který nekončí? Jak si vážit a cenit něčeho, čeho máte nekonečně? Lidi jsou fakt divnej brouk... Já se stáří teda trošku bojim (vlastně víc než smrti), ale nějak se na něj i těším. Navíc to vypadá, že by náš s Baru plánovaný Domov nepokojného stáří mohl být poměrně fajn místem plným inteligentních zábavných žen (pokud nás teda nebude moc často navštěvovat ten Němec, co furt schovává věci po bytě, ten pan Alzheimer), už si pomalu dělám pořadník mezi kamarádkama. A chci fešný ošetřovatele. Ale žádný Italy, pěkně urostlý skandinávský typy!

Co vy - toužíte po věčném životě? A nechali byste se kvůli tomu zamrazit? A máte rádi Italy? A víte, že v písni Bella Ciao se zpívá o smrti a umírání?