256. díl, Baru: Nedělní depka poezie

Tak, co přesně v tom zkoušení potřebuješ? Ptám se odhodlaně.

Je toho moc, Vašek říkal, že v učebnici je to šedesát stran. V sešitě to bude míň.

Dobře, co potřebuješ ode mne?

Zkoušej mě a zkoušej mě pořádně.

Mám říkat ty prvky?

Jo prvky. Výskyt, vlastnosti, sloučeniny.

Dobře. Chrom. Teda jestli je to chrom, napsáno je tu crom.

Je jasný, že je to chrom. Odpoví naštvaně. A?

Tak říkej. Výskyt, vlastnosti, sloučeniny.

Takhle to nemáš dělat. Nemůžeš to dělat pořádně?

Chrom. Řekni mi výskyt, vlastnosti, sloučeniny.

Takhle ne, ptej se po jednom.

Chrom. Vlastnosti?

Nevim.

Tady se píše. Bílý, lehký, nerezne…

To mi nemáš číst.

Kdybys mi to řekla, nečetla bych to. Chci ti napovědět.

Nemáš mi napovídat, máš mě zkoušet. Rozpláče se.

Zkusím to znovu: železo. Co je to triáda železa? (Netuším o tom nic, ale přede mnou v sešitě se to píše, už mě to nebaví, chemie, to už mám přece dávno za sebou, ale snažím se nevybuchnout a být podporující rodič.)

Železo, co?

Výskyt, vlastnosti, sloučeniny….

Děláš to špatně.

Tak ty sloučeniny … Čekám a koukám se do teelefonu, jestli byla moje zpráva doručena. Nebyla. O víkendu se doručují s hodinovými zpožděními, to mi na náladě taky nepřidá, měla bych si zvyknout, jee to klasika, ale zdá se, že si nikdy nezvyknu, nikdy si nezvyknu, že mohu být vypnuta, být v utlumeném režimu, mimo …. Neeeebylo nám bez telefonu líp? Nebylo mi líp, když jsem chodila s chlápkama, který byli opravdu se mnou?

Jsi hrozná, děláš to blbě, když mě zkoušíš, nemáš se dívat do mobilu! Bere si sešit, uráží se a zavírá se v pokojíčku.

Mísí se ve mně úleva, že bych mohla dostat milost ze zkoušení z chemie, a pocity viny, že jako matka selhávám. Tolik nedělní chvilka poeziee.

A koktá mi notebook. Mohli jste si všimnout. Začalo to písmenem e, a pomalu se to šíří i na jiná písmena. Sakriš. Ne teď si vážně nechci kupovat nový notebook. Jen žádná extra vydání. A taky musím zaplatit daně. No jo, dyť je konec dubna. Sakra, dyť jsem si říkala, že teď o víkendu to pošlu. A už je neděle večer. A mám na návštěvě rodiče, takže musím vyrobit něco k večeři. Nestíhám. Najednou je můj nejsilnější nedělní pocit, že nestíhám. Dítě se vrací. Pomazlit. Znovu vyzkoušet. Znova pomazlit. Pláč nad vlastnostmi wolframu. Spustí se jí krev z nosu. Záchranná akce. Titan, molybdeen …. Bože, co se to ty děcka všechno učej.

Někdy mě to zaplaví.

Některý dny se všechno sere. Třeba, když si večer namažete samoopalovák s touhou se ráno probudit s lehkým nádechem opálení a probudíte se jako mandarinka. A pak ve schránce najdete pokutu. A zasekne se vám kufr od auta a s tím i stahovací střecha, páč je to sakra nějak propojený. Dobře, nepolezu do kufru kufreeem, vezmu to přes sedačky a holt nebudu stahovat střechu. Ale zvládla jsem auto nechat přezout. A koupila zámek na znovunabytý sklep. Do skleepa zamknu ty pneumatiky. Ještě sehnat někoho na protékající záchod.

Mám říct tátovi? Tak nevím, jestli by to byla pomoc nebo zvýšení rizika. Už blbě vidí a třesou se mu rucee.

Dostanu zprávu se spoustou smajlíků.

Ano, měla bych být dospělá a budovat svůj život nějak zodpovědně. Zkoušela jsem to.

Přijde whatsappem báseň.

Léta snad z úcty k tradici

Kupuje celou krabici

A přes ní i papír balící a říká:

Ty jsi má, igelitová

Úplně celá, celičká, igelitová

Nádherně pytlíčková

Hmm - igelitová

😛❤️

Naráží na můj vztah k IKEA pytlíkům. Roztomilý. Ale stačí to?

Skandium, Ytrium, Vanad. Dubium, Botrium, Mozkovium. …. Sklerozium. To mám já. Všechno jsem zapomněla. Takový blbiny. Kdy stihnu zaplatit ty daně? Čím ošmrdlám ten samoopalovák? Za jak dlouho to slezee? Nekoktej. Brouku nekoktej, ještě to se mnou rok dva vydrž.

Dá si někdo párky? Zavelím.

Párky mám v lednici skoro vždycky. Párky jsou lékem na všechny neduhy. I na nedělní podvečerní depku. Z chemických prvků. Z mimomanželského svazku. Ze stáří. Z neeezaplacených daní i koktavého notebooku.

Dám si párek.

V lednici vyštrachám dokonce čtyři druhy hořčice a kečup. Hotová hostina.

A zítra půjdu na bikram jógu.

Bolí mě všechno možný. Už tři týdny. Jako by se moje tělo dostávalo do nové formy. Někdy si nejsem jistá: Buď budu superjogínka nebo se rozpadnu.

Tak ještě jedna tematická od Drahouše:

Když mě brali (za) bikramáka

Mučili mě do kola

Vypadal jsem jako blllllbec

Jako všichni dokola

Na hodině po začátku

Se k karimatce přitulil

Vzpomněl jsem si na svou miiiiilou

Bolestí jsem zabulil

Lil lil, lil, bolestí jsem zabulil

Co je komu do bikramáka

Když ho holka zradila

Papá doma k véče párky

Písnička už skončila la la la,

písnička už skončila ...

Nedělní depka pomalu odeznívá v náporru nedělní chvilky poezie. (už to má i r, ach jo) Alespoň jsem zvládla napsat příspěvek a všechny nakrmit. Obklopena rodinou, s protékajícím záchodem a zaseklým kufrem. Ono to je vždycky jen otázka pohledu. Poloplná nebo poloprázdná. Znáte to. Když se věci komplikují, vždycky si můžu říct, že jsou alespoň dobrým námětem na blog. I proto je psaní dobrý. Můžu si z toho udělat legraci a potěšit někoho dalšího cizím neštěstím.

Záleží jen na nás, v jaké žánru svůj život převyprávíme.

Dneska jsem oranžová tragikomická hrdinka.

Jaký žánr je Váš život?

Chtěli byste ho převyprávět jinak?

Je Vaše hlavní postava padouch nebo hrdina?

A Vaše rodina?

Máte rádi párky?

A co máte vždycky v lednici?