257. díl, Margit: Gestalt lásky - lásky docela

Před rokem jsem psala o polyamory a tančila kolem ohňů, teď mám pocit, že se sotva vleču. Nepotřebuju mít amorů plnou náruč, stačila by mi jedna láska. Ale autentická, upřímná, svobodná a pestrá, bohatá. V Čaronoc bylo zakázáno pro riziko požárů rozdělávat ohně, tak jsme slavili skromně v úzkém kroužku - já a moje děti, Eva a její kocour. Oslavili jsme to ale pěkně. Nacpali jsme si bříška grilovanými dobrotami, děti vyvenčily zvědavého kocoura a pak jsme (my ženy) do noci hrály na kytaru, zpívaly a malovaly. Krásné to bylo. A na prvního máje jsem dostala pusu od syna – sice ne pod rozkvetlým stromem, ale nad rozkvetlýma sedmikráskama - a opalovala se na louce nahatá a měla se prostě báječně. O dva dny později jsem s Baru odjela na gestalterapeutickou konferenci případně nazvanou "Gestalt lásky". A že tam té lásky bylo!

"Potřebuju se trochu uvolnit a naladit... Mám trochu trému, budou tam samý chytrý a vzdělaný lidi, bojím se, že budu za debila." ... "Neboj, tohle gestalt konference, tady nemusíš říkat nic chytrýho, tady stačí, že budeš autentická!" ... "Takže klidně můžu bejt autentickej debil. OK, to zvládnu."... A jen jsme zaparkovaly, smály jsme se tak, že jsem si učůrla do spoďárů. Tolik toho uvolnění jsem zas nepotřebovala A během následující hodiny jsem se poobjímala se spoustou starých známých a nečekaně rychle skončila nahá, v čemž hrál zásadní roli jeden Ital... (No, schválně, jaký příběh vám teď vaše fantazie vytvořila? Je o svádění, erotické vášni a malém italském donchuanovi s velkým pérem? Nebo o neodolatelném italském kuchaři, který servíruje své taliánské pochoutky výhradně na nahá ženská těla? Nebo si představujete nějakého italského prcka, který mě chtěl přátelsky obejmout a omylem mi stáhnul šaty, protože nedosáhl na má urostlá ramena?... Nikoli. Zklamu vás. Jeden z prvních příspěvků, na který jsme s Baru zavítaly, měl italský kolega, který vyprávěl o své knize a o tom, jak se setkal s různými nestory gestalt terapie, což bylo nesimultánně tlumočeno do češtiny a tudíž se stávalo natolik dlouhým, nazáživným a nudným, že moje neposednost dotáhla Barču po pár minutách z konferenčního sálu do saunového světa. Takhle prosté a prozaické to bylo. Ale ty fantazie byly dobrý, ne?)

"Moje šaty by mohly vyprávět příběh téhle konference - tady mám toho nanuka od benzínky, tady flek z první večeře a tohle od toho kafe, cos na mě vylila...." povídám po pár hodinách. "To by mě zajímalo, co na nich přibude do konce konference!" zpraží mě Baru. Radši se jdu převléknout - budu to psát na více šatostránkách. Delší dobu jsme se teď s Baru neviděly a tady, jak spolu jedeme autem, bydlíme ve stejném pokoji, chodíme spolu na jídlo a podobně, jsme jak manželé po 30 letech. Ona mi říká, kam a jak mám zaparkovat a já brblám, že to vybrala blbě, protože jestli zaprší, vezme nás to s celým břehem až na klouzačku. Já jí kecám do toho, kdy a jaký kafe si má dát a jakým stylem do něj nalít tonic (ano, přesně při téhle proceduře mě polila!). Ona prndá a prndá a já vůbec nevím, kvůli čemu, protože jí neposlouchám. Sharujeme rtěnku, pastu a sem tam příbor. Ke spoďárům jsme zatím nedozrály (naštěstí, i když v tom našem Domově nepokojného stáří by se nám to třeba stávat mohlo).

Cítím, jak se tu vracím ke kořenům. Terapeutickým i lidským. Potkávám tu svou psychoterapeutku, díky níž jsem mohla přestat nést vinu za rozvod svých rodičů, svoje učitelky a učitele z výcviku včetně své "výcvikové matky" (a jejího skutečného syna - nebýt to takový sympoš, trochu žárlím), výcvikovou supervizorku (vůbec se nezměnila, jak to ta baba dělá?), současného výcvikového vedoucího, o němž jsem zjistila, že ho asi znám už roky z dávných divadelních dob (proto je mi jeho pošahanost tak blízká!). Jsem po letech v téhle komunitě, se staronovým příjmením, pod nímž mě tu stejně všichni znají nejlíp. Ušla jsem obrovský kus cesty, v mnohém to vzala velkou oklikou, a teď doplňuju zásoby energie, entuziasmu, moudrosti, zkušeností, nových nápadů a tipů. Miluju gestalt terapii a gestalt terapeuty! Vím, že to říkám už poněkolikáté, ale terapie, na jejímž počátku stojí chlap, co se rád objímá, nemůže prostě nebýt skvělá. Tolik bosonohých nebo bosobotých lidí tyhle konferenční prostory asi ještě nezažily... Někdo propojuje gestalt s tantrou, někdo s bohem, někdo s divadlem, psaním, malováním nebo modelováním situací v písku, někdo slam poezií či stand-upem. Tolik tvořivosti, živosti, hravosti! A všichni ti lidé s mnoha tituly před i za jmény i tituly knižními nesoucími jejich jména, si tykají a společně diskutují i blbnou na různých workshopech i na tanečním parketu. Není tabu dělat si legraci z předsedy ani vlastních stinných stránech. Gestalt věří v důležitost polarit. Můžu zažívat svou skvělost i svou trapnost, svůj exhibicionismus i svoji stydlivost. Být třeba exhibicionistickým introvertem nebo stydlivým a uzavřeným extrovertem.

Zlatým hřebem slavnostního večera je praštěný rituál, v němž stovka vysokoškolsky vzdělaných lidí skanduje Fuck! Fuck! Fuck! a následně něžně a romanticky tančí s dopisy, které si důmyslně mění tak, aby po chvíli nikdo netušil, který je či a ke každému se tak dostal vzkaz od záhadného cizince/cizinky. Každý jsme do obálky měli napsat nějakou myšlenku, zážitek, moudro, poselství z téhle konference. Píšeme s Baru báseň. Každá svoji, každá jinou, ale uzzjen to, že se bez domluvy automaticky vrháme do stejného žánru je pro nás nějak typické. "Laskavost se vyplácí. Obzvlášť k sobě." dozvídám se v závěru rituálu z dopisu, který ke mně doputoval. Nezbývá než souhlasit. Nevyčítám si tak ani prospané odpoledne, ani to, že s DJkou Šalinou netančím až do rána jako skalní pařmeni, kteří stejně intenzivně tančili už před dvaceti lety, jen teď už jim stárnoucí klouby nedovolí vyskočit na stůl a tancovat tam.

Na křídlech ptáka Ohniváka

vyletím do oblak i výš,

pak shořím - smutně, bez diváka,

tím končí cyklus, vždyť to víš.

Pak vstanu znovu z popela,

postupně poskládám se z kousků

v novoučký gestalt docela,

v kontaktu s tebou, ty můj broučku.

Užila jsem si to. Lidi, moudra, zkušenosti, dobré jídlo, ale i samotu v lese či v bazénu, intimitu sauny, povídání s Baru i blbnutí na parketu. Měly jsme s Baru náš workshop o psaní a pokusily se (alespoň těm pár lidem, co v neděli těsně před koncem konference dorazili) předat kousek síly tohoto výrazového prostředku. Kousek svobody, lehkosti, hloubky, tvořivosti a hlavně radosti, kterou psaní přináší. A zároveň jsme předvedli mnohé polarity hned v praxi - třeba v rámci naší diskuse o tom, kolik struktury je potřeba, aby se to nerozpadlo a kolik volnosti je možné, aby se to dotáhlo do zdárného konce. Nakonec vznikly dva příběhy - jeden mužský, komiks plný výrazných barev a akce, který ale pojednával o intimních a skrytých stránkách každého z nás a o tom, zda je možné se opravdu potkat, pokud tyhle stránky druhému neukážeme, a druhý jemný, poetický, ženský, který ve své něze a básnickosti ale držel pevný tvar a směr a mluvit o poznání a formě. Velmi zajímavá zkušenost. Děkuji za ni. S pokorou a vděčností.

A jak jsme přijížděli v lijáku a odjížděli za hřmění hromu, přestože nám celý zbytek víkendu svítilo navzdory předpovědi slunce, potkal mě ještě jeden zázrak. Jeden můj dlouholetý klient má roky ještě jednoho terapeuta. Vypráví mi o něm, jemu vypráví o mně, naše intervence se proplétají, kupodivu nejdou proti sobě, ale nějak se doplňují. Klient si pochvaluje, že má mužský a ženský pohled, že s každým z nás může řešit něco malinko jiného... Často vtipkuju o tom, že jsme jak rodiče se střídavou péči, akorát že se vůbec neznáme. Nějak jsem si toho chlápka představovala, klient ho nějak popisoval, ale že to bude chlap, kterej mi jako první padne do oka ve chvíli, kdy se na konferenci budu motat kolem registrace, že si s ním zatancuju a budeme představeni, aby nám o mnoho hodin později došlo, že jsme se potkali my dva "terapparents", jak nás nazval ten náš společný klient, ten "náš kluk", tak to by mě ani ve snu nenapadlo! Jsem dojatá, okouzlená a říkám si, jak jsem ráda, že to terapeutické spolurodičovství provádím se sympaťákem ze stejné terapeutické líhně. Prostě GESTAL LÁSKA, bůh, zázrak...

Zažili jste už někdy zázrak? A poznali jste ho?