260. díl Baru: Bratři Ebenové forever
Poté, co před 14 dny přivezl Drahouš z Moravy strašlivý střevní rotavirový katar, nebo jak se té hrůze říká, byla jsem uvězněna doma v blízkosti sociálního zařízení. Jen postel, záchod a já. Alespoň mě mohly trochu přestat bolet svaly namožené bikram jógou. Můj táta tuhle metodu preferoval celé naše dětství. Když jsme si s bráchou stěžovali na nějaké bolesti, doporučoval, abychom se třeba klepli kladívkem do prstu, to nás pak bude bolet prst a na původní lokalitu zapomeneme. Dvě věci najednou prý nás bolet nemohly. Já nevím. Asi jsem výjimka. Bolí mě tělo ze cvičení tak, že se občas nemohu pohnout nebo uvelebit (možná, že ta bikram jóga je pěkná kravina a můj pohybový rozsah měl zůstat tam, kde byl, protože tohle vážně nepůsobí zdravě). A do toho rychlé přesuny mezi wc a ložnicí.
Mám pocit, že je mi sto let. (A rozhodně nejsem roztomilá japonská babička.)
A že jsem se vyblila z podoby a už mě nikdy nikdo nepozná.
A možná by to nebylo od věci. Začít jinak a od znovu s novým ksichtem.
Akutní stav pomalu odezněl.
A já si užívám, jaké to je, si prostě jen hodiny a hodiny číst strašlivě tlustou papírovou knížku Vášně mysli od Irvina Stona, román o životě Sigmunda Freuda.
A jsem za ni neskutečně vděčná.
Za to, že je papírová, žádná technologie. Za to, že plyne pomalu a košatě.
Zpomalují se i moje přesuny na toaletu.
Zpomalí se celý svět.
V následujících dnech začnu chodit do práce, jen na dopoledne a s rouškou. Úplně jsem zapomněla, jaké to s ní bývalo. Všichni jsme to nějak zapomněli. Vytěsnili jako staré trauma. Margit mi připomíná 57. díl našeho blogu o tom, jak se děti vracely v pandemii do škol, jak se samotestovaly a jaké to byly vojenské manévry. Vtipné. Neskutečné.
(Fakt doporučuji si znovu přečíst, neuvěříte.) Tohle jsme byli my? My, kteří jsme nesměli cestovat z okresu do okresu a nesměli pracovat bez roušky a obden vyšťouraného nosu? To snad vůbec není možný. A přesto si neseme následky. Mezi roky 2010 a 2021 narostl výskyt úzkosti a deprese 10x (41,5 %) a psychopatie 3x (4,5%). Doufám, že jsem spíše ten první případ než ten druhý.
Mám v tomhle týdnu příležitost žít pomaleji. Moje tělo víc nedá.
A zrodí se nápad.
Jak tak žiju společně s Freudovými (a ještě chvíli budu, jsem na straně 650 a užívám si s dojetím momenty, kdy se poprvé Sigi potkává s Carlem Gustavem Jungem), zatoužím je taky navštívit. Na Bergstrasse 19. A tak s Drahoušem (již opět v kondici) podnikneme následující víkend cestu do Vídně. Do muzea Sigmunda Freuda v jeho bytě. Každý z nás si veze nějakou literaturu podle svého gusta. Je to komický. On, profesí psychoanalytik, jednocentimetrovou knížečku ve brožované vazbě, já polorozpadlou 12 centimetrů širokou bichli v pevných deskách. To se musí. Tu tam musím přivést. Fotíme se s nimi. Dost to o nás , myslím, vypovídá. Je to výstižný.
Bydlíme v hotelu, které postavili právě ve Freudových dobách.
Velkolepé. Zlaté vodovodní baterie vypadají jako prastaré telefonní aparáty.
Procházíme se po Vídni. Chvíli se dereme davem turistů, chvíli pijeme horkou čokoládu v zapomenuté kavárně, chvíli si pochutnáváme na skvělém humrovi, špagetách a burattě u neskutečně nerudných Italů. Den plyne. Den se děje. Ve Freudovic bytě nenajdete nic speciálního. Speciální je duch toho místa. I když do pracovny a ordinace, která byla v přízemí se nedostanete. Ale kouknete na domovní dvůr a víte, že koukali na stejný kaštan. Sigmund Freud, Martha Freudová a jejich šest dětí. A já si čtu o období, kdy byl Freud se svými myšlenkami úplný vyvrhel. Veřejnost ho považovala za úchyláka. Protože se ptal na nevědomé obsahy a sexualitu v době, kdy se lidi jen zavírali do Věže bláznů a léčili drobnými elektrovýboji a masážemi. A taky hojně experimentoval s kokainem. Nemohl si ho vynachválit. Jedno období ho dával všem svým známým na kde co. Tak to je to místo. Obyčejná chodba a já si představuju, jak se tam ve středu na setkání psychoanalytické společnosti loudá Otto Rank a Alfred Adler. A muži si celý večer povídají. Jestli byl nějaký minulý život, tohle byl ten můj. Někde uvnitř toužím po intelektuálním diskusním salónu každou středu. Alespoň jako moucha, co poslouchá.
Touláme se městem.
Zabočíme uličkami. Bez navigace. Drahouš je svou beznavigačností už profláknutý.
Jen tak tlacháme, já vyprávím, co čtu, povídáme si.
Pak naši pozornost přitáhnou dlouhatánské opuštěné schody.
Na vrchu je kostel. Zvědavost nás vtáhne dovnitř.
A věřte nebo nevěřte, takhle v sobotu v podvečer se kostelem line zpěv v češtině. Slouží se česká mše. V předních lavicích sedí sotva desítka lidí.
Je to jako zjevení.
Jen sedíme a posloucháme.
Nakonec zapálíme svíčku a necháme se nést městem dál k hotelu.
Večer jsem neklidná. Něco mě znovu táhne ven. Alespoň obejít blok.
Drahoušovi se moc nechce, ale doprovodí mě.
Odměnou je Cafe Schwarzenberg na rohu. Jediný volný stůl a kapela čtyř chlápků, co hrajou starý židovský písně. Zjevení. Dáme pivo a Apfelsaft. Myslím na čtyři Freudovy sourozence. Jak jsem odpoledne koukala na jejich rodokmen nakreslený v muzeu na zdi a říkám si, sakra, čtyři z nich umřeli v roce 1942. To byl pro rodinu Freudových fakt blbej rok. A v následující vteřině mi dojde, co to bylo za rok. Ach jo.
Věci se dějí samy. Když řeka teče.
Kdyby nebyl průjem, nebyla by kniha. Kdyby nebyla kniha, nebyla by Vídeň …
Myslím na to. Na souvislosti. Na věci, co nejdou naplánovat. Na to, co se děje samo.
Po návratu domů se stane to, co vždycky.
Naše životy, které se ve společných chvílích přicucnou jako dobře padnoucí suchej zip, se zase rozdělí. Každý si jde na chvíli svojí cestou.
Doma mi zase překvapení nachystá můj drahý automobil.
To, že smrdí, vydává klapavé zvuky, svítí mu oranžová kontrolka, nejde otevřít kufr a střecha se stahuje pouze na 15 centimetrů a všichni opraváři od toho dávají ruce pryč, to nejsou žádné novinky. Novinkou je, že se zaselo přehrávání cédéček. CD nelze vyjmout. Naštěstí jsou uvnitř Bratři Ebenové a Tichá domácnost. Dobrej výběr, což o to, ale jak dlouho s tím vydržím jezdit.
Ale nemusím si dělat starost.
Už ne.
Něco v mém podvědomí mi říká, že bych měla zkontrolovat jeho technickou.
Jo jo. Ta samolepka na espézetce. Louskám to poprvé v životě. Jindy to měl na starosti vždycky nějaký muž. Pošlu fotku několika známým, ano, muži se shodnou, že můj výklad, že technická platila do března roku 2024, je správný. Auto odstavím poblíž svého automechanika. Nějak se mi uleví. Odplížím se domů.
V uších mi zní jedna píseň ze zmíněného cédéčka.
Chůze:
Rupla se mnou moje společenská příčka,
je to mimo jiné pěkná slovní hříčka,
kůži ze mě ještě nikdo nestáh,
tak se učím chodit po vedlejších cestách ….
jen co noha nohu mine, pomalá chůze,
jen co noha nohu mine, pomalá chůze,
je to zdravý a není to těžký, ode dneška budu chodit pěšky …
konečně, co by ne, všechno bude jiné,
jen co noha nohu mine …
A musím se smát.
Tak třeba na STK zavřou všechny oči a zacpou si nos a projde to anebo taky ne …
To jsem teda zvědavá, jak tohle dopadne.
Nadchl Vás někdy něčí životopis?
Čtete tlusté papírové knihy?
Kdy naposledy?
Věříte, že život je plný překvapení?
A máte platnou technickou?