264.díl, Baru: A je pryč ….

Koukám z balkonu a podvědomě ho pořád ještě hledám. Ještě jsem si nezvykla. Nestojí tam. Je pryč. Je v dobrých rukách. Jako když vezete zvířátko na veterinu a říkáte dětem, že Váš pejsek teď bude žít ve psím ráji. Se spoustou pamlsků a zábavy … ehm ehm ... Naštěstí v tomhle nekecám. Šrotík je pryč. Je v autím ráji zpátky na Severu. Vážně mu hrozilo, že poputuje na šroťák i s dvouletou prodlouženou technickou, ale nakonec si ho koupil jeden severočeský autoopravář a ten si s ním určitě poradí. Koupil ho za babku (babka v hodnotě jedněch kašmírových šatů či dvou hedvábných šátků), ale bylo to přesně o babku víc, než za něj nabídli v bazaru na protiúčet. Tam mi nabídli 500 Kč za Šrotíka včetně nového rezervního zimního přezutí.

Už to dál nešlo. Smrad benzínu přestal být roztomilý. Střecha se nedala stáhnout a dělala klapavé zvuky. Kufr bez možnosti otevření. Červená kontrolka permanentně. Katalyzátor v čudu. Neznámý únik kapaliny. Vrzání. Klepání.

Vzpomínám na něj s láskou. Kdo chcete taky, mrkněte sem:

https://www.programnaochranusvedku.cz/l/219-dil-srotik-muj-druhy-zivot/

Nakonec posledním signálem byla moje noha. Ať už je to bikramem nebo tancem na podpatcích nebo něčím úplně jiným, bolí mě noha. Levá. Děsně. Už od Velikonoc. V místech lehce nad kotníkem, na vnitřní straně směrem k achilovce … zřejmě se aktivovala nějaká moje Achillova pata. Když to tady tak píšu, není to zřejmě vůbec od věci. Nejhorší bolest se objevovala při řazení. Sešlápnutí spojky bylo právě tím nejrizikovějším pohybem. Přenesení váhy a síly na levou nohu přinášelo nečekaně bodavou bolest. A v autě ve městě, tam se prostě mačkání spojky neubráníte. Takže poslední tečka … potřebuju nový auto. Potřebuju nový auto hned. I když se na něj musím půjčit, i když by Šróťa mohl ještě chvíli vydržet, i když … bla bla bla. Já to auto chci. Přišel ten moment. A tentokrát žádný kompromis. Nechci se s nikým radit. Nechci ničí souhlas. Nechci praktické levné auto.

Chci MINI.
Chci jetý MINI do 50.000 km, v automatu a s panoramatickou otevírací střechou.

A taky jedno takové v bazaru najdu. Pětileté. Elegantně šedé s červeným pruhem na přední masce.

Projedu se s ním a už vím, že to je láska. On je to totiž Sportík.

Požadavek, který jsem neměla, ale který mne zcela okouzlil. Je to auto ve sportovní úpravě, dvou litr, 200 koní (sem si teda musela nastudovat, co to znamená :-))), co dělá pubertální bručivé zvuky a má neuvěřitelně rychlý odpich. Zejména, když zapnete režim SPORT, "dráždivý zážitek z jízdy motokárou".

Takže jsem teď majitelka malého sportovního auta, ve kterém se lze za jízdy opalovat a smí se tam i jíst. Jupí.

Ne nadarmo je podle internetu "MINI, auto pro milenku". (Manželky jezdí v SUV. I ta moje jedno má. To bych teda nechtěla ani za zlatý prase.)

Stačí mi čtyři místa. Malý kufr (a ten je teda fakt pidi), kam se vejde sotva padlleboard a pikniková deka. Už nikdy nebudu vozit žádný kočárek a lyže se tam snad nějak vlezou.

Zamilovala jsem se opravdu rychle. Tohle auto je hrozně ženský, oblý, vypadá nenápadně jako malý angličák, ale když se mu chce, rozjedete to neuvěřitelnou silou. Všechno v něm funguje. Rozličné budíky jsou podsvícené. Má parkovací senzory, tempomat, nemá spojku. Je trochu jako já. Ideální auto pro milenku. Trajdám se v něm po městě, vytáhnu ho na dálnici. Pomalu si ho osahávám a doufám, že spolu teď dlouho vydržíme. Přeju si, aby to byl dobrý trvalý vztah. Aby nám to spolu klapalo a nic v něm neklapalo.

Standadíž.

Je zajímavý, jak dlouho mi trvalo se rozhodnout a byla jsem tolerantní ke kde čemu. Dělala jsem si z toho legrácky a byla rozhodnutá to nějak přežít. A pak se to zlomilo. Rychle. Jasně. Možná se mi to takhle děje i v jiných oblastech. Poslední kapka. Přemýšlím nad tím.

…

Starost mi ovšem dělá naše kočka. Začala mít kýchací a dávící záchvaty. Nejdřív to vypadalo jako běžný čistění od chlupů poté, co sní kočičí trávu. Jenže nic nezvrací. Jsou jí čtyři, takže by měla být v nejlepší kondici. Odvezli jsme ji v mezidobí bez auta s Drahoušem na veterinu. Pěkně postaru busem. Veterinářka na ní nic neshledala.

O den později, když se situace zhoršovala, jsem ji tam vzala znovu.

Veterinářka dělala různé testy z krve. Nenašla nic nápadného.

Ani rengen nic nenašel.

Ani prohlídka krku v narkóze nenašla žádný vražený předmět, který by ji dráždil nebo nějakou ucpávku. Normálně jí. Normálně chodí na záchod. Občas má i dobrou náladu a normálně blbne. A pak je jí zas na nic. Schovává se v boudičce a vypadá unaveně.

Zdá se, že je jí prostě z nějakého důvodu špatně. Možná se jí jen navaluje.

Chudák malá. Možná je to něco psychického. Zároveň moje kočka má život, co by jí mohl ledaskdo závidět. Láska, pohoda, péče … zkusila jsem jí dát obojek s kozlíkem lékařským, který tu zbyl z období, kdy odešel můj muž. Tenkrát se hodně zlobila a stálo mne to jednu sedačku, co pročůrala. Obojek tenkrát pomohl jak zázrakem. Tak to budeme sledovat.

Držím nám palce.

V naší domácnosti Elvířina tajemná choroba vyvolává úzkost. Mojí rozhodně. Je to tvor, co je se mnou každý den. Co mě ráno vítá. Co spí v mojí posteli, když jsem sama doma. Bojím se o ni. Zažívám bezmoc z toho, že mi nemůže vysvětlit, co přesně jí chybí. Bezmoc z toho, že za ni mám zodpovědnost a nemohu jí pomoci.

Bezmoc. Nejhorší emoce, co znám.

Margit, myslím na Tvůj minulý příspěvek. O nastupujícím létě. O zážitcích a o té vnitřní díře.

Píšeš: "Někdy si taky tak připadám. Jako bych měla někde uvnitř obrovskou díru. Všechno kolem vypadá, v pořádku, život běží, muzika hraje, lidi se bavěj, ale hluboko uvnitř je prázdnota. Doufám, že se tam něco staví a jednou z toho bude krásná multifunkční stavba. Ale teď tam sem tam rýpne nějaký bagr a občas to bolí."

Tohle jsi vystihla úplně přesně …. Věci se dějí. Mám spoustu výborných zážitků. Potkávám lidi a daří se mi… Jenže pořád je tam ta vnitřní díra. Někdy až propast se strmými srázy. A nevím, je to věk? Je to, že jsem rozvedená? Že jsem tu svoji rodinu neudržela? Nebo že mám partnerský vztah na půli cesty? Že jsem si musela odžít, že už nikdy nebudu mít žádný děti? Že jsem prostě jen jako každá druhá a možná ještě naivnější? Nebo krize středního věku? Nebo hledání smyslu? Nebo únava? Nebo je život prostě takový? Je to setrvalý stav nebo jen staveniště? Bude tam jednou dům mého srdce? Vzdušný, světlý s obrovskými okny a skvělým čistým designem? Zřejmě ho budu muset vystavět sama. Od základů …

Hezký vstup do léta, moji drazí.

Jaké máte auto?

Koupili jste si někdy svoje vlastní?

Byla to láska nebo kompromis?

Jak dlouho Vám trvá, než se rozhodnete pro radikální řez?

A netušíte, co by mohlo být naší kočce?