265. díl, Margit: Prázdniny se řítí!

Nastal čas věčně mokrých polodredovatých vlasů, neustále přebalovaných zavazadel, plných sušáků na prádlo, cestování, pikniků, koncertů, divadel, návštěv, výjezdů a nacházení hromad plesnivých svačin v různých školních zavazadlech. Prázdniny do nás narazily silou rozběhnutého býka. Do mě tedy určitě. Diář se mi utěšeně plní a vypadá to, že budu opět odpočívat aktivně. Jak jinak. Začala jsem dvěma skupinovými extatic tanci a osamnělým paddle-puťákem Berounkou. Osamnělým, nikoli opuštěným! Jela jsem sama a moc si to užila. Paddleboard žeru čím dál víc. To, že si své plavidlo zvládnu přenést kamkoli sama po souši nafouknuté i vyfouknuté, můžu s ním celkem pohodlně jezdit vlakem či busem, samozřejmě i autem, a přitom mě uveze i s pytlem obsahujícím spacák a pár přespávacích nezbytností, mě uvádí v nadšení vykazujícímu známky zamilovanosti. Dva dny na klidné řece a plutí podle nálady, spaní v lese v hamace, samota, klid a obdivné pohledy okolo se vyskytujících suchozemců (že na to jedu řeku, že jedu sama, že spím někde sama, že na tom zvládám stát...) jako návdavek.

Moje maminka teda umírala strachy (upřímně mě těší, že aspoň chvilku umírala na něco jiného, než na rakovinu - která se notabene v tuto chvíli ani zdálky smrtelně netváří), ale to ona vždycky, když jsem někde sama. Má nějakou utkvělou představu, že by mě měl chránit nějaký muž. Můj špatný vkus mi bohužel do cesty přihrává spíše muže, kteří ochranu, péči a nekonečné porozumění spíše sami potřebují. Cynicky si myslím, že ani jiní neexistují. No nic. Každopádně maminka bude muset přežít ještě (již téměř tradiční) putování se spaním ve skalách, které chystám za pár dní a snad i další dobrodružství. Těším se ohromně. A věřím, že podobných akcí ještě za léto pár stihnu. Jen já a příroda.

Někteří si myslí, že jsem odvážná, já myslím, že jsem spíš srab, protože vyrážím jen po Čechách a jen na jednu noc. Odvážná je kolegyně, která se takhle vydala sama na měsíc na Pouť do Santiaga, nebo kamarádka, která se sama vydává na různé cesty, třeba do pouště Negev... Bavily jsme se tuhle s Baru o tom, kolikrát jsme už cestovaly samy někam s našimi dětmi a měly pocit, že přece nejsme samy a přitom jsme vlastně byly jediné dospělé osoby a tím to možná bylo ještě náročnější, ale my už odmala měly pocit, že jsou naše děti dost samostatné a nějak si to úplně nepřipouštěly. Teď už by se o mě moje děti postaraly - a vlastně při mnohých cestách už i částečně starají (hlavně v zahraničí, kdy jsou schopné zorientovat se například na letišti nebo v cizojazyčných nápisech daleko rychleji než já, která vždycky nejdřív musí najít brýle a pak chvíli přemýšlet, jestli departure je odlet nebo přílet...). Nemůžu se dočkat, až si konečně udělají řidičák. Dcera má teď přítele, který v tomto směru vypadá nejnadějněji, alespoň věkově, budu muset zjistit, jestli se chystá udělat autoškolu a nějak podpořit, aby spolu nějakou dobu vydrželi.

Nezažívám ale jen osamělé akce. Jsem i celkem společenská. Jeden extatic dance na palubě lodi těsně před Slunovratem a jeden v čarovných vílích lesích v nádherném tanečním sále s obřím ametystem těsně po Slunovratu (Slunovratovou noc jako takovou jsem zažila sama v lese na břehu Berounky ve společnosti hejna svatojánských mušek - výkladové karty ukazovaly na to, že užívat si samotu a hledat smysl sama v sobě je teď tou správnou cestou, místo ohně byl plamen svíčky, řeka nadosah a spaní v síti bylo v lesíku rozrytém od divočáků velmi praktické). Relativně se mi daří trávit čas i s vlastními dětmi, byť jsou to jen ukradené a těžce vydobyté hodinky, které jsou ochotny uloupnout pro svou matku. Naštěstí dceřin hoch je milý chlapec, kterého jsem rychle a organicky integrovala do skupiny "moje děti", což vede k tomu, že se aspoň občas vidím i s dcerou. Zvládli jsme společně navštívit i babi s dědou, otestovat jejich bazén a připravit společně s nimi báječnou grilovačku (mít s sebou dva mladíky ve vývinu, kteří na každé: "Dáš si ještě?" odpovídají po krátkém zaváhání: "A tak jooo...", je pro mou hostitelskou náturu přímo slastné).

V neposlední řadě jsem navštívila tradiční sraz spolužáků z JAMU – psala jsem tu o tom loni, jak oni, herci, se schází každý rok už čtvrt století, a já, režisérka, jsem se k nim přidala až na dvacátém pátém srazu, který se vždy koná na zahradě u někoho z nich. Sjíždějí se z celé republiky. Skvělý Václav, spolumajitel a provozovatel brněnského Bufetu Václav vaří a pečuje, mnohé holky mu pomáhají, hraje se na kytaru, krásně vícehlasně zpívá, vyprávějí historky, polehává se, popíjí, povídá a je krásně. Letos tomu bylo nejinak. Ještě teď jsem toho plná! Mou vlastní adrenalinovou historku o tom, jak mi při řízení na dálnici ve stopadesátikilometrové rychlosti zaskočila slina a já kuckala tak mohutně, až jsem se pozvracela a bála se to blitíčko vyplivnout z okna, aby mi to protivítr nehodil zpátky do auta,     a tak jsem hledala, do čeho bych to umístila, až jsem našátrala prázdný sáček od svačiny a mohla v něm zvratky umístit a bezpečně je dovézt až do odpadkového koše v místě srazu, předčila spolužaččina historka o tom, jak cestou ze zahraničí, odkud vezla svou dospívající dceru s kamarádkou, potřebovala v zácpě čůrat tak ukrutně, že musela požádat slečny, aby odjedly část nabalené svačiny a ona se mohla v pomalu popojíždějící kolně vymočit do svačinové krabičky, kterou pak, po okraj plnou, musela držet zašpuntovanou vlastním tělem skoro hodinu (Ikea pytlíkům a Lock lock krabičkám třikrát sláva). S nesmírným hereckým talentem podané Ráďovy historky z osmdesátkové Opavy, kde  s klukama nacházeli granáty, vyráběli bomby z Travexu, podpalovali trávu až podpálili garáž, jak je v telefonní budce přepadl obrovskej rozzuřenej bejk, co utekl z jatek, nebo jak je pan Čech, který se paktoval s ruskejma vojákama, ale jinak to byl skvělej chlap, vozil každej tejden zadara potápět se do bazénu a vzal jich, pouličních smradů, do toho auta klidně třeba devět, protože byl šajba a nikdo by si netroufl ho zastavit, a protože měl dobrý srdce a byl všem těm pouličním sígrům, co spolu válčili o území, kde rostli třešně, tak trochu strejdou. A taky debaty o tom, zda po přechodu dává smysl žít s nějakým mužským a jak by takové soužití mělo vypadat, aby se v něm dalo dýchat a co ve vztahu stojí a co nestojí za to. To je koneckonců moje nekončící téma...

Přála bych si umět milovat jako moje dcera, s naivitou, silou, opravdovostí první velké náctileté lásky, se sklonem k dramatičnosti a závislosti, na stodvacetosm procent. A být milována vášnivě, bezvýhradně a něžně, jako je milována ona. Přála bych si, aby za mnou můj milý jezdil třeba v noci, i když bychom na sebe měli jen pár hodin, jenom proto, že bych mu s pláčem řekla, že potřebuju obejmout. Nebo přes půl republiky, protože je to možné. A já za ním utíkala a kradla dny z rodinných dovolených. Aby po mně toužil a měl erekci, kdykoli se mě dotkne nebo si mě svlékne pohledem, aby měl chuť milovat se se mnou kdykoli a (téměř) kdekoli, aby mi psal básničky a maloval obrázky, hrál mi na kytaru, nechával se ode mne česat a výskat ve vlasech a vždycky, když by prošel kolem, jemně mě pohladil po zádech, po krku nebo ve vlasech. Chtěla bych milovat a být milována a neslyšet ten cynický hlásek, co všechno je špatně a co je stejně k ničemu... Aspoň takhle o prázdninách. 

Jak začaly prázdniny vám? A v jakém stavu jste našli svačiny svých dětí? A co nejnechutnějšího se vám stalo v autě? Vozíte si tam Ikea pytlíky, Lock lock krabičky, nebo cestovní toaletu?