266.díl, Baru: Pásla kozu

Mohla bych Vám tu ze svých poznámek vystřihnout několik srdceryvných scén. Sebelítostivých v duchu zlomeného srdce a nebetyčné naivity. Vono teda po miliontý už to nikoho moc nedojímá. Ani mě. Což je na tom mimochodem nejhorší.

Začaly.

Začaly prázdniny.

Klasika: Těším se, a přitom je ten začátek vždycky trochu rozpačitý. Mám narozky na Den nezávislosti a na ten tradičně navazují dva státní svátku plus nějaký ten víkend. Je to takový hluchý období, kdy jsou všichni pryč. Když jsem ještě mívala úplnou rodinu, také jsem bývala pryč. Několik let jsem bývala u různých moří, toulala se po útesech, pila exotický kafe … teď je to jinak. Chtěla jsem předejít úplnému fiasku a uspořádala moc fajn narozeninový piknik na Ladronce v předstihu.

Jídlo, pití, přátelé moji i Drahoušovi.

Konečně mám pocit, že se nám daří propojovat naše civilní světy.

Příjemná hudba.

Vynález jednoho z Drahoušových kamarádů, který je muž mnoha profesí, mimo jiné fotí Pražské jaro a šije boží nezničitelné batohy (https://pitlix.com/), a teď ušil zvláštní popruh (takový kruhově spojený pásek v šíři bezpečnostních pásů v autě), do kterého se zapřete v tureckém sedu a držíte, jako byste měli opěrátko. Vynalézavé, pozoruhodné, pohodlné … ale trochu evokující bondáž. Nemůžu si pomoci. Jak tamtak sedíme kolem grilu, všichni omotaní tím zařízením, zřejmě kolemjdoucím připomínáme nějakou zvláštní sektu.

Piknikovečírek se nesmírně vydaří.

Kolem desáté odejdou kámošky s dětmi i bez dětí.

Ortoped sedne na motorku a odburácí na další večírek.

Vynálezce dokouří druhého joita, zamrká na mě a zavolá si Bolt.

My s Drahoušem všechno pobalíme do přistaveného auta a odjedeme busem k mně. Mám krásné dárky, ale nejvíc mě těší to společenství lidí, co mám ráda.

Nejlepší dárky jsou od Drahouše, dává mi je tak s předstihem různě. Je to snad jediný člověk na světě, který dokáže vybrat dárek, který bych si pořídila i já sama. To se mu vážně musí nechat. Jízdenku na vlak, kožené rukavice do auta, hedvábný šátek ve stejném tónu a cestovatelský deník od Moleskine. Drobné luxusní kousky. Nic z toho k životu nepotřebujete, ale každá z těch drobností udělá ze dne svátek.

Fakt dobrá akce.
Kdyby tedy den na to neztropila Manželka scénu, že nás někdo viděl, a nevedlo to k hlubokému rozkolu.

(Přemýšlím, kdo koho viděl a co řekl a nemůžu se ubránit smíchu, že někdo viděl skupinu lidí omotaných pásy na piknikových dekách … míň veselá je představa, že tohle jsme přeci měli mít už dávno za sebou, on o nás přece doma hovoří již více než rok, jen je to komplikované… Nebo ne?)

Drahouš se kvapem vydává domů něco řešit a něco si vyříkávat. Já nemám informaci o tom, co a jak a jestli se mě to nějak týká. Na několik dní se odmlčí.

Na poslední tango tohoto roku jdu tedy sama. Jemu se tam stejně nechtělo.

Středy byly od podzimu dnem, kdy Drahouš zůstával.

Chodili jsme přeci na tango. Někdy přespal. Občas. Pak už pravidelně.

I když byla doma moje dcera a přinášelo to vesměs pohodovou atmosféru.

Jenže pak ho tango přestalo bavit.

Vlastně je třeba říct, že nám to moc nešlo.

Pokud tancujeme improvizovaně, je v tom radost, ale když začaly přibývat různé pozice a aranže, začaly problémy. Drahouš se na kurzu proslavil tím, že povídá, že na pohybové sekvence má paměť asi jako akvarijní rybka. A měl pravdu. Jako Doris. Nevím, jestli se naši taneční mistři s něčím takovým kdy setkali. Navíc se v tangu stále proklamuje, že vede muž a žena je vedena. Byla jsem vedena akvarijní rybičkou. Občas se to vyřešilo legrací a schováváním za sloupem, občas se vztekal on a občas já, že mi v tanečním úchopu láme ruku.

Předposlední lekci jsme vyměnili za raclett večeři ve třech u nás doma.

Poslední setkání jsem zažila sama. Nikdo mě nelámal.

Opravdu dobře jsem si zatančila s naším tanečním mistrem.

Došla jsem k zásadnímu uvědomění: Nejsem v tangu úplně moc dobrá, ale taky nejsem žádné střevo. Příští rok půjdu pokorně jen do kurzu pro holky. Sichr je sichr.

Je zvláštní, jak se naše tango skupinka vyprofilovala. Na začátku byla moje fantazie o různých dvojicích (viz 229. díl Baru Taneční pro starší a pokročilé :: Programnaochranusvedku ), ale nakonec realita předčila očekávání.
Jeden pár se v průběhu rozešel a znovu dal dohromady, vyklubala se z nich psychoterapeutka a technický výzkumník s malým synem z předchozího vztahu. Na poslední tango přijeli červeným kabrioletem.

Jiný pár, ten nejstarší, byl v průběhu na pouti do Santiaga a taky tři týdny na Bali. Zjistilo se, že on je šaman a specialista na potní chýše. Na poslední lekci šli spolu za ruku, smáli se, až se jim etno hadříky vlnily a já jim mocně záviděla.

Moderátorka a choreograf se omluvili. Měli nějakou povinnost v Japonsku. Jejich přítomnost na našich tango lekcích byla osvěžující třeba v tom, že se tam natáčela její Třináctá komnata.

Takový obyčejný kurz.

Po poslední středeční lekci jsem seděla na pusté Ladronce, schylovalo se k bouřce, a já přemýšlela, co se bude dít dál.

Scénář pro svůj vlastní život nemám.

Vím jen, že brzy začnou prázdniny.

A to se taky stalo.

Drahouš se ozval, jenže já byla naštvaná, a on mě nepřemlouval. Pocit trapnosti a ponížení.

Vztekám se, že ho nechci vidět, ale nejsem schopna to dodržet.

V návalu hněvu sundám jeho fotky z nástěnky. Toho si všimne moje bystrá dcera a komentuje to: Tak tohle je ten největší rodinný trest mojí matky. Být sundán z nástěnky. Uuuuf. To se nestalo ani tatínkovi! Zní to komicky, ale je to pravda. Na naší nástěnce, která visí na pomezí kuchyně a obýváku, jsou moje dětské fotky, fotky naší rodiny, fotky z cest i fotky přátel. Jsou tam fotky mého bývalého muže, jeho dětí a jeho rodiny. Ve směsi pohlednic, vstupenek a poznámek, na co nezapomenout. Jsou tam živí i mrtví.

Emocionálně se úplně odpálím.

Nahlížím do svých temných propastí.

Připadám si jako před dvaceti lety, v době jednoho nevyrovnaného vztahu, a modlím se, ať se mi tohle děje jen jednou za dvacet let.

Příště, v šedesáti sedmi, už to snad už bude milosrdnější.Předpokládám, že tou dobou budou v mém životě některé věci důležitější než muži.

V den svých narozenin pak podle plánu sedám do auta.

Auto je nové, skvělé a kultivované.

Takže mi kultivovaně v celých větách (ne jako Šrotík červenou kontrolkou) oznámí, že mi klesá tlak v pneumatikách.

Nikdy jsem pneumatiky nenafukovala, tedy maximálně u jízdního kola. (Zavolám Margit, to je Superžena, ale ani ta mi neporadí.) Vím, že u benzínky je zařízení, které to umí. Vydám se tam. A dostanu prví narozeninový dárek, zázrak tohoto dne. Pan Bůh mi poslal na benzinku mladého motorkáře, co stál hnedle vedle kompresoru, měl na sobě mikinu s nápisem 3. lékařská fakulta, abych se nebála zeptat. Byl to slovenský medik, co nikam nespěchal, a tak mi kola nahustil, vysvětlil, jak to funguje, řekl mi spoustu důležitých technických parametrů. A ještě mě zklidnil, že tohle jsou speciální kola, na kterých dojedu, i kdyby v nich nebyl vůbec žádný vzduch, takže už se nikdy nemusím bát toho, že píchnu. Proto ani nemám v kufru rezervu .... (Aha, no, mně to bylo divný.)

Děkuji Vesmíru, protože tohle jsem potřebovala slyšet. Jedu totiž s rodinou na třídenní pobyt do Westernového městečka.

ANO. Slyšíte dobře. S mámou, tátou, synovcem a dcerou.

Představte si srub na Moravě, uprostřed westernových kulis, před kterým zastaví dva vozy a postupně se nastěhují:

Pubertální třináctiletá útlá bledá dívka trvale, nehledě na vedro, navlečená v mikině, svírající v ruce blok a kreslící náčiní.

Vtipkující parkinsonik s dobrou náladou a ulítlými nápady, ze kterého nevyzpytatelně padají různěbarevné prášky.

Úzkostná dáma v kostýmu indiánky, která všechny řídí a neustále si stěžuje a všem na potkání říká, že loni touhle dobou měla o osm kilo méně, ale že to není definitivní, že má jen silné období. To je tím, že už pět dní nekouří.

Brýlatý hyperaktivní prvňáček s těžkou logopedickou vadou, který zhruba v minutových intervalech vykřikuje: Zahlaješ si se mnou prší? Zahlaješ si na schovku? Zahlaješ si plší? A já se nudím. Já se tak nudím. Tohle bych teda skipnul. Já bych to skipnul, tak se nudím. Zahlaješ si plší? A na schovku?

A já: Bloncka středního věku, co má krizi, špatný vkus na muže, slzy stále na krajíčku a narozeniny. Ráno jsem se probudila s myšlenkou, že jsem přesně v půlce života. To by byla dobrá zpráva. Páč 94 by byl hezký věk. Jen nevím, jak si tu druhou půlku zařídit dobře.

Myslím hlavně na to, že jim to teď nesmím pokazit.

Tolik se těšili. (Teda kromě mé dcery, ta se v poslední době zásadně netěší nikdy nikam…)

A myslí to tak dobře.

Mamka nezklame. Vytáhne z cestovní ledničky medovník, ze čtverce způsobeného převozem zručně vymodeluje kruhový tvar a zapaluje svíčky. Tohle dělá jenom moje máma.

(Rozhovor matka – otec: Vidíš, jak je ta lednička užitečná, já ti říkala, že je užitečná. Já proti ledničce nic nemám. Ale máš. Nemám. Jen říkám, že zabírá místo za dva. Ale máš, já to vím. A vidíš, vidíš, co všechno se v ní dá převést.)

Sfouknu svíčky a raduju se. Raduju se výrazně, aby nikdo nepochyboval, jak velkou mám radost. Medovník ale jíst nebudu. Sacharidy nejím. Moje dcera nejí sladké vůbec. Synovec natahuje, hmmm meedofník, medofníka nemám lád.Už si zahlajeme to plší?

Maminka se urazí. Omlouvám se, že mám vážně radost, ale nemůžu jíst něco, co je proti mému přesvědčení. Slušnou postavu budu ještě potřebovat. Třeba ještě někdy budu hledat manžela. No manžela asi ne, manželů mám po krk, tak spíš muže. Maminka si povzdechne (nevím, zda více nad mým nevděkem či mým zpackaným životem) a pak si dá tři kousky. Ale není to definitivní. To má jen takové období.

Táta mi popřeje všechno nejlepší a okomentuje moji životní situaci po chlapsku: No jo, není to jednoduchý, všude je něco.Kdybys byla ošklivá, měla bys to jednodušší.

Chápu to jako kompliment a vlastně mě to dojme. Můj táta nikdy komplimenty neskládá.

Vydáme se na průzkum Westernového městečka.

Bojím se. Bojím se, protože nesnáším atrakce typu Dysnejland a bojím se, že uvidím příliš mnoho šťastných rodin. Zamilovaných párů, zaneprázdněných biomatek s kočárky, pivní fotříky, rozpustilé skupinky několika rodin, kdy ženy štěbetají spolu a rozdávají svačinky, muži s bříšky a tričky s rádobyvtipnými popisky si povídají o autech, děti vytvoří smečku a zabaví se. V takovéhle skupince by se mohl vyskytovat i Drahouš, naštěstí jsme 200 kilometrů od Prahy. Ne nebudu na to myslet. Tuhle myšlenku skipnu.

Synovec mě tahá za ruku: Pojď, pojď už, už se nudím, koupíš mi něco? Koupíš mi poklad? Pištoli? Můžu jít hledat poklad? A lýžovat zlato? Můžu? Pojď, pojď uš. Mám vzít plší?

Bum. Prd. Bum.

Bože, kdo dal tomu dítěti špuntovku?

Vezměte si kloubouky. Sežehne vás to! Prohlásí matka.

Nechci klobouk. Bože nechci kovbojský klobouk. 
Ale svítí tam sluníčko.

Já vím. Chci se opálit. Vezmu si maximálně sluňáky.

Ale jak se to sluníčko naklání, ty to tu neznáš, měla by sis vzít klobouk, mám jich tu několik, pro jistotu, můžeš si vybrat…

Nechci klobouk. (Horší by bylo už jen indiánské péro na čelence. To navrhovala minulý týden po telefonu. Trochu jsem uvažovala, že si dám za čelenku vibrátor jako jediné péro, které ve svém vzdoru akceptuji, ale pak jsem to zavrhla s ohledem na děti. Nemůžu jim způsobit trauma jenom proto, že jsem naštvaná.)

Maminko, drahoušku, myslíš to dobře, ale vážně, vážně nechci klobouk. Je mi 47 a zvládnu se o sebe postarat.

A opravdu …

Zastavím ji pohledem. Ne. Opravdu nechci kovbojský klobouk.

Bitva je vyhraná. Dávám tomu tedy asi 30 minut.

Vydáme se do městečka.

Jsou tu všechny skupiny obyvatel, kterých jsem se obávala. Navíc ještě spousta lidí v kostýmech. Někteří tu pracují a co chvíli vystřihnou nějakou tematickou scénku. Indiánka na náměstí drezůruje koně pouze pohyby. Fascinující. Městem se toulají pistolníci. Občas přeběhne nějaká kankánová tanečnice do Saloonu. Chlápek v buřince hraje na piáno. V cele sedí vězeň… A mezi tím se potulují páry důchodového věku v dobových kostýmech, dámy s paraplíčky, muži ve vestách s hodinkami na řetízku. Zjevně civilové, co se vydali na exkursi mimo svůj běžný život. Vypadají spokojeně. Jeden pár se zastaví u pianisty a tančí valčík. Krásný. Krásný a smutný.

A pak pro sebe objevím nejlepší narozeninový dárek. Něco, co jsem ještě nikdy v životě nedělala. Nejdu rýžovat zlato, kopat poklad, nepronajmu si kostým ani nenavštívím střelnici.

V ohradě na okraji městečka si půjčím za sto místních dolarů na půl hodiny kozu.

Bílou, malou kozu Lízu navlečenou v růžovém postroji.

Koza mě odtáhne k zelené trávě a odmítá se hnout.

S maximálním úsilím se mi podaří s ní přejít náměstí.

Je mi 47 a venčím kozu. A je to skvělý. Posadíme se u rybníčka a mám svoji zenovou chvilku.

Udělám si s kozou selfie a pošlu ho Drahoušovi. Jsem nepoučitelná.

Odepíše něco ve smyslu, že vypadám jako Tornádo Lou, Arizonská pěnice.

Jo, lichotky, to by mu šlo. Usměju se pod vousy a podrbu kozu.

Za chvíli musím vyrazit ji vrátit.

Vzpouzí se tak, až se bojím, že to nestihneme a bude mě to stát další stovku. Zřejmě jsou k tomu cvičený.

Celé to městečko je svět uvnitř světa. Není to jen atrakce. Má to ducha. Je vidět, že za tím stojí někdo, kdo si chtěl splnit sen. Je za tím vidět spousta práce. A možná je to jen tím, že je začátek sezóny, ale zdá se, že do toho jdou všichni zúčastnění s nadšením.

Když vrátím kozu, zen zmizí mrknutím oka.

Moje matka se zeptá, jak to bude letos o Vánocích. Vyvalímna ni oči. Je začátek července. Zřejmě usoudila, že když máme za sebou v relativní pohodě jeden stresor, a to jsou narozeniny, je třeba vytáhnout těžší kalibr. Vánoce jsou pro moji matku největším strašákem, co pamatuju. Bála se. Bála se, zda vymyslí vhodné dárky již od srpna, bála se, co bude vařit od října, bála se, aby měla dost napečeno od listopadu …. Teď se vzhledem k mému rozvodu se bojí, kdo kdy dorazí, již od července.

Ne, zaburácím.

Vánoce ne! Vánoce nedám! Dnes ještě ne!

To si radši vezmu ten kovbojský klobouk.

Dám si i čelenku s pérem.

Budu hrát prší i na schovávanou.

Ale Vánoce … v červenci …. Ne Vánoce ne!

Jak začaly Vaše prázdniny?

Umíte dofouknout pneumatiky?

Máte nástěnku?
Troufnete si na dovolenou s rodinou?

A kdy jste v zenu?