268.díl, Baru: Dobré ráno, Porto aneb Svatební cesta do Jiljí

Jsme s Drahoušem týden na cestě, a ještě jsme se nezabili. Nikdy jsme spolu takhle dlouho nebyli. Naše setkání byla obvykle ohraničena maximálně dvěma nocemi.

Není to se mnou jednoduchý. Připadám mu strašná, protože pořád něco plánuju. Poctivě vyhledávám spojení, jízdenky, letenky, možnosti, ubytování. Trvám na tom, že už v pět odpoledne chci vědět, kde dneska budu spát. Zůstávají po mně různě poházené jednodenní kontaktní čočky. Spím v pyžamu. Prdím. A furt chodím čůrat.

Ani s ním to není jednoduchý. Furt hledá na internetu, s jakými nejlehčími zavazadly se dá cestovat a kde to koupit. Ty vole, vždyť už jsme na té cestě. Hraje hry na tabletu (nesmím psát, že střílecí). Ráno potřebuje svůj klid a je důležité na něj první půlhodinu nemluvit, a hlavně neokupovat záchod.

Vidíme svoje neduhy, nálady, denní cykly, výbuchy i snahu toho druhého neprudit, vyjít, nerýpnout si, nevychovávat. Řešíme, jak se rovnoprávně podělit o rozpočet.

Jako když cestujete se stvořením úplně jiného živočišného druhu.

Jsme jiní a vlastně stejní.

Nechci ho omezovat, mám ráda jeho volnost a nápady, nemůžu ho zavřít do klece. A přitom se sama kroutím úzkostí. A nejde to vypnout.

Pak si koupí hodinky Swatch Pay a dalších několik dní zakládá účet on-line, protože jeho banka hodinky nepodporuje. Několik dní telefonuje do různých bank. Šmarja. Když se rozhodne něco udělat, dotáhne to. Hodinky líbá. Já hodinky chválím. Jsou krásný. A pak je chválím ještě mnohokrát.

Netuším, proč se toho tak držím. Proč tolik usiluju. Proč se snažím?

A proč se tak snaží on? Toleruje, když mluvím rozkazovacím způsobem. Poponese mi batoh. Podá sklenici vody. Pustí mě do dveří. Podělí se se mnou o účet. Pozve mě na večeři. Omluví se. Několikrát dokázal říct promiň. Jednou dokonce: Mělas pravdu. A nosí malé černošské holčičky do schodů. A zpívá v kostele a zpívá krásně. A recituje hajku po sexu. A dává mi pusu ve vlaku, když se probudím a jsem rozlámaná a zmuchlaná. A masíruje mojí kulhavou nohu.

A já mu dávám svůj cestovní límec, aby mu neklimbala hlava. A chválím ty hodinky. Jsou vážně pěkný. Trochu na ně teda žárlím.

A on mi půjčí půlku peřiny i když se sám nepřikrývá, a to je teda tady na jihu, kde mají dvoulůžka zásadně společnou přikrývku, výzva.

Když jsme vyjížděli, povídala moje dobrá kámoška, že je to taková Svatební cesta do Jiljí.

A měla pravdu. (I když konec rozhodně stejný nebude, to současný zákon neumožňuje.)

Náš příběh je pestrý, Pán Bůh nás zatím rozhodně historek nešetřil.

První den jedou vlaky na čas, což o to. Nedivím se, jedeme přeci přes Německo.

Všechno klape, přestupy, nikdo nestávkuje a není nikde výluka, až je to podezřelý.

Mám skvělý pocit. Jsem výborná plánovačka. I ubytování mám rezervovaný v blízkosti nádraží. Jsem tak táááák dokonalá. Najdeme to hned. První den je úspěšný. V podvečer zaplujeme do historického domu nad kanálem na kůlech, budova je našikmo, Amsterodamské domy se takhle opírají jeden o druhý … příjemná recepční, small talks, už se těším na pivo a možná joita v Cofeeshopu.

Úúúf, povedlo se mi to.

Skvělý start.

Druhé patro.

Chodbička.

Dveře.

Otevřu.

Proč nejdeš dál?

Zírám.

Není žádné dál.

Pokoj, co stojí skoro 4 litry na noc.

Pokoj?

Pokoj, co jsem na dvě noci zařídila já. Já výborná plánovačka.

Ty vole … Ubytování v Amstru ala Anna Franková …

Hustone, máme problém. Zírám, zírám, protože nemohu uvěřit.

Dostanu záchvat smíchu. Je to můj copingový mechanismus, ale situaci to nepomáhá.

Pak to dojde i jemu.

Nevím, jak to popsat. Náš pokoj má asi 1 metr čtvereční (skutečně, bez přehánění), zbytek je nábytek. Ten jeden metr slouží k otevření dveří, pak už jsou jen schůdky do patra s matrací 2x2 metry. Je to vlastně kajuta. Metr na výšku. Pokoji chybí spodní půlka. Ta už je zřejmě osídlena někým jiným s vlastním vchodem. Japonský standard.

Následuje nevyhnutelný hysterák stokilového chlapa, že má klaustrofobii, že tam nebude, že to jsou ku.dy, že nás okradli, že to není možný, co jsem to objednala, kam jsi mě to vzala, že nebude spát v rakvi (… a vono to vážně vypadá jako dvoulůžkový šuplík v márnici, nebudu na to myslet, nebudu na to myslet, nebudu na to myslet …)

Nevím, co dělat. Shodíme batohy a jdeme se do města zhulit.

Snad se to dá s přiměřeným množství drog přežít.

Po návratu zalezeme, dáme si klapky na oči a špunty do uší.

Nikdo nemá odvahu usnout.

Drahouš se vypne.

Když usne, zalehne peřinu, snažím se ji pod něj vytáhnout … během noci dostihnou záchvaty paniky i mě. Ležím v rakvi. V márnici. Co by se asi stalo, kdyby tady hořelo. Jsem zavřená v krabici v domě na kůlech. Prosím, prosím, vezmi mě někam pryč. Někdo klepe na dveře, hledá svoji noru. Jsou dvě hodiny v noci. Panebože, ať dožiju rána ve zdraví.

Milé dámy, jestli Vám naše brněnská policejní stanice (ubytování z minulého týdne na kurzu Gestalt improdivadla) přišla málo vzdušná, tak nechtějte vědět, kde jsme dneska přespali my.

V šuplíku bez oken.

Noc plná dechových cvičení a sebeovládání …. Ještě že mám za sebou ten týdenní trénink …

V pondělí ráno si přečtu Margitin překrásný příspěvek o svobodě a volnosti v přírodě.

Přežili jsme. Dneska si najdeme něco jiného … tuhle noc holt zaplatíme dvakrát, ráda dám cokoliv … A nakonec si kupodivu zvykneme. Drahouš výstižně prohlásí, že je to taková úschovna zavazadel, kde se dá i přespat … smějeme se … pak zjistíme, že v kostce se dá i pomilovat. Neuvěřitelné. Tak poziční možnosti jsou limitované, ale blízkost i něha jsou bez limitů. Druhá noc už je v poho. Hrdinně zůstaneme v cube. Sdílená koupelna je čistá. Nádraží blízko. Děkuju Bohu, že nejsem Japonka.

Amsterodam: Město, kde se berou drogy je plné cestovatelů v čase. Prostitutky ve výlohách mají legíny a některé jsou opravdu krásné. Pinda je něco s oříšky. Spacecake je výborná snídaně.

Vzhůru na vlak a přes Paris do Marseille.

Ve vlaku spím jak dudek.

Konečně klid.

Zdá se mi děsivý sen. Jedu v autě s mámou: řítíme se a máma je u volantu, ptá se mě, co má dělat. A já se snažím říct, že má zatáhnout za ruční brzdu. Jinak se zabijeme. Rychlost mi kroutí obličejem. Nemohu se k ní natáhnout … probudím se.

Drahoušovi se ve stejný moment zdá, že já umírám při vlakovém neštěstí a volá mému bývalému muži, aby mu dal číslo na mé rodiče.

Ty vole. Próóóč?

Paris je obklíčená olympiádou. Pěkný a strašný zároveň, ale rychle dál. Měníme nádraží.

Po cestě mi najednou nefunguje lístek na metro.

Nevadí, bereme si Bolt.

Bolt uvízne v zácpě, na telefonu přibývají minuty dojezdu a začínají se blížit času odjezdu našeho TGV.

Kurva, kurva, bylo to tak dobře naplánovaný!

Vzpomínám na Improkurz, na vítání vlastních chyb a vzrušení z neplánovaného.

Na nádraží to stihneme.

Při vstupu na perón ale nemohou najít můj lístek. Drahouš je v systému. Já ne.

Nee neee. Vole, co se to děje?

Slečna něco nakliká a systém mě vpustí.

Běžíme po peronu.

Do odjezdu 3 minuty.

Kriste. Jsou tam dva vlaky za sebou … ještě, že jsme to nevzali vnitřkem….

Posadíme se do své první třídy.

Jsme jediný vagón, ve kterém v celém vlaku nefunguje klimatizace.

Tři hodiny v potu.

Když Drahouš prohlásí žertem něco ve smyslu: Ty jsi normálně prokletá ….

Mám pocit, že je hodně věcí špatně, na srandičky nemám nejmenší náladu … jdu na záchod a jsem tam strašlivě dlouho. Doufám, že ten vlak někde nenabourá.

Marseille je nádherná.

Nedojde k žádnému průseru.

Spadnou jen systémy v celém světě. Nevydařená aktualizace komplikuje cestování. Lidé uvíznou na letištích, zkolabují banky a obchody.

A my se tou dobou koupeme s místními pod mostem v moři. Všichni jsou milí, děti krásné, slunce, dobré jídlo…

Houpu se nahá v síti na balkoně pokoje v přístavu. Tohle ubytování se mi vážně povedlo.

A i tady se dá pomilovat. A pít pivo. A kouřit balený cigára.

Když se kvůli počasí a větším vlnám vydáme na výlet kajakem, málem se pozabíjíme.

Dostávám spoustu nevyžádaných rad.

Když se druhý den vyčasí a máme každý svůj padlle, je to božský výlet.

My prostě nemůžeme být na jedné lodi. Musíme mít každý tu svou. A soulodit.

Po moři ke mně připlave vodotěsná schránka. Ty vole, je plná hašiše.

Marseille, to je město.

Tak teda jedno cigáro a zbytek věnujeme chlápkovi na pláži. Je toho na celý prázdniny. Myslím, že má šťastný den.

Do Santiaga de Compostela pak letíme přes noc.

Spíme v Barceloně na letišti na opuštěném parapetu. Překvapivě pohodlné.

Ranní hádka kvůli snídani. Moje blbost. Neměl svůj ranní klídek, už bych to měla vědět.

Santiago. Připlazím se s batohem z letiště. Poutníkům nemůžu konkurovat, a i tak toho mám plný brejle. Bolí mě noha.

Náhody střídají náhody. Nejlepší věci jsou zadarmo.

Zažijeme mši v katedrále v první řadě.

Santiago: Uklízečka v katedrále rozsvěcuje zhaslé svíce a stará se tak, aby přání poutníků došla naplnění. "Silentio man" – sekuriťák, který řídí celou tuhle církevní proceduru v několika jazycích. Zpěvák na kůru, co mohl být hvězdou v opeře, ale rozhodl se, že nepotřebuje potlesk, a tak zpívá na mši.

Pak přijde večer plný skvělého jídla, Sangrie, božské obsluhy, zpěvu, tance …

Takže mě pak ráno bolí noha jako bych do toho Santiaga vážně došla po svých.

V Santiagu se každému dostane osvícení, moje přijde ráno v opuštěné kavárně za deště. Nešla jsem pouť, pouť je jen v mojí mysli … nekonečná … dělám si jí sama mnohokrát o dost těžší …

Co na tom, že na nádraží zjistíme, že nám prodali rezervační lístek na vlak do Porta na včera … Bylo to tak dobře naplánovaný …

Ale ten chlápek vedle mě je pořád. A neprudí. A čte mi. Máme spoustu času na čtení.

Čte mi duchařský román ruských autorů ze sedmdesátých let. A když usnu, přestane. A když se probudím, čte mi dál ze stejného místa, abych o něco nepřišla.

Co na tom, že na hranici mezi Španělskem a Portugalskem je výluka a jedeme busem.

Nakonec jsme po týdnu putování v Portu. Spolu.

Zrovna teď sedím v Portu u snídaňového stolečku, ve městě, kde Rowlingová zahájila cestu k literárnímu impériu, a potím příspěvek na blog.

Ráno vstávám dřív. Jdu pro kafe a inspiraci. Vím, že Drahouš potřebuje svůj klid.

Vedle mě balí chlápek, nějaký Brit nebo jiný světoběžník, holku na psa.

Vypráví jí, že teď zrovna bydlí v Barceloně. Opálený, vysoký, sexy sestřih vlasů, a přitom takový uvolněný, lněné kalhoty, košile s krátkým rukávem a rozhalenkou, na nohou espadrilky, klidný velký bílý pes. Osamocený muž po ránu se psem. Má to vymakaný. A prsten na pravé ruce.

Ona bydlí v Paříži. Pomlouvá Olympiádu. Pěstěné vlasy, které dnes leží volně rozpuštěné a vypadají ležérně. Značková kabela, která má nejlepší léta za sebou, a právě to jí dělá tak sexy. Francouzka. Silné cigarety. Žádná náhražka. Kouř z její cigarety obtěžuje u mého stolu.

Vadí mi to a zároveň láká, že tím, že ho vdechuji, jsem součástí i tohohle příběhu.

Ona drbe psa tak usilovně, masíruje ho, takže jestli ten chlápek tohle vidí, určitě chce, aby mu to už dneska večer dělala taky tak.

Šmíruji jejich cestovatelskou konverzaci. Vytahují se, co kdo navštívil.

On popisuje Evropská města.

Ona trumfuje Japonskem.

On frajeří a přechází do portugalštiny při konverzaci s obsluhou.

Ona ho obdivuje, ooooo, kolik jazyků to umíš.

A teď jsou tu cestovatelské tipy, co tady v Portu musíš vidět … jsem zvědavá, kdo první navrhne, zda dnes nechce ten druhý doprovodit. Ona se směje jeho fórkům … bla bla bla…

(Tak teď už jí má. Ona už si představuje, že jí tenhle pes bude zítra ráno olizovat nahá chodidla. A chlápek jí vzbudí polibkem a dá jí ukusovat Pastel de Nata v posteli a vůbec mu nebude vadit, že drobí … )

Je to jen moje představa, ale přála bych jim to.

Odcházím. Tohle je jejich příběh. Nechci vědět, jak to bude doopravdy.

Jsem nevyléčitelná romantička, to je vážně diagnóza … Good morning, Porto.

Beru Drahoušovi snídani … i když možná dostanu vynadáno …. Po cestě potkám na opuštěné ulici ptačího muže, podivuhodného kouzelníka s povozem plným masek, zvonkoher, živých ptáků a nápisů: Listen, your world is a fiction, an ilusion. Just one opinion: LOVE love all and focus on the present moment – nothing else. Be quite. You are what you search for. Shalom.

Cestujete?

Plánujete?

Užíváte drogy?

Milujete se?

Jste tím, co hledáte?