269. díl, Margit: Díra v duši aneb Jak mě jalapeňos naučily projevovat emoce

Aha! Tak ono je to tu odedávna! To nejsem jenom já! Božena to taky měla. Teda Barbora. Panklová, nebo Zaháňská, později Němcová, největší z tehdejších Češek. Píše o tom. O tom, že tu díru v duši stále cítí, že ji nemůže naplnit nevinná láska jejích dětí, i když je nade vše miluje, že myslela, že by ji mohla zaplnit láska partnerská, ale nepotkala jediného muže, s nímž by se dalo splynout natolik a na tolika úrovních těla i duše tak, aby se ta díra zacelila, že ani víra v boha nepomohla (ale tam se dost domnívám, že šlo o způsob tehdy vyžadované víry a pravidel, trestů a strašení, která přinášela), jedinou úlevu že cítí při splynutí s přírodou, kde cítí hlubokou lásku ke všemu živému, že se tedy nakonec rozhodla věnovat své síly, nadšení, odhodlání a lásku pro národ český, to že tu díru alespoň trochu zaplní... Stejně chudák nakonec zamřela ve dvaačtyřiceti na nějaké ženské potíže. Asi že nenašla tu lásku, asi že ta díra nakonec praskla a ona z ní přes dělohu vykrvácela... Zato Viktorka, ta bláznivá Viktorka z Němcové Babičky prý zemřela na sešlost věkem někdy ve čtyřiasedmdesáti! Prý jsou o tom důkazy. Že opravdu žila, opravdu ze vsi zmizela s jakýmsi mužem a vrátila se těhotná či s malým dítětem, které neutopila ve splavu, ale pohodila v lese. Prý pak dokonce měla ještě jedno dítě, ale to jí obec sebrala, aby ho nestihl stejný osud. Stejně umřelo v sirotčinci. Osud je sviňa. A Viktorie Židová, bláznivá Viktorka žila kdesi o samotě, lidi jí dávávali jídlo a když se dostala k alkoholu, řádila jako pominutá. Ale prožila si svou lásku a dožila se věku vysokého. Zda prožila šťastný život, se můžeme jen uhadovat. Ale díru v duši měla asi taky. Možná ji máme všichni. Všichni, kdo se na ni trochu zaměříme, tak ji ucítíme. Možná je to takový jako pupík po odstřižení šňůry od Boha a Vesmíru. A dokud se nevrátíme zpátky, nedojdeme smíru. Možná nás má ta díra popohánět, abychom nežili nečinně jak v Ráji, ale dělali tady na Zemi něco užitečného, třeba psali národopisné romány nebo bojovali za ženská práva, stavěli mosty, dělali psychoterapii, vyráběli lidem brýle, hráli divadlo nebo cokoli jiného, ze snahy naplnit tu prázdnou část něčím smysluplným. Ale zůstala nám schopnost napojit se zpátky vždycky aspoň na chvíli ve splynutí s přírodou, milovanou duší, při modlitbě či meditaci.... Ale vždycky jen na chvíli. Abysme nezapomněli, a abysme to nevzdali.

Vrátila jsem se právě z nádherné týdenní dovolené. Příroda, moje děti, kamarádi... Letos jsem kromě svých vlastních dětí vezla i dceřina milého, co jsem ho zahrnula mezi širší "děti". Není to tak těžké, je podobně krásný, chytrý, šikovný a taky árijský typ. Musím uznat, že moje dcera má opravdu dobrý vkus. Kdybych si toho chlapce mohla naklonovat a tak o pětadvacet let ostaršit, taky bych si nechala říct... Měla jsem trochu obavy, zda si synátor v této sestavě nebude připadat odstrčený, ale ty se naštěstí nenaplnily. Chlapci si dost porozuměli, společně rozdělávali oheň, grilovali či hráli hry. Oba měli neustále hlad, oba nosili ochotně těžká břemena a vykonávali "mužské" práce. Dvakrát (!!!) jsme spali pod širákem a já si to báječně užila - moje záda už o něco méně, ale to se rozchodí... Úplňkový nocleh u zatopeného lomu, noční koupání, zpívání s kytarou u ohně, hvězdné nebe, vykládání karet, spálené brambory, buzení měsícem svítícím do obličeje a ranní slejvák, co nás promočil na kost. A o pár dnů později zas převis, oheň, skála nad hlavou, a zase písně s kytarou až dlouho do noci, voda ze studánky a jídlo s příchutí kůry a popela. Bylo mi po letech ukázáno i nejromantičtější přístřeší, co znám - převis Orlí hnízdo - vysoko nad údolím, otevřený do krajiny. Na nocleh pod ním a milování u ohně nikdy nezapomenu! A teď už ho možná budu umět i najít (pokud to nezapomenu) a třeba se najde i někdo, koho tam budu chtít vzít a s kým tam prožiju podobnou romantickou noc. A nebo si ho zapamatujou a využijou aspoň moje děti.

Zažili jsme i jiná dobrodružství. Jak měli chlapci neustále hlad, bylo potřeba chodit do hospod na pořádná jídla (jinak ale poctivě vařili i sami a moc dobře). Největším zážitkem byl Jalapeňos burger ve skutečské restauraci. Obří burger s jalapenos papričkami naučil chlapce vyjadřovat emoce. Vydávali velmi emotivní zvuky, slzy v očích, obličej křivící se v různých grimasách. Moc jsme se dcerou pobavily. A taky jsme dostali přednášku, že kapsaicin obsažený v papričkách se váže na teplotní receptory, takže má tvoje tělo pocit, že hoří. Je tedy potřeba hasit. Experimentálně chlapci zjistili, že nejvíc pomáhá bezová limonáda, o něco méně pivo a nejméně kofola. Navrhované kakaové mlíko jsme bohužel do experimentu nemohli zahrnout, jelikož na nápojovém lístku zmíněné restaurace chybělo a experimentátoři nebyli dostatečně zásobeni předem. No byla s nima legrace od začátku do konce.

Také jsem se dozvěděla, že dáma neříká "Naser si", dáma říká "Ooo, nikoli". I když nutno podotknout, že to byl ještě jeden z mírnějších výrazů mé milované dcerunky. Když neustále a na téměř v jakékoli situaci nadávala: "Dopiči! Dopiči!!!!" musela jsem ji okřiknout: "Neber jméno píči nadarmo!!!", což se stalo oblíbeným úslovím jejího milého.

Proběhlo také několik lekcí sexuální výchovy. Hlavně asi pro synka. Mlaďoši ho nešetřili a neustále na něj doráželi, jestli už koukal na porno a na jakém kanálu a taky ode mě pořád chtěli nějaká prohlášení a zkušenosti, a tak jsme si několikrát do noci povídali o tom, která antikoncepce je nejlepší a podle čeho to definovat, jaké porno se komu líbí, kdo měl sex na nejdivnějším místě a jestli je ok vyrobit si dildo z kostí svého mrtvého muže, že zoofilie je nelegální a nekrofilie taky, ale proti sexu s mrtvým zvířetem náš právní řád nic nenamítá a další a další... Od sexu jsme se samozřejmě dostali i ke smrti, a tak jsme si povídali, jak by kdo chtěl být pohřbený a proč a co kdo má či nemá rád na svých rodičích.

Navštívili jsme taky mého tatínka a zapili s ním jeho osmdesátiny a cestou v noci autem od tatínka jsme potkali třikrát srnku, dvakrát kočku a jednou výstavní lišku.

Užili jsme si to moc, včetně antikoncepčních odpolední s kamarády a jejich třemi menšími dětmi. Před cestou domů bylo třeba najít pořádný kus březového dřeva na vyřezávání, nasbírat spousty borůvek, aby zbylo i na domácí cheesecake od mé dcery, koupit aspoň dva litry nefalšovaného nepasterovaného plnotučného domácího mléka z mlékomatu u místního statku, zajít na litomyšlské koupaliště a skočit aspoň jednou z pětimetrového skokánku, prohlédnout si Váchalovy kresby v Portmoneu, včetně výstavy jeho erotických kreseb, osahat Zoubkovy sochy v arcibiskupských zahradách, zkouknout vyřezávané dýmky v prosečském muzeu, vyrobit vlastní luxusní hamburgery se sladkopálivou omáčkou... A cestou pak natankovat v sousedním JZD u stojanu s automatem na čepování, odvézt syna na hokejbalový kemp a nezapomenout mu tam vyložit všechny hokejky a činky a moc se k němu před kamarády nepřibližovat, vyložit dceřina milého a s ním jeho batoh, pohorky, kytaru i všechno dřevo na vyřezávání i podpalování, nedojet domů, ale zabočit k babičce, protože je vedro a oni mají bazén a děda měl narozeniny, při parkování u hospody u příležitosti slavnostního oběda nabořit něčí fungl nové auto a urvat si u toho zrcátko... Doma pak málem zadřít pračku, protože jsem zapomněla, že jsem před dovolenou vypla přívod vody, udobřit si kočku dvojitou dávkou kapsiček, strávit půl hodiny rozčesáváním týden nečesaných vlasů, pemzováním pat zhrublých častou bosou chůzí trávou i po lese a stříháním přerostlých nehtů, vykládání tisíce věcí z auta a poslouchání nadávek dcery, která má před menstruací... A večer s Baru na Píseň pro Viktorku ve Werichově vile uronit slzu a do noci povídat s holkama u piva o životě, láskách, Boženě, divadle, Viktorce a díře v duši, co ji nenaplní ani láska dětí, ani vztahy s muži, ani vyšší poslání, ale takové krásné chvilky ji aspoň na chvíli upokojí...

Už jste byli na dovolené? A měli jste se tam dobře? A cítíte taky někdy díru v duši?