270.díl, Baru: Paní Dokonalá

Už na to se.u. Všechny moje snahy dělat věci dobře se stejně nakonec zkomplikují. I kdybych byla nejdokonalejší, nezmůžu nic. A dokonalá, dokonalá já rozhodně nejsem. Nejsem dokonalá dcera, nebyla jsem dokonalá manželka, nejsem dokonalá matka a nejsem dokonalá milenka. Nevařím dokonale. Nejsem dokonalý zaměstnanec. Nedokonale třídím odpad. Asi mi chybí pro dokonalost nějaký speciální talent.

Možná Vás zajímá, jak to dopadlo s naší dovolenou?

Hrany se postupně obrušovaly.

Jednou ráno jsem s hrůzou zjistila, že už jsme se tři dny nepohádali a už dva dny jsem ho nechtěla zabít. Nakonec se mnou Drahouš shlédl i Titanik a Chudáčky. Filmy, o nichž vykřikoval, že jsou jen pro holky a že se na ně nikdy nikdy dívat nebude.

Procházeli jsme se po plážích, kupovali losy a povídali si, co bychom udělali s výhrou, v Holandsku se zamilovali do Haarlemu, malého městečka vedle Amstru. Něco jako Dolní Počernice. Byl tam takový klid, jako by pořád byly Vánoce (Vánoce! už jsem jako moje matka…). Znamená to vnitřní jakoby adventní klid. Nedokážu popsat, čím přesně to je. Mám vlastní teorii o tom, že v téhle zemi, kde je legální eutanázie, poctivě zdaněná prostituce, většina populace jezdí na kole nebo v elektroautech a je oficiální kontrolovaný prodej lehkých drog, se prostě dobře žije. Dočetla jsem se, že v Holandsku se neuplácí a lidé dodržují pravidla prostě proto, že se tak dohodli. Holanďané moc nevaří, nejsou rozhazovační a nejoblíbenějším jídlem je párek s bramborovou kaší.

Takže jasný, to bude tím párkem.

Půjčovali jsme si kola, jezdili na obrovské pláže, jedli smažené ryby, povídali si, dočetli román a pak další knihu Krausových povídek.

Jedli, pili, milovali se.

Cesta domů vlakem se táhla.

Z Chebu už jsme do Prahy dojížděli v noci nevlídným autobusem.

A tehdy to na mne dolehlo, nejen realita návratu.

Plakala jsem.

On mi nenadával. Jen tam byl. Řekl, ať se vypláču a že i toto jednou pomine.

Takhle věta byla pro mne vždycky spíše úlevná, netušila jsem, že může taky bolet.

V uších mi zněla píseň Karla Gota! (já vím, děsný, ale toho se člověk nezbaví): Když milenky pláčou za štříbrných nocí … Když milenky pláčou, to pleť si jen čistí … vždyť je znám už pár pátků, ale dál se mi zdá, že když milenky pláčou, jako když padá listí, ustrnul by se kámen a možná i já.

Debil.

Got samozřejmě.

Ne, nejsem dokonalá milenka.

A pak jel domů. Drahouš, ne Got. Protože jeho doma je jinde.

V dokonalém domku za Prahou.

Náš kontakt se omezil na pár zpráv na WhatsAppu.

Je s dětmi a se ženou.

Brzy vyrazí na dokonalou rodinnou dovolenou.

Přála bych mu, aby to bylo za trest do resortu.

Nemá smysl před tím zavírat oči. Zažívám to už třetí rok a nezlepšilo se to.

Možná je někde potkáte. Zavalitý modrooký muž s vousy a brýlemi, vysoká hubená tmavovlasá žena také s brýlemi a dvě roztomilé holčičky bez brýlí.

Určitě obraz dokonalé rodinky. Možná vezmou i psa. A SUV.

Ani nevím, kam jedou. K téhle informaci přístup nemám.

Můžu plakat, můžu se vztekat, můžu se snažit být vyzenovaná nebo jinak dokonalá … vyjde to na stejno.

Je takový.

Pan Dokonalý.

A tak se vrhnu do práce, píšu, v práci dodělám všechny resty, a z Modré pyramidy po tři čtvrtě roce konečně vyrazím svoje vlastní peníze. Heureeka! Porodit dítě je snazší.

Nejsem ovšem ani dokonalá provozovatelka motorového vozidla.

Moje auto, a to ho mám přesně 5 týdnů, mi připraví nečekané překvapení.

To, že mu musím co týden dofukovat levou zadní nápravu, s tím bych se smířila. I já pořád ještě trochu kulhám na levou nohu, tak jsme si kvit.

Ale to střešní okno, to mě zaskočilo.

Prostě se přestalo zavírat.

Jeli jsme s kámoškou po práci na padlle. Nádherný den. Voda, slunce, opalování, vůně opalovacího krému a fantastické klobásky v kempu Proboštského rybníku … a po cestě zpátky "klap". Výsledné terno: mít v Praze bez garáže auto s otevřenou střechou.

Já nevím, mně ty otevřené obzory asi nedělají dobře. Mám na ty střechy smůlu. Měla jsem si koupit Fabii a držet krok.

Naštěstí moje kámoška má manžela i garáž.

Dokonalý.

Na pár dní nám poskytli azyl.

Pak jsme střechu provizorně dovřeli na maximum a zalepili stříbrnou páskou.

Je to paráda. Tón v tónu. Přežilo to i přívalový déšť. Bůh žehnej Duck tape.

Dneska v pondělí vyrážím za svým prodejcem ojetých vozů a doufám, že mi pomůže s nápravou či reklamací. Držte mi palce. Nejsem totiž dokonalý zákazník.

A přesto mám vlastně Dokonalé dny. (Pokud jste ten film ještě neviděli, musíte.)

Se svým strýcem jsem oslavila osmdesátiny.

Přivezla jsem tam dokonalý nakládaný hermelín vlastní výroby.

Bylo nás tam přes 20.

Většina ve dvojicích. Mladí před svatbou, staříci nad víte čím, rodinky, hipsterský pár, rodiče. Jediný dospělý singl bytosti jsme byli já a můj bratranec, co je gay, všichni to vědí, ale svého chlápka na rodinný oslavy netahá. A pak taky můj bývalý muž. Vlastně mě moc potěšilo, že na chvíli přijel, moje rodina ho vždycky měla ráda. Proběhlo to v klídku, dcera byla spokojená, a on večer odjel, zřejmě za svou dokonalou přítelkyní.

Byla to krásná oslava.

Poklidná, dojemná, ale taky mi tu dochází, že není času na zbyt.

Že čas běží. A víme všichni, kam míříme … o tom není pochyb a v tom je to dokonalé.

Dokonavé. Řekla bych.

V Portu jsem zažila mystický okamžik, když mi o půlnoci za úplňku na ulici vykládala karty Innes. Místní holka. Nic o mě nevěděla. Vždycky něco řekla a pak jen nesměle dodala: if it makes any sense to you … smysl to rozhodně dávalo. Mluvila o mém dětství. Mluvila o důležitosti téhle cesty. Mluvila o radosti, kterou si mám hledat a vytvářet. Byla tam karta Poustevníka a já věděla, že zdroje musím hledat v sobě.

Myslela jsem na Margit. Mám k ní veliký obdiv. Jak se sama toulá po lesích. Jak je silná. Jak si užívá toho, co přichází. Jak nepředstírá, že je dokonalá. Jak spí sama v síti u vody. Jak sjíždí řeku. Jak se dokázala zbavit toho pocitu, že šťastná musí být jen v páru.

Óóó jak Ti, má drahá silná ženo, závidím.

Rozhodla jsem se stát tulačkou.

Času není nazbyt.

Jedu na týden s dcerou do Londýna.

Pak ji dám jí tatínkovi a vyrazím.

Pojedu zpátky do Holandska. V Haarlemu je jazzový festival. Vánoc není nikdy dost.

Už dávno jsem takovou cestu po vlastní ose chtěla podniknout.

Já a notebook v malým batohu.

Mám rezervaci kajuty na hausbotu. Jsem už na kajuty z Holandska zvyklá.

Je to se snídaní a sdílená koupelna mi nevadí.

Tulačky být dokonalé nemusí.

To snad nikdo neočekává.

Ani já.

Shalom.

Jste dokonalí?

V čem?

V čem byste chtěli být?

Kdy si svou nedokonalost uvědomujete nejvíce?