271. díl, Margit: Eros a Thanatos

Rozkročena mezi Thanatem a Erotem. Letošní Lví brána mě trhá na kusy. Obě strany života se připomínají bolestně, letos je daleko bližší Thanatos, Eros se mi jen z dálky pochechtává…

Uvědomění smrtelnosti vlastních rodičů na mě tenhle rok poprvé neúprosně sahá. Nejdřív mámin nádor, teď se zas vážně zranil táta. Bratr manager žhaví telefony a zařizuje posudky a názory nejlepších lékařů, svých kamarádů a známých. Já se snažím hlavně všechny zklidňovat a povzbuzovat, což se mi třeba v mamčině případě moc nedaří. Táta to má podobně jako já, že sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli, tak tam mi to jde líp. Včera mi v nemocnici bezzubými ústy vyprávěl, jak ho primář sprdnul, jestli se prej díval poslední dobou do občanky a jestli není náhodou úplně blbec, když v osmdesáti leze po stromech, a děsně se u toho řehtal. Pak musel přestat, protože má kromě zlomené pánve a polámaného zápěstí ještě pěkně naražená záda. Co se dá dělat, každý tam musí. A pořád si myslím, že je lepší umřít aktivní na nějakou neuváženost, než v nemocniční posteli. Někdy si zkouším představit, jaký to bude, až tady moji rodiče nebudou. Upřímně, moc mi to nejde. Jsou tu odjakživa - od mého jakživa… Přeju jim dlouhý a spokojený život. Hlavně spokojený. Když bude i dlouhý, bude to fajn. Ale délka bez spokojenosti nedává podle mého moc smysl. Doufám, že se táta zmátoří. Že nebude kopírovat svého tátu, kterýho klepla pepka pár dnů před plánovanou oslavou jeho osmdesátých narozenin...Že nasadí zuby, rozhýbe zlomené zápěstí, rozchodí zlomenou pánev, podrží si smysl pro humor a zase nabere sílu. I svojí mámě přeju, aby se vzpamatovala po ozařováních, vylezla z postele a zas našla chuť do života.

Kromě rodičů trávím dost času se svými dětmi (včetně toho přifařeného). Lví bránu jsem letos prožila s nimi - tentokrát jsem je neotravovala rituálem, ale šla s nima do kina na film o emocích pubertální dívky (V hlavě 2), velmi poučné to bylo… Hlavně to, jak nástupem puberty ovládla hlavní ovládací panel Úzkost a ze strachu, že nebude děvče přijímáno, nebude mít kamarádky a bude považováno za trapačku, málem všechno zpackala. Postavy Úzkosti, Studu, Závisti a Znuděnosti (nebo jak to bylo přeloženo), které se přidaly k dosavadní Radosti, Depce, Vzteku, Strachu a Nechuti, byly naprosto skvělé. Děti podotkly, že tam chyběla ještě Nadrženost, ale já myslím, že vzhledem k tomu, že šlo o začátek puberty a dvanáctiletou slečnu, Nadrženost je určitě někde za rohem a vyskočí dřív, než v druhém díle se objevující Nostalgie. Máte děti? Prožíváte s nimi jejich pubertu? Tenhle film musíte vidět. Nejlépe společně. 

Právě dneska, když píšu tenhle příspěvek, je to přesně šestnáct let od chvíle, kdy jsem se stala mámou. Vzpomínám, jako by to bylo včera, když jsem v bílé haleně a s oranžovým kufrem na kolečkách šla se svým mužem na oběd k Hofmanům a následně popojela na Bulovku a chystala se tam na pondělní operaci. Sice už jsem byla jakž takž smířená s tím, že si moje dítě postavilo hlavu a točí se k porodním cestám stále nohama, tudíž bude potřeba, aby se narodilo císařským řezem, nicméně jsem pořád tiše doufala, že se porod rozběhne sám od sebe a datum jeho zrození tak nebude mým výmyslem nad kalendářem v ordinaci doktora, ale skutečným datem, kdy chtělo spatřit světlo světa. Nestalo se. V pondělí ráno mi ovázali nohy, oblékli mě do bílého andělíčka, na hlavu dali čepici a odvedli mě na sál, kde mi velmi milá paní anestezioložka napíchla míchu a já necítila, jak mě řežou a jak ze mě vyndavají moje prvorozené dítě. A tak se mi narodila dcera, která se špatně separuje od kohokoli, koho má ráda, která je na jednu stranu nesmírně tvrdohlavá a neústupná, když si něco zamane, i když si tím třeba škodí, i když třeba i ví, že si tím škodí, ale pro kterou je zároveň utrpením rozhodnout se, má-li na výběr z několika variant. Tvrdohlavá, inteligentní, kreativní, vznětlivá, hubatá, nekompromisní, zároveň nesmírně citlivá, úzkostná, empatická, závislá, nesmělá i drzá. A dneska je jí šestnáct. Nechápu, jak to mohlo tak rychle utéct, žasnu, kolik věcí se za tu dobu v mém životě změnilo, žasnu, jak z toho malého plešatého miminka, co vypadalo jako můj muž, vyrostla mladá žena, která, když se usmívá, vypadá jako já.

Do mysli se mi vracívá, jak mi bylo, když mi bylo šestnáct. Taky jsem se tolik bála, že už mě nebude milovat ten kluk, kterého jsem milovala já? Taky jsem se bála tolika věcí a dělala si s nimi starosti? Nebo jsem proplouvala lehčeji a bezstarostněji? Myslím, že lehčeji, i když i na pocity marnosti si vzpomínám. A na spousty lásky a zamilovanosti. To mi chybí. Ta lehkost, s níž se člověk zamiloval a vstupoval do vztahů. Ten pocit, že můžu v životě dělat, co si zamanu. Klidně jsem šla studovat divadlo, i když všem s kouskem mozku bylo jasné, že se tím neuživím. Jezdívala jsem na vodu, hrála na kytaru, byla Amazonka a okouzlovala kluky od Tater k Dunaju, nebo spíš od Aše k Jablunkovu. Trochu mě překvapuje, proč jsem tenkrát necestovala do zahraničí - Baru prostopovala půlku světa a já nic (teda pár cest do hor tam bylo, ale kromě výpravy do Kyrgyzstánu, když mi bylo něco málo přes dvacet, žádná exotika). Baru někdy říká, že jsem dobrodružka (dobro-družka?). Já ale nevyrážím na daleké cesty, nebo jen občas a vždycky v partě. Její "cesta je cíl" je pro mě pravdou jen způlky. Nerada trávím dlouhé hodiny přesouváním z místa na místo. Mám radši zevlování nebo šmejdění po okolí. Jedu ráda na vodu, do lesa, ke skalám, miluju oheň a řeku a studánky a potoky a vůni jehličí a hraní na kytaru a zpívání do noci, praskání ohně v krbu a křupání sněhu pod botama a přimrznutý nosní dírky k sobě a smrad z lihového vařiče… užívám si to víc než luxusní hotely, ve kterých mívám vždycky pocit, že je to škoda peněz, vždyť vyspat se člověk může skoro kdekoli, stejně má u toho zavřený oči, hlavně, když na něj neprší, neokusují ho komáři a není mu kosa.

Tahle lehkost, ta mi zůstala. Ale to okouzlování kluků už je pryč, teď na mě berou jen chlapi přes šedesát, zdá se (nedávno mě balil jeden velmi fešný skorosedmdesátník, mile mi vyká a stále mě zve někam na skleničku). A ta naivita, že kterýkoli muž má v sobě kus prince na bílém koni, tak ta už je taky dávno pryč. Nemůžu úplně říct, že bych si připadala stará, nebo že bych nestála o nějaký naplňující vztah. Jen nějak moc nevěřím, že jde mít naplňující vztah s nějakou jinou bytostí, natož pak s nějakým cizím mužem. Ještě tak chvilkami vztah s dětmi mi přináší nějaké to naplnění (když zrovna nejsou mou přítomností a blízkostí navýsost zpruzeni a otráveni), vztah s rodiči či jinými příbuznými a blízkými přáteli, a tím to tak nějak končí. Ale i tak je to dost. A čím dál tím líp je mi se sebou samotnou. Přesto, že si neumím představit, že bych už měla nadosmrti být bez partnera, neumím si ani představit, že bych v nějakém partnerském vztahu byla. Já si ale vůbec neumím moc představit svou vlastní budoucnost. Nemám plány, vize ani sny. Tak trochu bych chtěla jednou žít někde víc v přírodě, někde, kam může hezky svítit dost slunce, kde se dá trávit hodně času venku, kde se dá rozdělat oheň a pěstovat nějaké bylinky a kytky, sdílet domácnost s nějakým zvířetem či zvířaty a kde je prostor pro návštěvy na kafe, ke stolu i na přespání. Jestli tam bude nějaký partner, to netuším. Třeba bude jezdit na návštěvu.

No, evidentně je v téhle chvíli ten Eros daleko vzdálenější, než Thanatos…

Jak jste prožili letošní Lví bránu vy? A nakukuje vám do života více Eros, nebo Thanatos?