272.díl, Baru: Mr. Blue a jeho pouť

Tak jo. Užila jsem si s dcerou kachny a veverky v Londýně a teď už je můj čas jenom můj. Nakrmím kočku, zaleju kytky a v šest hodin ráno znovu stojím na hlavním nádraží. Cesta. Je to výlet nebo útěk? Nevím. Trochu se samostatné cesty bojím, a ještě více se těším. Tradiční šotouš si na nádraží udělá par fotek. Pak projde vlak, aby se ujistil, jak se věci mají. Skvělej jídelák a k snídani párky od Dolejších. V botách ortopedicky vložky. Drahouš vzal rodinu do Disneylandu. Teď chce pokračovat do Amstru. Naše zprávy cestují mezi vlaky. Nic si nepředstavuju. A cítím, jak mi jdou v patách.

Cesta do Berlína uteče jako voda. Po 4 hodinách vystoupím a jdu se k vodě opalovat, než mi to pojede dál. Jsem tu přesně po měsíci. Znovu.

Svléknu si košili, batoh dám pod hlavu a opaluju se ve sportovní podprsence.

A je mi tak božsky jako už dlouho ne.

Tak tohle jsem já. Jupííí, vítej, Baru, jsem šťastná, že můžu cestovat právě s Tebou.

Cestou do Amstru šest hodin píšu. Propadám se do příběhu, pohrávám si, ladím.

Vlak pádí, krajina za oknem se proměňuje a už jsou tu kanály a pastviny a domy s okny bez záclon. Život bez záclon, protože Bůh stejně všechno vidí.

V Haarlemu bydlím na hausbotu. V upozornění bookingu je informace: kontrolujte si, kde loď právě teď kotví. Její pozice se může změnit. Takže dobrodrůžo.

V mojí kajutě je všechno, co potřebuju: útulná palanda a okno, za kterým je hladina kanálu v hloubce jen pár desítek centimetrů. Ze začátku se bojím, zda mi tam nemůže našplouchat. Nenašplouchá. A co kachny? Nic. Ale každé ráno vidím jachty a plavce a kajakáře a jeden den si půjčím paddleboard a vídím své vlastní okno z druhé strany.

Slyším cizí budíky a chrápání. A jsem tak šťastná, že ani nemůžu usnout.

Trochu mám za síly těch cizích zvuků obavy. Mám totiž taky jeden přístroj, co vydává zvuk. Mám ho sebou, protože samostatné cestování vůbec nemusí být osamělé a některé potřeby by měly být naplňovány. Ale v hlavě mi běží otázka: Má můj vibrátor zvuk jako kartáček na zuby? Poznají to? Trvá to podobně dlouho … tedy dělám to tak, aby vibrační akce nepřesáhla čas poctivého čištění zubů, tedy tří minut. Musím se té komičnosti smát.

Druhý den ráno mám trochu mořskou nemoc. Z houpání, ne z vibrací.

Kafe, sacharidy a červená rtěnka … a budu dobrá. Lék na všechny potíže světa.

Když je sluníčko svléknu se a opaluju, když je déšť, vezmu si pláštěnu a žabky, abych si nezmáchala boty, když je vedro, zuju si boty, když mám hlad, jím, a když mi dají sušenku, užiju si ji a do kavárny si chodím mazlit kocoura … a sleduju národ, kde se všichni usmívají, vedou pidi hovory a jezdí na kole. A strašně se sem chci odstěhovat. Ani nevím, jestli jsem někdy viděla tolik krásných lidí pohromadě. Baví se, tančí na jazzovým festivalu. Milí jsou prodejci a nikde žádná fronta. Milá je i obsluha na záchodě. Toytoyek je milión.

Mám spoustu času a píšu. Jednu povídku Vám dneska nabídnu jako bonus. 

Nejlepší historky ale nakonec napíše život sám.

Tahle je z mého odletu:

Přicházím k odbavení, jsem tam brzo, takže se ještě netvoří dlouhé fronty, kontrolují můj batoh kvůli liquidu a nebezpečných předmětům. Jsou velmi tolerantní, takže notebook může zůstat vevnitř.

Projede moje kabelka, v pořádku.

Batoh odjede na zadní pás, takže ho budou prohlížet. Celník je postarší černoch. Nedovolí mi na můj batoh šáhnout, má rukavice a začne se v něm prohrabávat. Marně přemýšlím, co asi hledá, kdyby se zeptal mohla bych mu poradit.

Tváří se velmi komisně.

Svačinka to není, knížky to nejsou, notebook mu nevadí, čtečka mu nevadí, a pak to přijde… Začne se přehrabovat v mém sáčku s prádlem a já už vím, co vzbudilo pozornost skeneru. Holka, co cestuje sama, co to asi může být … Koupila jsem si ho loni ve Francii, je z kvalitního latexu a má krásnou modrou barvu, je vypnutý v režimu cestování, aby nezačal vrnět bez kontroly, celník ho vyndá a prohmatává před zraky celé fronty, která se mezitím udělala, dostávám strašlivý záchvat smíchu, celníkovi taky cukaj koutky, Angličanka za mnou mi šeptá do ucha: yes, do it your self, it's the best …. A pochlubí se, že ona propašovala voňavku od Hugo Bosse.

Už se tlemí celá fronta a já odcházím se svým nákladem ….

Prohýbám se smíchy, nahlas, lidé se zastavují a smějí se také. 

Bože od teď cestuju jen sama …. Prodloužila jsem si život asi o dva měsíce.

Ještě teď se směju, jak si na to vzpomenu.

To nevymyslíš.

Když o příhodě napíšu Drahoušovi, který právě s rodinou přijíždí vlakem do Amstru (projíždí letištní zastávkou ve chvíli kdy opouštím odbavovací halu, úúúf), odpoví:

Dildo má režim cestování? Aby furt nestál?

Ne, vole, je to robertek, aby nevibroval.

Je to holt nebezpečná zbraň. Takovej robertek. Možná ohrožuje nejen letiště.

Stavím se doma. Nakrmím kočku.

Zítra letím s kámoškou do Gdaňsku. Modrák jede samozřejmě se mnou.

Tolik potěšení a radosti už mi dlouho nikdo neposkytl.

Troch se tedy bojím brát ho do katolického Polska. 🤣

Vaše zážitky z cest?

Nějaké problematické předměty?

Záchvaty smíchu?