273. díl, Margit: Covidová mlha

Pamatujete na covid? Na toho strašáka z historie? Taková ta nemoc, kvůli které jsme nesměli měsíce vycházet ze svých obydlí a vídat se svými blízkými a už vůbec ne s těmi vzdálenými či dokonce neznámými? Taková ta hrozná choroba, co kvůli ní umíraly tisíce lidí? Ten tajemný zákeřný virus, kvůli kterému jsme si šili roušky ze starých triček a později ve velkém kupovali respirátory z Číny? Ta hrozba, kvůli které naše děti nesměly chodit rok a půl pořádně do školy? Jak jsme se kvůli ní šťourali x-krát v nose, dusili se v rouškách či respirátorech, třásli se hrůzou, abychom nenakazili prarodiče, nepodávali si ruce a dodržovali bezpečné rozestupy?

Tak toho já teď mám. Hajzla. Vynořil se odněkud z historie a skočil na mě. Teda, asi jsem ho oblízla někde na tom extaticdancu z jednoho ze sdílených kelímků na vodu. A nebo ho na mě někdo prsknul na výstavě Tima Burtona. Nejprve mě obdařil bolestí zad. Tu jsem přikládala předchozímu náruživému tanci. Pak přifoukl únavu. Tu jsem přikládala témuž a taky věku a vedru a vůbec. Pak mi začalo trošičku téct z nosu. To už jsem zbystřila. A když mě během dne začala bolet hlava, vydala jsem se do postele. Tak akorát, aby mi teplota vystoupala na 38,5 a hlava hrozila se rozskočit. Prospala jsem den v kuse. První test se tvářil negativně. Byl ale rok a půl prošlý, tak mi můj bývalý manžel podstrčil jiný, validní, navíc s lepší rozlišovací schopností - měla jsem zjistit, jestli za moje vyřazení z provozu může některý z covidových virů, nebo virů chřipkových.

Hlava mi třeštila tak, že jsem nebyla schopná zaostřit na návod. Koneckonců ani na obrazovku telefonu, počítače ani ničeho jiného. Chvíli jsem hledala v šuplíku lupu, ale ani ta nepomohla. Nepomohlo dokonce ani lepší nasvícení! A brýle na čtení v této domácnosti zatím žádné nejsou. Odmítala jsem se vzdát. Potřebovala jsem přece vědět, který hajzl mě to skolil!!! V té době mě naštěstí ještě nezasáhla covidová mlha, tak jsem si vzpomněla na tip krátkozraké kamarádky, návod vyfotila mobilem a obrázek si zvětšila! Geniální trik - to si musím někam napsat, abych to ve stáří nezapomněla. Nostalgické pošťourání v obou nosních dírkách (tak po tom se mi teda nestýskalo a stýskat nebude, fuj), skoroartistická manipulace s odebraným vzorkem, ampulkou a činidlem, chvíle šmrdlání vatičkou v roztoku, pár kapek a pár minut čekání… a jak to dopadlo, maminko? No, můžete si gratulovat, je tam! Bingo. Teda covid. Ani bingo, ani těhotenství, prachobyčejný covid. Posléze se ze zpráv dozvídám, že opět začíná řádit. Chm. Snad to nebude tak zlé. I když je mi hrozně.

Hlava vypadá, že se musí každou chvíli rozletět na tisíc střepů a já nemám ani sílu umýt včerejší nádobí, natož pak uklízet tady nějaké stříkance mozkolebečního obsahu! Jdu si lehnout. A pak, v trhaném spánku, mi dochází, že posledně (poprvé a naposledy, zaplať bohům) jsem po covid měla trombózu a doktorka říkala, že bych si měla píchat injekce nebo brát léky… Po chvíli spánku se snažím dovolat doktorovi. Nechápe, proč jsem nepřišla normálně do ordinace (doktore, dyk já mám přece tu smrtící chorobu a navíc dojdu sotva na záchod a zpátky do postele!), ale nakonec mi neochotně posílá recept na injekce na ředění krve s tím, že ale jen na dobu, co budu mít horečku, a že teda rozhodně by mi to nechtěl psát na každou virózu. No to se nebojte, pane doktore, po tom já fakt netoužím píchat si do břicha nějaký svinstva častěji, než je nezbytně nutný. A kdybych neměla děti, tak to možná risknu a podle rad z internetu se jen cpu česnekem, zázvorem, kurkumou a cajenským pepřem. Ale takhle radši postupně nabírám dennodenně špek na břiše (můžete tomu klidně říkat "kožní řasa", ale u mě je to špek), zavírám oči a bodám si do břicha tenoučkou jehlu, jíž pak vpouštím do své kůže jakousi průhlednou vodičku, která mi má naředit krev a nenechat mi v žilách vzniknout nebezpečnou krevní sraženinu. Nosím za tím účelem i kompresní punčochy. Vypadám jak štětka z Schieleho obrazů - rozcuchaný drdol, volné triko, vysoké černé punčochy, vytahané spoďáry s nohavičkou, velké ruce, kruhy pod očima a strhaný výraz. Akorát je mi nejmíň o třicet let víc a o sto let míň…

Třeští mi hlava. Nemám ani sílu otevřít oči. Mám furt žízeň. Hodně piju. Pořád spím. Protože hodně piju, chodím často čůrat. Takže se pořád budím. Piju, spím, čůrám, piju, spím, čůrám, piju, spím… Chodím čůrat s očima napůl zavřenýma. Sedím na záchodě, do kusu toaleťáku se pořádně vysmrkám, pak ještě do dalšího kusu, a do třetího kusu se utřu. Do zrcadla se nekoukám. Stejně vypadám příšerně. Potím se a smrdím. Asi. Nic necítím. Asi jsem ztratila čich. Naštěstí. Neteče nám tenhle týden teplá voda a já musím zapáchat hrozně po těch dnech v posteli. A to nádobí, co se vrší už několikátý den ve dřezu, taky. Ale já ho necítím. Aspoň něco. Můžu v klidu spát. Než mě probudí další potřeba močení, nebo bolavá kyčel, nebo třeštící hlava. Několikrát za den si vyčistím zuby, abych neměla tak hnusně v puse. Stejně to nepomáhá. Občas i zapnu telefon. Známí mi přeju brzkou úzdravu, ptají se, jak mi je. Hrozně. Manžel, teda bývalý manžel, nabízí vývar. A funkční test. A nákup. Sice je kolem toho protivný, jako vždycky, ale stejně je to od něj milé. Jsem mu vděčná. Přecházím protivnosti a děkuju za citróny, za test i za vývar a za stelivo pro kočku. Covid mě zaskočil zrovna před sanitárním dnem. Celá domácnost už čekala na mou péči. A já odpadla. Zvláštní, jak někteří lidé zůstávají v našich životech jako pilíře pro těžké chvíle. Jsem vděčná. Něco málo sním a zase spím. Ráno mi test potvrzuje, že mám covid. Zase spím. A telefonuju s doktorem a zas je to exmanžel, kdo mi vyzvedává injekce z lékárny. Děkuju. Piju litry vody a občas nějakou vyleju do postele. Naštěstí jsem nestihla složit dvojlůžko po posledním filmovém večeru s dcerou a jejím přítelem. Jedno lůžko tedy klidně můžu sem tam polít nebo propotit a na druhém nerušeně spát. Nějaký chlap tu nespal, ani nepamatuju. Ale teď by stejně nemohl. Baru mě při své poslední cestě inspirovala, a tak jsem si po letech zase nainstalovala Tinder. Stejně ale nemám sílu psát ani koukat na fotky těch chlapíků. Spím. K třeštění hlavy a rýmě se přidává kašel. A průjem. Ale zas trochu míň bolí ta hlava. Už si můžu chvíli i číst a nebo koukat na film (zvládám maximálně Vyšehrad ve fylmu)… a nebo s někým telefonovat… Barunka mi líčí svoje holandské zážitky. Přeme se, jestli je větší dobrodrůžo přespávat sama pod převisem, nebo sama v hausbótu plném černochů. Aaaa už tady máme kognitivní mlhu. Vyprávím, jak jsem po folkovém festivalu spala sama v autě. "Koupila jsem si novou karimatku, aby mě natlačily boty." Cože? "Teda boky." A jeje, to znám, to teď bude furt. Musím si koupit ten prášek proti blbnutí. Akorát si nepamatuju, jak že se to jmenoval? Googlím. "Hledáte něco na podporu plodnosti?" hlásá titulek. Proboha jen to ne! Aha, tam není "plodnosti" ale "pozornosti", tak to potom jo, to teda hledám. Akorát se nedostanu do lékárny. No snad to nezapomenu. Další den už je mi líp. Asi nějaký turbo-covid. Všechny příznaky přišly a odešly během tří dnů. Čtvrtý den už jen příjemná lenost a lehká demence. To mě celkem ba. A dokonce už začala téct teplá voda! Můžu umýt sebe i nádobí! Úžasné. Schiele by mě nemaloval. Nevadí. Vzpomínám na svoji básničku… chtěla bych, abys mě maloval… to bych chtěla, ale kde potkat chlapa, které by pochopil, co tím myslím, které by procítil, co tím myslím, a které by to uměl a chtěl prožít?

Zdálo se mi, že se objímám s nějakým klukem. Ještě před covidem, ve spánku nerušeném třeštěním lebky. Objímali jsme se, ruce i nohy úplně propletené. Tiskli jsme se k sobě. Znali jsme se málo, ale začínala láska, chtěli jsme se k sobě přiblížit, chtěli jsme se do sebe vpít, proplést se, prorůst, bylo to důležitější než sex, i když i ten měl časem přijít, ale tohle bylo v tu chvíli nejvíc… vdechovali jsme jeden druhého. Bylo to krásné. Pak jsem se probudila a bylo mi nebetyčně smutno. Strašně se mi po tom pocitu stýská. A neustále se zmítám mezi nevírou v to, že můžu mít někdy nějaký vztah s mužem, který by mohl být tak naplňující, tak blízký a zároveň dostatečně svobodný, abychom mohli být jedno tělo a jedna duše i třeba tisíce kilometrů od sebe, nemuseli si dělat na sebe nároky a přitom žili takovou blízkost, Píšu si s nějakými chlapíky z Tinderu. Jeden skoro nekomunikuje a vzdychá, že Tinder nefunguje. Za tři dny, co si píšem, se mě ale ani jednou nezeptal, jak se mám, nebo co třeba dělám. Další hned napíše, že ho na mě zaujalo, že jsem kus. No hezký, ale o tohle fakt nestojím. Jako kus čeho? Já vím, že jsem hezká, a že mužským jde signál z oka rovnou do penisu, ale že by to úplně mělo minout mozek, než ten člověk odepíše, to asi nepotřebuju. Ale jsou tu i tací, kteří rozlišují mi a my, mě a mně, a nepíšou kdyby jste, ale normálně česky kdybyste… už mám domluvené nějaké schůzky, osobní potkání stejně nejrychleji ukáže, jestli z toho kontaktu vůbec může něco vzejít, tak uvidíme, co se z toho vyvrbí a zda vůbec něco životaschopného. Každopádně už si toho Vesmír všimnul a otevřel mi brány k seznamování s muži. Po noclehu v autě mi nějaký moc milý spoluparkující kolega ráno uvařil čaj a o pár hodin později po toulání skalami a sběru ostružin jsem se za šíleného lijáku seznámila v hospodě u stolu s hypnoterapeutem Sašou a jeho rodinou (prosimvás, jak je vysoká pravděpodobnost, že se sejdou dva hypnoterapeuti, kteří se nikdy neviděli, u jednoho stolu v obrovské hospodě zapadlé ve skalním údolí na pomezí Čech a Moravy???). A jen co budu moct vyrazit z postele po covidu zas do ulic, ono se to pohne. Už si smrdím, už je to na dobrý cestě. A taky jsem zvládla napsat tenhle blog. Takže ztráta čichu, horečka, průjem, bolest zad, třeštění hlavy ani covidová demence už nade mnou nemají vládu! Jupí!

Jak jste na to vy? Chytili jste letos v létě nějakou zajímavou nemoc? A máte Tinder? A spáváte v autě? I s karimatkou, aby vás netlačily boty (teda boky)?