275. díl Baru: Poslední vlak a Herr Mantel

Margit říkala, ať tentokrát napíšu příspěvek já. Že toho má moc. A já teda, že jo, ale vlastně nevím o čem. Třeba o tom dni, kdy ráno čtu o zmizení svého kolegy, v poledne evakuují školu mé dcery, celé odpoledne školím wellbeing ve vyloučené lokalitě, pak mne na tři hodiny zadrží na státní hranici bez signálu, zaplatím pokutu 40 euro a s přicházejícím signálem se dočtu, že kolega, se kterým jsme se věnovali problematice vyhoření, napsal, že vše, na čem záleží, je láska, a zabil se?

To byl fakt strašnej den.

Nejlepší na něm byla zmrzlina s kafem v Otvicích. Ale taky to, že dcera volala mně, že je evakuovali, ale ne proto, aby mě informovala, ale proto, že věděla, že jedu taky někam do školy, a abych byla opatrná.

To mě dojalo.

Smrt kolegy mne zasáhla mnohem hlouběji, než jsem si uvědomovala.

Mladej a opravdu fešnej chlápek, začínal ve stejný poradně jako já a potkávali jsme se pracovně na univerzitě. Profesůra v rekordním čase. Odborník na data o duševním zdraví.

Jeho smrt ve mně vzbudila můj stín.

Jak vědět nestačí.

Jak nás vědomost nemůže zachránit.

Jak jsme všichni křehcí.

Jak jsem já křehká.

Jak to žiju.

Večer se přesunu do Telče, protože ráno školím ve vedlejším městě.

Ve 21:15 zaparkuji na náměstí a vedu jeden z nejbizarnějších hovorů ve svém životě s recepčním hotelu U Černého orla.

Stojím u prázdného pultíku ozdobeného plastovými hrozny.

Cedulka píše zazvoňte.

Zazvoním na recepční zvonek.

Přijde vytáhlý Jihočech v upoceném tričku a začne mi nadávat.

Že nemám pokoj s koupelnou a se snídaní.

Ne, nemám, stačil mi ten za 1300 Kč. I to je dost na těch pár hodin spánku.

Já: slušně poděkuju, že v sedm odjíždím a nic nepotřebuju.

Kolik vás je?

Já jsem jedna.

Proč máte manželskou postel?

Booking to nabízel, tak jsem to zaklikla.

Jak si to představujete?

Představuju si, že zaplatím, vy mi dáte klíč, půjdu nahoru a budu mít klid.

No nevím, zda tam budete mít klid, jsou tam dělníci, jestli se tam na Vás budou dobývat, to já neovlivním…

Furt jsem přemýšlela, jestli jsem tak unavená nebo von takovej blbec.

To mě straší, aby mi prodal dražší pokoj?

A proč teda neřekne, co přesně mi nabízí a za jakou cenu?

Tak jsem se slušně zeptala, jestli je něco špatně.

Chci jenom zaplatit a přespat, jsem jedna žena, zítra ráno pracuju ve vedlejší škole, snídani nechci, stejně ji tak brzo nepodáváte, koupelnu nepotřebuju, stačí mi to umyvadlo na pokoji.

Von, že už by za chvíli zavíral, má toho moc a jsou lidé, co nemají smysl pro humor (asi já) a že jsem si vzala turistický pokoj (asi jsem pro něj málo turistka ve svým portugalským overalu 🤣) a jestli neodjedu do půl osmý, vyhmátnou mě měšťáci a zaplatím pokutu.

(Ještě mám v kabelce ten německý pokutový bloček, mě v Telči nedostanou.)

A že se včera sám ubytoval 400 km na západ, a tam mu nenabídli různé ubytování, ale on že to teda dělá. Polknu poznámku, že jsem v posledních třech měsících bydlela po celé Evropě, ale takového debila, jako je on, jsem za celou dobu nepotkala.

Skřípějícím výtahem vyjedu do druhého patra, ještě za mnou volá, že mi dá daňový doklad.

Na to už nereaguju. Nahoře se zamknu.

Nevylezu ani na záchod …. V noci můžu čůrat na pokoji do umyvadla 🤣🤣🤣.

A další den odškolím prevenci vyhoření na speciální škole na jihu Čech.

Probírám s učitelkami, jaké to je, když po škole běhají nazí vietnamští mentálně postižení autisti a jak vhodně nakládat s exkrementy žáků. Pobavím je historkou z jiné školy, běžné základky, kde se v červnu na klučičích záchodcích začalo denně objevovat v kabince na sklopeném prkénku stočené hovínko. Vedení školy a celé poradenské pracoviště pátralo. Zapojilo technologie, instinkt a detektivní um. Je to někdo se speciálními vzdělávacími potřebami? Je to volání o pomoc? Máme tu krizovou situaci?

Místní detektivní tým nakonec zjistil (a doufám, že to nebylo chemickým rozborem), že stočený trus má každý den jiného původce. Jednalo se o soutěž chlapců z druhého stupně. Zvítězit měl ten, kdo vyprodukuje a vystaví to nejdelší. Zřejmě si tím chtěli potrénovat převody jednotek.

A když už mám všechnu odbornou (a místy odpornou) práci za sebou, dopřeji si poslední dva dny ve vlaku. Na mém Interrailu jsou ještě dva volné dny.

Zvolím vrchol sezóny a poctu knize, kterou jsem dostala na jaře od Drahouše, a která mne provázela celé prázdniny.

Vyrazím vlakem do Salzburku.

6:21 z Hlaváku přes Linz.

(Tentokrát tedy ne 6:24 na Berlín, ale párky od Dolejšů mají v jídeláku taky.)

Připadám si takhle po ránu trapně, divně, ujetě. Jsem někdo, kdo po náročným týdnu nezůstane v posteli, jenom proto, že by v ní byl sám, sedá do vlaku v šest ráno a jede na literární čtení českého autora, který ale v posledních letech píše německy a bude předčítat v němčině. Na vlakovém festivalu Take The A-Train.

Tak zase lepší dělat ujetý věci než se zabít.

Posmrkám spoustu železničního hajzlpapíru, jak tak fňukám nad svým osudem. V Linzi se při přesedání projdu a naseru se na sebe, že ta sebelítost už stačila. Ještě trochu toaleťáku si odmotám do kapsičky, ale už ho nebudu potřebovat. Hodí se až večer, kdy si poleju kalhoty pivem.

V Salzburku je vedro. Jako všude. Ale já nakouknu do předpovědi a s hrůzou zjistím, že do týdne bude o dvacet stupňů méně. A to nejen v Salzburku. A tak najednou je to sluníčko hrozně krásný, protože vím, že už je to naposledy.

Bydlím v hostelu u nádraží s příznačným názvem Bahnhof.

Na čtyřlůžáku s cizími lidmi.

A nebojím se. Nebojím se cizích neznámých cestovatelů, nebojím se na hausbótu plném černošských jazzových muzikantů, bojím se jenom lidské hlouposti.

V Salzburku je Pride festival. Vlna hudby a barev.

Město je příjemně turistické.

Mou největší láskou babího léta se stane tyrkysový oboustranný kabát. Z jedné strany jemná teletina, z druhé kašmír. Na jeho dotek budu dlouho vzpomínat. Vyzkoušela jsem si ho jen tak pro tu zkušenost a už jsem se vezla. To objetí. Ta něha. Jak nám to spolu slušelo. A tenhle Mantel byl dokonce ve slevě 50 %. Jenže i po téhle slevě stál jako moje splátka hypotéky nebo Interrail pass na dva měsíce.

S láskou a nostalgií jsem ho pověsila zpátky na ramínko.

Trhalo mi to srdce.

Počítala jsem minuty do 17:00, kdy díkybohu zavřeli.

A zaplaťpánbůh jsme v katolické zemi, kde mají v neděli zavřeno.

To by mi kvůli pomazlení s tímhle kabátem určitě ráno ujel vlak.

A tak si ho nechávám jen na fotkách.

Tohle byl můj nejintimnější kontakt v Rakousku.

Jeho dotek si budu pamatovat. Na něj budu vzpomínat, až bude příští týden 12 stupňů celsia.

Literární čtení bylo super. Mám fotky i s Rudišem, ale ten kabát, ten kabát … Herr Mantel, o tom se mi bude ještě dlouho zdát.

…

Na cestě zpátky v Linzi mě čeká zajímavá zkušenost.

Já osobně cestuji téměř zásadně s batohem. Co nejmenším a nejlehčím.

Je mi však dopřáno zažít situaci z druhého břehu.

Z vlaku se mnou vystoupí stará dáma a má přesně to, co ve mně obvykle vyvolává pocity největšího pohrdání, když vidím japonské turistky jak tlačí obří kufry strašlivých barev.

Jenže, tady mi to nedá. Němka nevypadá, že by se se dvěma XXXL kufry na kolečkách byla schopna přesouvat po nádraží. Mám čas, a tak se ujmu toho sytě růžového. A tlačíme spolu ty dvě monstra po perónu, sjíždíme s nimi po eskalátorech, projíždíme halou a následně je vyvezeme k jejímu vlaku do Grazu. Nastrkám je do vagónu spolu se stařenkou.

A musím se hrozně smát. To víte, odříkaného největší krajíc. Kdyby mě někdo viděl s tím mega kufrem, co by si asi pomyslel.

Domů už to jede hladce.

V jídeláku mají fantastické telecí.

Přála bych si, aby s námi v první třídě cestoval i Jára Rudiš, ale to se teda nestane.

Mohla bych si to vymyslet jako super pointu, ale to bych kecala.

Jaké jsou Vaše zkušenosti s recepčními?

Jaké nejlepší a nejhorší ubytování jste zažili?

Kolik jste ochotni zaplatit za zimní kabát?

A máte zábavnou historku s exkrementy?  

 P.S. Je pondělí. Hrozně lije. Doma jsou povadlé kytky, téměř zadné jídlo (kromě kočičího), všude chlupy, došel toaleťák, zpruzené dítě. Poslední krajíc chleba opeču, okoralost zamaskuju sýrem, jsem šťastná, ze ho dcera sní. Vnutím jí pláštěnku. Po cestě do školy dostanu vynadáno, že se málo zajímám. To, že chci, aby si nandala kapuci, se jako zájem nepočítá. Ach jo. Vítej realito. Vzhůru do zaměstnání.