276. díl, Margit: Z dickpicku vztah neuděláš, bejby

Začal školní rok a po pár dnech se děsně ochladilo. Podzim byl asi dva dny. Na horách napadl první sněhový poprašek. Na Facebooku se lidi chlubí, v kterém paneláku už se topí. V našem ne. Venku neúnavně prší a dvě třetiny země čekají stoletou vodu a záplavy. My, co žijeme na kopci, můžeme zůstat poměrně v klidu. Snad jen zajdu zkontrolovat auto, jestli nám nezateklo do garáže a budu doufat, že vítr neshodí žádný strom ani větev na nikoho z mých blízkých. Práci mám ovšem u vody, takže se může stát, že v pondělí nebude kam jít. V pátek jsem s napětím pozorovala, jak kolem budovy, co je od řeky ještě dál než ta naše, stavějí protipovodňové zábrany. Správce našeho domu říkal, že v roce 2012 tam měli přes metr vody, protože v Kyjích bez upozornění vypustili rybník, rozlila se Rokytka, což je normálně takový větší potok, co si říká říčka, a zaplavila místní sklepy, podzemní garáže a vyplavila i přízemní byty, kde my teď máme ordinace. Tak jsem fakt zvědavá, jak to dopadne letos. Třeba si budu muset vzít neplánovanou dovolenou. Nebo obout holiny, natáhnout gumové rukavice a likvidovat škody. To by byla psychoterapie! Zatím tady doma lenoším a sbírám síly na to vyrazit synovi na zápas. Je na kopci, tak ho nezrušili. Okolní stromy asi nevadí.

Se zhoršeným studeným počasím dostala moje únava a lenost zelenou ve válení. Víkendový program ve znamení odpočinku mi vyhovuje. A zprávy o stoupajících vodních tocích spolu s výstrahami doporučujícími nevycházet zbytečně z domu jakbysmet. Odpočívám se synem - to je k odpočinku parťák ideální. Samotný růst a dospívání ho stojí tolik energie, že na nějaké větší akce než je koukání na film či jídlo, už další energie nezbývá. A tak spíme nejméně do deseti, koukáme na filmy, vaříme si dobroty… Jak stárnu, potřebuju občas takové dny. Před deseti lety bych se ukousala nudou!

Byla jsem v týdnu na derniéře představení Promiňte, že rodím. Hodně intenzivně mě vtáhlo do vzpomínek. Do vzpomínek na to, jak jsem si četla knížky a články o spontánních porodech, o porodech do vody, o bondingu, porodu placenty, zpracovávala si porodní plán a celé se to ve mně pralo s obrovským strachem podníceným máminýma historkami, a jak se pak ta moje tvrdohlavá holka v mým břiše postavila nohama a poprvé (a rozhodně ne naposledy) mi ukázala, že když si něco umane, můžu já si stokrát myslet, že by pro ni bylo lepší, kdyby to udělala jinak, ona si to prostě udělá po svém a narodila se holt plánovaným císařským řezem, po kterém mám dodnes jizvu přes celý podbřišek… A taky na to, jak se pak rodil syn a já nechtěla odjíždět do porodnice moc brzo, a tak jsem se dlouho s mužem procházela venku, a pak ležela hodiny ve vaně a připouštěla si teplou vodu, a když jsme nakonec do té nemocnice, té přirozeným porodům nakloněné porodnice, přijeli, narazili jsme na tu nejprotivnější místní doktorku a já porodila bez oxytocinu jen díky tomu, že jsem si předtím odmítla nechat píchnout kanylu preventivně a synek se na svět dral velmi usilovně, a tím, že jsem si odmítala lehnout na záda podle pokynů paní doktorky jsem si vysloužila titul "nespolupracující rodička" v propouštěcí zprávě. A jak jsem pak potřebovala propustit v neděli, protože to mě mohl odvézt švagr, který měl narozdíl od mého muže řidičák, díky čemuž jsem se dozvěděla, že můj syn má nějakou vadu srdce a hrozí, že by se třeba mohl kvůli tomu udusit - když jsem se tenkrát ptala, co mám v takové případě dělat, chtěly mě sestry odbýt takovým tím "to se doufám nestane…" ale nakonec jsem z nich vyrazila návod na dýchání z úst do úst a nosu třídennímu dítěti. Myslela jsem i na své klientky, které v nedávné době rodily, na hypnózu, kterou jsme v rámci příprav na porod společně absolvovaly (teda absolvovala ji ona, já ji vedla, ale společně jsme ji připravovaly) a na svoje občasné nápady nějak se porodům blíže věnovat… Nakonec všechny ty myšlenky zašly na únavu a já zas zapadla do odpočinku a spánku.

Jak trávím víc času v posteli, hlasová se ke slovu touha tělesná. Brzy ráno mě z peřin vytáhne hladová kočka, a když se nahá vracím pod vyhřátou peřinu, představuju si, jak se tulím k nahému tělu milovaného muže. Jak zabručí, že studím a pak mě k sobě přivine rukama i nohama, aby mě co nejrychleji zahřál. Cítím jeho chlupy na své kůži a sílu jeho paží. Možná, že nás to ranní přitulení naladí k milování, možná se jen schoulím do klubíčka v té teplé pevné náruči a oba ještě usneme. To je vlastně jedno. Chybí mi to. Důvěrná fyzická blízkost.

Možná i proto jsem to s Tinderem pořád ještě nevzdala…

On: Ahoj, Margit :) díky za lajk…

Já: Ahoj, tobě taky díky. Jak se máš?

On: Nevadí ti, že je mi 40?

Já: A tobě nevadí, že je mi 48?

on: Jsem na starší ženy. Tebe přitahují mladší muži?

Já: Tak tohle už mi nikdy neříkej, označit mě za "starší ženu" je fakt nehoráznost a neomalenost!!! Pomyslím si. Ale odepisuju: Spíš ten věk neřeším. Když mě někdo přitahuje, neřeším, kolik mu je, ale jaký je, jestli je mi s ním dobře, jestli mě přitahuje, jestli je s ním legrace, zábava, živo…

On: Co zrovna děláš?

Já: Koukám na film. A ty?

On: Jsem v sauně. Ale neboj, fotku ti posílat nebudu.

Já: To jsem ráda, kdybys mi posílal dickpic hned po pár řádcích, pomyslím si, že jsi primitiv…Co tady na Tinderu vlastně hledáš?

On: Vztah.

Já: Prima, taky hledám vztah.

On: Líbíš se mi.

Já: To mě těší. Ty mě taky. Ale to, že se nám navzájem líbí naše fotky ještě nic neznamená… Uvidíme, až se potkáme, jestli tam bude nějaká přitažlivost, chemie…

On: No tak to já ti tu fotku radši hned pošlu, ať to můžeš posoudit.

Já: Ne, fakt ne, díky, radši se nechám překvapit a až v reálu usoudím, jestli a co vůbec vidět chci…

.

.

.

On: Od včerejška na to musím myslet…

Já: Hmmmm.

On: Pěkně mi v něm cuká… Chceš poslat fotku?

Já: Ne, díky, fakt nechci.

.

.

…nějaká ta lechtivá konverzace …

.

.

… a v podvečer - tradá - nahá fotka ze sauny…

Já ticho…

On: Nelíbí?

Já ticho… následuje dickpick jako vyšitý (ne, že by nebyl hezky narostlý, ale je NEVYŽÁDANÝ!…

On: Nelíbím se ti?

Já: O to ani tak nejde. Já jen nechápu, proč mi to posíláš, když jsem ti několikrát napsala, že nechci?!?

No, co vám budu povídat, s tímhle pánem se scházet nebudu. Sice má fakt krásný péro a evidentně velký sexuální apetit, ale opravdu nepotřebuju trávit jakýkoli čas s někým, kdo mě nerespektuje. Proč to ty kluky někdo neučí třeba ve škole? Já nejsem žádná puritánka, ale nemám náladu na sex kdykoliv a s kýmkoliv. Ani neznám nikoho, kdo by to tak měl. I kdyby byl sexuálně sebefrustrovanější. A budovat vztah skrz obrázky vlastního přirození mi nepřijde jako dobrá strategie.

Takže to vypadá na osamělý podzim. Asi se dál budu choulit pod peřinou zahřátou vlastním teplem jen sama k sobě a mazlit se maximálně s kočkou. A nebo s dětmi - když mě na pár vteřin nechají se přitulit. Barunka mi ale za svých cest přivezla sadu na kintsugi. To je ta japonská technika, kdy rozbitý porcelán slepíte zlatým lepidlem a opravené tak povýšíte nad nerozbité. Takže mám šanci. Třeba svoji vztahovou oblast ještě nejen opravím, ale třeba dokonce povýším nad to, co bylo a bude to krásné, i když složené ze střepů. Rozhodně však bez nevyžádaných dickpicků.

Jak zvládáte ochlazení a neustálé deště vy? A jaké fotky vám posílal ten, kdo vás poslední balil?