277. Díl. Baru: Můj vnitřní tým a Velký Ramón

Sedím v sále plném supervizorů a koučů. Zatímco na jiné konferenci už je zvykem mít všechno v aplikaci, která hlídá počty přihlášených, upozorňuje na začátky příspěvků i na to, když se objeví nějaká zatoulaná šálička, tady všechno běží poněkud postaru.

Kdesi existuje web, kde je program konference, ale nikdo ho neaktualizuje.

Plánek místností i program konference je vytištěný na papíře.

Konverzace probíhají v češtině, angličtině, španělštině, němčině.

V budkách v zadní části místnosti jsou zavření tlumočníci, kteří simultálně překládají program v hlavním sále do pěti jazyků.

Na konci dne pak probíhá celokonferenční bojovka: najděte všechny překládací porty se sluchátky. Nikdo nesmí opustit místnost bez jejich vrácení. Pokuta za ztracený set je obří. Číslo 21 se najde až večer, protože dáma, která je měla zapůjčené, s nimi omylem odjela schrupnout si na hotel. Úúúfff.
Na konferenci se slaví 30. výročí pořádající evropské asociace koučů a supervizorů, ale jak je ve všem bordel, tak gratulace probíhají až v čase, kdy se sklízejí překladatelské boudičky, a tak dostaneme k proslovům vytištěný text v mnoha jazycích. Tiskovinu po umělé inteligenci nikdo nezkontroloval, a tak k jednomu z příspěvků, který zrovna vážným hlasem pronáší na obrazovce švýcarská zakladatelka asociace Briget Ramón, dostaneme český překlad, který začíná "Jmenuji se Velký Ramón…. "

Nemůžu si pomoci a dostávám záchvat smíchu, protože mi to připomene obraz faraóna či starověkého boha vznášejícího se nad našimi hlavami. Úplně ho vidím. Velkého Ramóna celého ve zlatě … a ve stejný moment už se třesou ramena i mnohým dalším kolegům, kteří spočinuli zrakem na stejné větě.

Velký Ramón se pak stane středobodem našich jízlivě pobavených hovorů.

Téma kongresu je Moc a bezmoc.

A já mám pocit, že kombinace velkých nároků, aby dorty byly i bezlepkové a šampaňské i bez alkoholu (ale pak se to pomíchá a nikdo neví, co je ve které skleničce) a aby všechno odpovídalo evropským normám, a diletantství těch, kdo měli věc organizovat a nakonec to nechali na bedrech jedné strašně fajn holky, která ale nemohla být všude, vede k maximálnímu oslovení tématu moci a bezmoci.

Přináší více lidských kontaktů, jak se společně ztrácíme a hledáme.

Vede ke vzedmutí spontánní iniciativy, když chybí obsluha, a tak s Margit společně porcujeme obrovský narozeninový dort ke kafi a podělíme davy. Lidé se potkávají a kontaktují v různých jazycích.

Workshopy jsou famózní a nabízí spoustu inspirace.

Mozek mi pracuje na plné obrátky.

Zažívám flow.

A zažívám totální bezmoc, když se octnu na interaktivním workshopu, který je celý v němčině.

Zapomněli to tam napsat. Je nás ve skupině asi patnáct. Uspořádání v kolečku avizuje, že workshop bude kurva interaktivní. Čechů je ve skupině pět. Margit se svojí německou babičkou je na tom výrazně lépe. Já se svoji středoškolskou němčinou a tréningem v podobě Piste Konversation (rozuměj umění objednat si na sjezdovce Gluhwein a vést konverzaci o počasí v rozsahu jedné jízdy na Stubai na lanovce) zažívám bezmoc na plné obrátky.

A ke všemu si přímo naproti mně sedne v kruhu taková jemná elegantní dívka. Jen já vím, že s touhle holkou Drahouš kdysi chodil. Švitoří a omlouvá se za to, že její němčina není úplně dokonalá. Působí tak laskavě a křehce. Já se poseru. Tak takhle to zařídit Velký Ramón. Tohle si mám zažít.

Mohla bych utéct.

Mohu předstírat nevolnost. (A věřím, že ta éterická bytost by mě možná pomáhala vzkřísit, v minulosti pracovala pro Lékaře bez hranic.)

Ale neudělám to.

Rozhodnu se zůstat. Navzdory trapnosti, navzdory upadající pozornosti, na kterou je proud slov příliš rychlý a zavalující, navzdory skleróze, která mi připomíná, že všechna ta slova by mi měla být povědomá. Navzdory tomu, že akustika v místnosti není úplně dobrá a možná už také hůře slyším. Navzdory tomu, že si flipcharty raději fotím a přibližuju v mobilu, než bych si přiznala, že to možná bude chtít nějaký dioptrie navíc.

Téma je totiž nesmírně lákavé.

Náš vnitřní tým. Das "Innere Team", Modell von Friedmann Schulz von Thun.

O tom chlápkovi nic nevím. Píše o týmu hlavně v pracovním smyslu slova.

Mě ale fantazie přihrává spíše obraz "dětského" animáku V hlavě.

A přemýšlím, kdo sedí u mě na centrále.

V boardu.

Sedm žen.

V čela stolu s rovnými zády, zkrabatělým čelem a přísným výrazem sedí moje vnitřní Manažerka. Tahle dáma se stará o to, že ráno vstanu před šestou, mám plný diář až do června 2025 a jasný plán. Je skvělá ekonomka, propočítala moji hypotéku, umí prodat moji práci a zajišťuje můj odborný růst. Její klíčová slova jsou plán, harmonogram, disciplína a výkon. Plánuje efektivní odpočinek a rovnováhu v týmu.

Vedle ní sedí Matka. Moje vnitřní matka je pečující. Na poradu napeče občerstvení. Snaží se, aby všem bylo dobře. Rozhlíží se a sleduje, jestli nikomu něco nechybí. Trpělivě vysvětluje a často objímá. Vaří čaj a nabízí odpoledne u filmu pod peřinou. Meje za druhé nádobí, když porada skončí, a zalévá kytky. Krmí a poklízí. Je nesmírně laskavá. Obejme Máňu, když je potřeba, s pýchou hledí na Milenku i Můzu, toleruje Mrchu, váží si Moudroprdky.

Pak Mrcha prohlásí, že se na to může vysrat. Ať taky maká někdo jinej. Všem se posmívá, manipuluje a vyjebává. Všichni vědí, že je to trochu podrazačka, ale když začne mluvit, nemůžou se ubránit. Je silná a vynalézavá. Vykřikuje, že svět patří těm, který se neposerou a my holky, to dokážeme. Dokážeme to všem navzdory. Nikdo na nás nemá a nikdo nás neponíží. Holky, my jsme tým snů. Jasný. Jsme mrchy a kdo je víc! A tak všichni skandují Mrcha na hrad! Mrcha nás tam dostane! Vypusťte mrchu!

Milenka je něžná, koketní, láskyplná. Má vždycky krásný šaty a nechá o sebe pečovat. Je veselá a smyslná. Vrtí zadkem a na muže upírá pohled laně. Mrká namalovanými řasami, špulí rty, a hlavně si o ničem nic nemyslí. Občas s Mrchou vyrazí na mejdan nebo na nákupy. Mrcha je dobrá společnice, protože dokáže zařídit, že účet zaplatí někdo jiný. Milenku naučila, že v týmech jsou koně chovní a tažní, a Milenka je rozhodně chovný kůň. Nechá muže, aby ji poponášeli a tančili s ní. Nabízí šeptání do ouška, masáž a roztoužené polibky. Milenka orgasmy nefejkuje, protože nemusí.

Moudroprdka nad těma dvěma lehce pohrdlivě kroutí hlavou. Jak se v našem vzdělaném a kompetentním týmu mohl octnout někdo takový? Moudroprdka ví, že svět není černobílý. Ověřuje fakta. Umí se seznámit se zajímavými lidmi. Pamatuje si všechny knihy, které náš tým přečetl. Alespoň v obrysech. Moudroprdka ví, co přísluší našemu věku. Zná statistiky i doporučené postupy. Ví, co máme jíst, jak meditovat, abychom vydrželi a jaké potravinové doplňky nám zlepší kondici. Moudroprdka vidí svět v souvislostech. Po večerech si dopisuje s intelektuálními elitami a čte tlusté papírové knihy.

Můza se zapomíná v galeriích vnitřního světa. Čte Junga, na poradu nosí Crowlyho taroty a trvá na tom, že si každá musí jednu vytáhnout pro dnešní den. Je napojená na svou vnitřní ženu. Na porady nosí éterické oleje a harmonizuje všem čakry. Můza píše blog a texty a má smysl pro humor. Za každou událostí vidí historku. Věří v synchronicitu světa. Ví, že věci se nedějí jen tak. Nevěří na náhody a věří na zázraky. A občas, když se nikdo nedívá, se za celý tým modlí, aby se mu dařilo dobře, neztratil víru a směr.

Máňa hodně fňuká a čas od času zhroutí. Holky, to nedopadne dobře. Holky, já se bojím. Holky nemá to smysl. Holky, jsme opuštěný… Holky to nemůžeme zvládnout. Holky, pomoc, holky udělejte něco. Máňa je strašně sentimentální a díky ní má náš tým obrovskou spotřebu papírových kapesníků. Je bezbranná jako dítě. Sedí a lituje se. Je samý sopel a má zarudlé oči. Máňa vyzvídá na Moudroprdce, jestli by nepomohla nějaká antidepresiva (to nechce Milenka, snižuje to apetit), homeopatika (tomu přece nikdo nevěří, říká Mrcha, a nebuď sračka), psychoterapie (Máma nabízí radši objetí a koláčky).

Tak holky, už je čas začít makat, zavelí Manažerka.

Máme toho dneska ještě hodně!

A omlouvám se, že má můj dnešní blog trochu zpoždění. Manažerka to dobře naplánovala, Můza vymyslela téma, Moudroprdka vygooglila, zda je obsah věrohodný, jenže Máňa se rozplakala, protože Mrcha na všechno kašle a nepomáhá a Milenka se místo práce prohlíží v nových hadrech v zrcadle a chatuje si s nějakým chlápkem … Máma je všechny objala, uvařila kafe, rozdala koláčky a řekla, že to počká, a že pondělí trvá celý den. A Máma má vždycky pravdu. Takže tak.

Kdo sedí ve Vašem vnitřním týmu na centrále?

Kdo si bere mikrofon nejčastěji?

Komu byste chtěli dát víc prostoru?