278. díl, Margit: Frrrrrrrrrmol

Jako by se čas srazil jak vlněný svetr v pračce. Možná je to podzimní rovnodenností a překlápěcím do podzimu, možná přibýváním věku a zkracováním počtu dnů do konce života, možná mají pravdu teorie tvrdící, že děti mají dny daleko delší než dospělí a dny starců jsou nejkratší… Všechno běží tak rychle, že se sotva stíhám nadechovat… Minulý víkend velká konference, co o ní psala Baru, spousta zážitků, setkání, odborné naládování, konverzace v angličtině i němčině, nová seznamování, průvodcovští po Hradě vedené anglicko-česky, noční fotky od pražské Eifelky a málo, málo spánku… Během týdne každý večer program až do večera, někdy pracovní, někdy spontánní, přednáška pro studenty o tom, jak správně odpočívat (a u toho uvědomění, že já to moc nedělám), tanec u ohňů u řeky na lehce rozladěnou beatovou kapelu, jindy zas noční sanování, nebo povídání s budoucí posádkou lodi, na niž se chystám. Je to frmol, ale odpočívat můžem v hrobě, teď je ještě možné žít, tak žádný flákání! Rovnodennost nám prý do života přináší to, čeho v něm máme málo, tak jsem asi měla málo akce (že by?!?!???).

Mám za sebou nabitý víkend plný hokejbalu. Synátor povyrostl, postoupil do starší poloviny starších žáků, kluci ho zvolili asistentem kapitána, většinou jich přerostl nejmíň o půl hlavy a herně se taky dost vytáhl, takže ho teď staví často i do sestavy dorostu. Což znamená jeden zápas v sobotu a jeden v neděli. A úředním a potom je potřeba dlouze spát, hodně odpočívat a hodně a dobře jíst. Takže zabitej celej víkend, co vám budu povídat. Ale zas jsem viděla spousty vytáhlých mladíků (tentokrát jsem je jen viděla a ne cítila - zřetelně vyšší komfort a požitek ze hry než minule, kdy jsem si při rozcvičce neprozřetelně stoupla příliš blízko hřiště a po větru), uhýbala před spoustou ran míčkem letícím nejmíň 70 km v hodině (na exponovaných místech jsou sice nad mantinely ještě sítě, ale kamarádka, která před pár dny stála u té sítě moc blízko, má dneska sešité oko, protože síť se s prudce letícím míčem pohnula příliš a ona to parádně schytala) a vyřvala si fanděním hlasivky. Bohužel to asi nestačilo, chlapci prohráli oba zápasy. Ale zas bylo pěkné počasí, nepršelo, chvílemi bylo i příjemně teplo a synátor měl radost, že jsem přišla fandit.

V sobotu jsem s velkým překvapením zjistila, že jsou zavřené všechny rozumné obchody, páč je státní svátek. Trvalo mi to teda celkem dlouho, obešla jsem Billu, Albert i Lídl, než mi to došlo. Dost mě to zaskočilo, ale nějakým zázrakem jsem měla nakoupeno na sobotní oběd už od čtvrtka (což normálně nedělám, nakupovat na víkend nějak dopředu), takže jsme hlady netrpěli. Musím se pochválit, oběd se mi povedl a všichni si pochutnali. Doufám jen, že ten prohraný zápas nebyl zapříčiněn tím, že jsme neměli pořádné maso, ale jen kousky uzeného lososa ve smetanové omáčce. Byl u nás i dceřin přítel a oběd mu chutnal tak, že se dokonce sám od sebe umyl nádobí - to jsem si dost užila. Taky jsme si pak vzájemně předčítali své literární počiny a debatovali o filmech a o tom, který herec nám přijde sexy a proč. Jsem ráda, když u nás je, je s ním fajn a mám dojem, že si pak se mnou víc povídají i moje děti a nezalézají ke svým mobilům a jsme pak nějak víc pohromadě a tak nějak víc rodina. To hřeje, to mám ráda.

V sobotu podvečer jsem byla s Baru ve Staré Boleslavi na svatováclavské pouti, vyslechla jeden koncert v kostele a jeden na náměstí, zbaštila řádně propečený bramborák a nakoupila spoustu sladkostí dětem, což mi zaručilo doma vřelé přivítání. Prošla jsem si místa, kde zavraždili Václava, co je dneska svatý, i když prý jen zvykově, nikdy ho žádný církevní papaláš za svatého neprohlásil a kdoví, jestli splňuje všechny podmínky, ale lidi ho za svatého můj a církev to nerozporuje, takže cajk. Za nás Čechy teda určitě, protože kdo jiné by pak ochraňoval nás i budoucí? A ten zavřený Lídl, Albert, Billu i další krámy, mu lehce odpustíme. Pouť byla moc pěkná. Všude spousta lidí a stánků, ale nejen takých těch se svítícíma blbostma, pištícíma plyšákama a přeslazenýma dobrotama, ale taky ukázky středověkých řemesel od výroby vlněné příze, přes kovařinu či dělání věnců z břečťanu a barevných květů jiřin, až po foukání skla. Provázel nás jeden místní chlapík, byl velmi galantní, nabídl nám výborné kafe a vlastnoručně upečenou makovou buchtu a zásoboval nás historkami o pamětihodnostech Brandýsa i Staré Boleslavi. Bylo to moc fajn.

No a víkend jsme s dětmi zakončili na představení Corteo světoznámého moderního cirkusu Cique du Soleil. Nebylo sice tak úchvatné jako jejich Toruk, podle Avatara. Mám radši ta příběhová představení, ale tohle bylo nabité nádhernými obrazy a skvělými artistickými výkony. Taková cirkusová báseň o umírání a pohřbu jednoho klauna, kterému jeho cirkusoví kamarádi vystrojili pohřeb plný legrace, akrobacie a kouzel. Příběh o tom, že "život je jako jízda na bicyklu, když jedeš moc rychle, snadno se unavíš, a pak už nemůžeš pořádně jet, a když moc pomalu, zas se nikam nedostaneš, takže musíš jet rychle tak akorát…", příběh plný andělů a lásky. Bylo to nádherné a dětem se to líbilo, takže já jsem spokojená. Navíc jsem v té narvané O2 aréně potkala několik známých. Neuvěřitelné.

Příští týden snad bude o něco méně nabitý. Musím ale dokončit několik pracovních záležitostí a zabalit se na plavbu. Předtím musím ovšem sehnat potřebné věci - rukavice na lana, špunty do uší, prášky proti blití, čelovku s červeným světlem, krém na opalování neznečišťující moře, dřevěné kolíčky, šňůru na brýle, pláštěnku, powerbanku a boty, ve kterých si na palubě neukopnu palec. Jo a prý ještě šatičky na večerní chození po tavernách. No, jsem zvědavá, jestli to vše seženu a jak se mi to všechno vejde do batohu. A taky jsem zvědavá, jaký to bude, plavit se týden po moři. A jak se s těma lidmi, z nichž pořádně znám jen jednu osobu a jednu tak trochu, sneseme. Notabene když polovina posádky mluví jen anglicky. Aspoň bude příště o čem psát. Tak mi držte palce, ať je zážitků tak nějak přiměřeně.

Jak běží čas vám? A co vám rovnodennost dorovnává?