279. Díl. Baru: Sražená

Už zase píšu blog až v pondělí. O víkendu to nějak nešlo. Myšlenky vířily a nějak nebyl čas nebo co. To se bude Margit na lodi divit. Jak jsem zvlčela. Ale Margit stejně zřejmě nemá signál, neozývá se, a teda doufám, že si plutí na jachtě užívá a moc neblije z mořské nemoci.
Proč se to dneska jmenuje Sražená?
Nesrazil se mi svetr. Džíny ale trochu ano, jak se ochlazuje a začíná období svařáku, teplých večeří a paštiček.
Čas se srazil možná, jak o tom minulý týden psala Margit…. Nastal podzim, čas světýlek, barevné výzdoby, Halloweenu, hor dýní a svíček.
Ale sražená jsem hlavně proto, že jsem měla třídní sraz. 24 let od první promoce. Mělo to být čtvrt století a nápad vznikl na poslední chvíli. Tak omlouvá nás, že jsme byli obor čeština – dějepis, takže jsme se nějak sekli o rok. A sešlo se nás jen šest. Ale i tak to byl prima zájezd do Ústí nad Labem. Všichni nějak zůstali v oboru, ve školství a v historii. V obou významech toho slova. Všichni jsme trochu připomínali karikatury svých starších já. Vrásčitějších paní, plešatějších pánů, obéznějších obojích.
A přesto jsme to byli my. Někdo přinesl fotky. Každé léto jsme jezdívali na archeologické vykopávky či na exkurse za ikonografií zakarpatské Ukrajiny. Na těch fotkách byly nějaké děti. Ty děti jsme bývali my v dobách, kdy jsme si připadali úplně dospělí.
Staré lásky.
I já tam jednu měla. Talentovanýho kluka, který výborně psal beletrii a dodnes mám od něj nějaké texty schované. Skvělý vypravěč. Tři roky jsme spolu chodili. Než jsem v jedenadvaceti odjela na brigádu do Skotska a tam se zapletla s jedním příšerným chlápkem. (Věřte nevěřte, ale osud mi pak po mnoha letech ukázal, jak špatná volba to byla, když jsem se octla jako mediátor na straně jeho dítěte a týrané manželky v šíleném soudním sporu.) Chlápek nedopadl. Byl to zřejmě již tehdy chorobný lhář. Ale náš dlouhodobý vztah se spolužákem to rozklížilo navždy a už to nikdy nešlo opravit. Byla jsem jeho první holka a fakt mě miloval.
Dneska se věnuje moderní historii. A vzal si svoji studentku.
Jiná spolužačka viděla všechny jeho dokumenty o lidových milicích několikrát.
Trochu ji podezřívám, že je to tím, že má ráda uniformy a její muž je u městské policie.
Musím se na ty milice taky někdy podívat.
Hodně jsme si všichni povídali a já taky přidala pár divokých školních historek a jednu z posledního týdne ze školky:
Jeden pan učitel z mateřské školky vodí děti pravidelně na hřbitov.
Vždy před dušičkami.
Učí se tak chovat tiše, zkoumat náhrobky, povídají si o životě a jeho konečnosti.
Právě takováto návštěva proběhla a už se všichni řadí, aby hřbitov opustili.
Jen Radeček stojí opodál u jednoho z hrobů, který zrovna zametá a upravuje nějaká babička.
Pan učitel nechce na hřbitově pokřikovat.
Dojde proto až k dítěti a zašeptá mu do ucha: My už odcházíme, co ty tady ještě děláš, Radečku?
Pane učiteli, odpoví nahlas fascinované pětileté dítě s pohledem upřeným na starou dámu, pane učiteli, vy jste říkal, že ty starý lidi jsou pod zemí, ale tahle, tahle je venku…

Všichni se tlemí a já přemýšlím, že už brzy budeme ty starý lidi my.
Sraz se vydařil.
Nakonec jsme všichni konstatovali, že je to jen generálka, a opravdový sraz se udá v pátek třináctého června příštího roku, což, jak jsme shodně usoudili, je dobré datum pro školství (už je po maturitách) a s dostatečným předstihem, aby si to všichni zanesli do učitelských deníčků.

V pondělí ráno otevřu mail.
Ahoj,
včera jsi se ptala, jestli ještě pořád píšu. Vlastně nemám čas. V autě neposluchám rádio, užívám klid nebo si zpívám. Do mé oblíbené "Jsem dívka křehká jako motýlek" mi kecala navigace, tak jsem ji vypnul a najednou jsem se ocitnul kdesi ve Stadicích. Jak jsem křižoval místní lesy a vesničky a kličkoval mezi srnkami, napadlo mne pár nápadů. Doma jsem to po půlnoci hodil na papír a ten jsem pak zamkl do šuplíku, kde mezi řadou podobných upadne do zapomnění. Jedno téma bylo krátké a jasné a vlastně se zrodilo kompletně.
Vzhledem k tomu, že jsem ti posledních 20 nedal nedal nic k Vánocům (a my, co jsme byli v Českém Dubu víme, že Vánoce mohou být po celý rok), tak ti věnuji přiloženou miniaturu (a současně dárek na dalších 20 let).
Manželka a syn čtou detektivky a dceři to ještě nedám, a navíc jsi mne vlastně vyprovokovala, je to i tvoje dílo.
M.
…
Bouře
Na počátku byla Lilith. Později se stala Semiramis, Didó, Zenóbia. Vyprávěli si o ní báje, obdivovali ji, milovali, báli se jí. Říkali jí Izabela Francouzská, Jelizaveta Alexejevna Tarakanovová, Alma Mahlerová. Tisíce osudů tisíce jmen. Přicházela s bouří, ve víru a kolotu se náhle zjevila, pak zase stejně nečekaně zmizela. Bouře, vášeň, femme fatale.
Seděla v kavárně a listovala knížkou poezie. Básně byly zajímavé, prýštila z nich mladost, naděje. Něco, co už dlouho hledala. Pak spatřila jeho. Mladý muž, seděl o několik stolů dál, upíjel ze sklenky, četl knihu, občas po ní pokukoval. Nakonec sebral odvahu a přisedl si.
Chtěla odejít, potom se přiměla zůstat a čekala, co po ní bude chtít. Překvapil ji.
Ukázalo se, že čte stejnou knihu jako ona. Začali se bavit o poezii, pro jednou nevnímala, jak čas utíká. Nakonec se přiznal, že je autorem té sbírky.
Rozloučili se a rozešli. Jen tak, bez jakýchkoli příslibů. Příjemná změna.
Druhý den ze zvědavosti zašla do kavárny znova. Seděl na stejném místě. Setkávali se skoro každý den. Povídali si o poezii, o životě. Žádné závazky.
Její štěstí nikdy netrvalo dlouho. 

Začala cítit, že se její čas naplňuje. Dlouho váhala, nakonec se mu přiznala. Neřekl nic, jen poprosil, zda může jít s ní.

Větrný vír se roztáčel a zrychloval. Vyšla mu vstříc. Cítila, že jde za ní. Otočila se.
"Nechoď," poprosil, "zůstaň se mnou navždycky," a natáhl k ní ruku. Zaváhala. Potom udělala krok k víru, nedalo jí to a ohlédla se znovu. Stál tam mlčky, ruka zůstávala natažená.
Ruka nabídnutá k pomoci. Kotva. Nakročila kupředu, potom se prudce otočila a vrátila se k němu. Uchopila ho za ruku a políbila. Byl to dlouhý a vášnivý polibek.
Když skončil, opatrně položila jeho bezvládné tělo do trávy a rychle zamířila k rotujícímu sloupu. Než do něj vstoupila, ještě se naposledy ohlédla. 

Potom zmizela. 

Bouře, vášeň, femme fatale. 

Větrný vír se dál točil a vířil podzimní listí, které se pomalu snášelo na vychládající tělo mladého muže.
Nepřestal se usmívat.
…
Sedím jako opařená. Minulý týden se mi totiž zdál sen: Šla jsem po přechodu na mostě, ještě s nějakou jinou ženou, dobíháme na červenou a smějeme se. K přechodu přijíždí muž v autě, nadává nám. Když se nepřestaneme smát, autem do mě drcne. Otočím se, opřu se do auta a vytlačím ho jedním pohybem z mostu do řeky. Zoufale na to koukám. Snažím se zavolat záchranku. Nejde mi to. V tom autě byl někdo další na zadních sedačkách. Možná děti. Vidím, ze nehodu zaznamenali i další lidi, někdo zavolal pomoc. Odcházím. Vidím potápěče prohledávat řeku. Většinu snu uvažuju, jestli mě najdou. Jestli se mám přihlásit. Jestli se mám podívat do zpráv, kdo v tom autě byl. A že přece není možný, abych pohybem jedné ruky poslala auto z mostu. Takovou sílu mít nemůžu.

Jsem sražená. Sražená na kolena.
A jsem ráda, že přežil. Zaplaťpánbůh s jinou ženou.
Má dceru, syna, dům a zasadil spoustu stromů.
A právě mi došlo, jak dobře bylo, že jsem blog o víkendu nenapsala.
Že ho mám dokončit až teď.
Máte rádi třídní srazy?
Srazilo Vás v poslední době něco na kolena?
Sráží se Vám čas?
Přichází čas srážek?
Srážek?