280. díl, Margit: Výplava

Vyplavila jsem se na dovolenou. Vypravila jsem se po dlouhém toužení na loď. Díky E. a jejímu muži a díky tomu, že dala dohromady dostatek kamarádů z různých zemí a její muž byl ochotný naši loď odřídit (teda odkormidlovat a a nás, mořské zelenáče, trochu zaučit). Takže hurá do tepla, hurá za dobrodružstvím - bez dětí, s lidma, z nichž jsem většinu neviděla nikdy a menšinu jen párkrát na pár hodin (kromě E.), někteří z nich mluví jen anglicky, někteří anglicky a německy. No to bude Duolingo v praxi! Snad si budeme rozumět...

Tři dny do odletu a na společném chatu se zbytek posádky baví o tom, kdo už má sbaleno zcela a kdo jen připravené věci. Tak já zatím vyndala ze skříně na hromadu plavky a nějaké rychleschnoucí oblečení, ze sklepa donesla šnorchlovací masku a z lékárny Stugeron proti blití, zabavila dceři batoh (v němž mi nechala dvě bonpari, pár papírků, pár drobných mincí a tři kondomy). Už jsem experimentálně (ošmrdláním o světlá dvířka kuchyňské linky) ověřila, že plánované sandály barví a musím si jako boty na palubu vzít crocsy. Víc nic. Balit budu počítám v pátek během dopoledne. L. píše seznam toho, co má zabaleno a prosí o kontrolu. Překvapuje mě (kromě toho, že má zabaleno už dva dny před odletem) množství balených položek i to, že většinu z nich si bere třikrát. Včetně brýlí. Nu což, třeba jí to funguje jako nějaké zaříkávadlo. Na seznamu jsou i holinky?!?!?! J. zase řeší, zda brát sůl, čaj, koření a utěrku. A deštník. Deštník?!?!? Okamžitě mi v hlavě naskočí obrázek Krtečka plujícího v deštníku jako v záchranném člunu. Člun snad ale nějaký na té lodi bude, tak na co deštník? A na co holiny??? No nic, holky, aspoň si podle vás budu moct zabalit já.

Středa je pracovně nabitá, ale stíhám příjemný oběd s krátkou procházkou. Čtvrtek je nabitý ještě víc a do toho doma, kde se netopí, protože nám na jaře kvůli havárii vypustili topení a zatím na to nikdo nepřišel, nemocný syn. Když je nemocný, chodívá se ke mně přitulit. Přečuhuje mi z postele a jeho dlouhé kosti mě píchají do žeber a přesto se tetelím blahem, když je ještě ochotný se se mnou pomazlit. Chlapeček můj malý, co bude mít nejpozději do dvou let dva metry. Mám výčitky, že s ním nejsem víc doma, když je mu zle, ale za normálních okolností by byl na tréninku a tohle se nedalo naplánovat líp.

V pátek ještě trochu popracuju, kus domácích prací nechám na posmrkávajícím synkovi a balím. Z dceřina batohu odstraním nepořádek a prezervativy (které pak s pokrčením ramen nakonec pro jistotu zabalím zpět) a začnu. Spacák, jógamatku (bez ranního cvičení bych mohla brzy lézt na lodi po čtyřech), crocsy na palubu a sandále, šnorchlovací masku - a batoh je plný!!! Naštěstí mě pak E. uklidní, že spacák není nutný, takže se mi tam vejde i dost oblečení. Narozdíl od L. mám většinu věcí jednou, maximálně dvakrát, dokonce i počet spoďárů jsem zredukovala na polovinu. Do malého batůžku se nakonec vejdou i cestovní vykládací karty a flétna (když už s sebou nemůžu mít kytaru). Ještě vypnout vodu, vyhodit odpadky, podrbat a nakrmit kočku, zajet přes celé město na pohovor a pak tradá na letiště.

Na Keikiře nás vítá bouřka. Ti, kdo sedí u okénka, pozorují okolo poletující blesky. Zůstáváme ve vzduchu a kroužíme nad ostrovem déle a při přistávání to s námi mnohokrát velmi nepříjemně zacuká. Asi poprvé v životě se v letadle modlím, ať se nám nic nestane. Brblání z reproduktorů není moc rozumět, a tak jsem po hodině letu navíc překvapená, že jsme nakonec přistáli nouzově v Soluni. Z letadla nás nepustí, čekáme, až nám dotankují palivo a až se počasí na Korfu umoudří, abychom se mohli vrátit. Někteří lidé panikaří, jiní vtipkují, další chlastají. Doputuje ke mně flaška Becherovky. Fajn. Makový závin se mi v batohu rozpadl a rozdrobil po celém zavazadle. Fuj. Na toalety je fronta přes půl letadla. Fiiii.

Do postele jsme se dostali až kolem druhé v noci, takže vítání s mořem probíhá až druhý den. Jsem trochu zklamaná, vypadá to tu jako na Mácháči. Snídaně je ale výborná, řecký jogurt řádně hutný, lžíce v něm stojí - dozvídám se, že to prý nosí smůlu, zapichovat jídelní nástroje kolmo do jídla, alespoň v mnoha asijských zemích tomu věří... Aha, tak pardón... Odpoledne jedeme do mariny, kapitán přebírá loď, nakupujeme, naloďujeme se, ale jsme úplně grogy, takže vyplutí odkládáme na neděli a jdeme na večeři. Máme takový hlad, že objednáváme tolik jídla, že zbývá ještě obří krabice na další den. Mix gril pro jednoho by měl být pro celou posádku - strávníka přes hromadu hranolek a grilovaného masa není skoro vidět. V neděli máme vstávat v osm a taky vstáváme. Ovšem v osm našeho času. Tady v Řecku je o hodinu víc. Takže než se vyplácáme z přístavu, je po poledni. Kapitán (kterému se na těchhle malých lodích prý neříká kapitán, ale skiper) nás trochu zasvěcuje do fungování lodi, a tak trávíme odpoledne na vodě, většina z nás nadopovaná léky proti kinetóze. Chvílemi prší, chvílemi svítí sluníčko, plujeme mezi ostrovy a pevninou, takže nekonečné obzory (na než jsem se těšila) se nekonají, ale stejně si to užíváme. A u cílového přístavu ještě chvíle na paddleboardu kolem grafitty pokrytého lodního vraku a ostrůvku s malinkou kapličkou (místo panenky Marie je uvnitř prázdná láhev od Cinzana - sic!) a trocha koupání. Ležím na slané vodní hladině a nad hlavou mi krouží racci. Cítím se naprosto blaženě - do chvíle, kdy mě napadne, že by se takhle mohl nějaký racek snadno vykadit přímo na můj obličej - no tak děkuji, představivosti, teď už si nikdy pod racky v klidu nepohovím...

Další dny idyla pokračuje. Chvíli zkoušíme plachtit, ale páteční bouře nejspíš spotřebovala veškerý vítr v okolí, takže většinou jedeme na motor. I to je úžasné. Všude okolo (jak říká L. "v everywheru") tmavěmodrá voda. Tisknu se břichem k palubě a nechávám si záda prohřívat sluncem. A když zakotvíme, skáču z přídi šipku a plavu v bleděmodré vodě a koukám na starořeckou pevnost a rybářskou vesnici a už poněkolikáté si nacpávám břicho místními dobrotami. Grilované maso z různých mořských i zemských zvířat, zelenina plné chuti, jogurt tučný tak, že v něm stojí lžíce, přesladká baklava a silné víno. Západ slunce nad mořem a ostrý srpek měsíce. A večer pak usínám na palubě lodi pod nádherně hvězdnatou oblohou. Loď mě svým houpáním ukolébává ke spánku. A já jsem hluboce šťastná a vděčná a v mém srdci je Bůh.

A další den znovu usínám pod hvězdami. Nebe je tu neskutečně hvězdnaté!

Nejdůležitější na lodi (hned po tom se nepozvracet na palubu a nerušit kapitána, když se soustředí) je neházet toaleťák do záchoda, tedy do odpadních tanků, co se vypouštějí do moře. Jako ostatně tady v celém Řecku. Zpočátku byla moje úspěšnost jen něco málo přes 50%, ale lepším se, teď už to odhaduju na procent 95. Už dva dny jsem žádný toaleťák nespláchla, všechen končí poslušně v odpadkovém koši. Dokonce jsem ani nezvracela, za což jsem vděčná novým pilulím proti kinetóze, které mi doporučil kapitán. Kapitána ruším jen občas - nejapnými otázkami, zpěvem a hraním na flétnu. Naštěstí si vždycky řekne chvíli předtím, než mu to leze na nervy příliš.

Poslední večer se procházíme starobylou Keikirou. Ve vzduchu se mísí vůně jasmínu s vůní česneku a slaného moře. Vdechuju plnými doušky. Z domu na dům poletují hejna rorýsů a čiřikají. Za prastarou antickou námořní pevností pomalu zapadá slunce. A mě už se začíná stýskat. Po moři, po lodi, po slunci, po slané kůži, po dobrodružství, po hromadách skvělého jídla a hlavně po lidech z posádky... Bylo to krásné. Děkuju. A nikdy nezapomenu!!!