287.díl, Baru: Vánoční ozdoba s vulvou

Začal prosinec. Někdy je počasí tak šedé, že je nejlepší mít penis ve vagíně … povídá jedna kamarádka druhé. Víš, když je takhle šedo a mlhavo, jako by se svět zastavil. Ztlumí se všechny zvuky za okny. Nic neprojde tím mléčným ledovým oparem. Okno se zatáhne jako by mělo šedý zákal. A tehdy je nejlepší se zavrtat pod teplou duchnou a přitulit se ke druhému teplému nahému tělu. Tělu, které sálá. Tělu, které ještě voní nocí. Tělu, které se v polospánku přivine. Tělu, v jehož dechu se mísí neodolatelná přitažlivost a ranní nechutnost. Tělu, jehož ruce se začnou pohybovat v rytmu šátravého tance. Poslepu hladící tělo. Tělo tiše vzrušené, které se beze slova přesouvá na tebe. Tělu, které tě zavalí a pohltí. Tělu, které prolne. Tělu, které se pohybuje a prostupuje. Tělu, které se noří. Tělu, které dobývá. Tělu, které vráží a tlumí náraz nepatrným zhoupnutím. Tělu, které vydává temné hluboké zvuky. Tělu, které plní.

Tedy žádné pyžamo.

Tedy žádné čištění zubů.

Tedy žádné okolky a řeči.

Jen touha rodící se v brlohu s rozcuchanými vlasy onen zamrzlý den.

Takovej štědrej den, co byl jen první adventní nedělí …

Ráno snídaně, a pak to, co vyžadovalo počasí.

Nepřestává mne překvapovat, jak to funguje.

Když to zapadne.

Když to sedí.

Když chemie funguje.

A vpíjení se do očí druhého, a líbání, které tvoří kruh energie spojených přirození, zamotaných rukou a nohou, slitého potu a tělních tekutin.

A pak se rozloučí.

A já mám volný den.

Pokouším se najít designový svícen, který jsem si loni přivezla z adventních Drážďan.

Jo ráno, to byly taky drážďany.

Dvě hodiny propátrávám různé části bytu. To přece není možný. Tak velká krabice se nemůže ztratit. Může. Během následujících dvou hodin najdu miliardu krámů a půl miliardy z nich vyhodím. (aha tak to byl ten boží záměr)

A pak ho najdu v botníku.

Opravdu jsem loni uklidila sbalený vánoční svícen do botníku?

Hmmm.

Ano. Kdo jiný.

A tak slavnostně zapaluji svíčku a Advent může začít.

A pozvu sama sebe na dlouhou procházku.

Vzpomínám na minulý týden. Měla jsem báječné školení. Na téma wellbeing a prevence vyhoření. Hodně mluvení, imaginací, tréninku copingových strategií, práce s hlínou i mandarinkové cvičení. Byli tam vysokoškolští studenti i učitelé. Zaujaly mne zejména dvě ženy. Obě byly jako já. Jedna jako já před dvaceti lety, druhá jako já, kde bych byla za dvacet let spokojená. Všechny jsme byly dámy v sukních.

Ta mladá byla krásná, chytrá, vzdělaná a trochu přísná. Bylo v ní něco upjatého, když mluvila odbornými pojmy a něco z dítěte, když se rozesmála nebo vděčně hltala nové informace. Její sukně byla nápaditá, poloprůhledná, elegantně černá s poletujícímu motýly.

Ta zralá byla moudrá. Přišla proto, že sama pořádá spoustu rozvojových kurzů a chce si na chvíli odpočinout na druhé straně. Její dvě děti se narodily ve stejný den přesně dvacet let po sobě. Mladší dceři je patnáct. Svého druhého muže si vzala před pár týdny bosá na pláži. Mluví o šamanismu, má vědomé oči a odmítá, že by byla v něčem ezo. Její sukně je dlouhá, barevná a ladí k velkému šátku, kterým si halí ramena.

Životní cesty obou těchto žen jsou různé, ale v obou vidím něco ze sebe.

Ta moudrá už dávnou ví, že trávit čas sama se sebou je požehnání.

A tak v první adventní neděli zvu sebe na designový trh (… už hlavně žádné svíčky a svícínky, Baruno …) a poté přejdu novou lávku od Holešovické tržnice do Karlína a chladným odpolednem kráčím podél Vltavy. Všechno je zpomalené a mlžně mrazivé.

Zpívám si.

Broukám si koledy.

Chtěla jsem poslouchat knížku, ale nakonec na ni ani nedojde.

Dojdu na Staroměstskou, ale ještě se mi nechce domů.

Prokličkuju vánočními trhy, kde není o co stát.

Zavolá mi kámoška, že jede s dětmi a babičkou k Chládkovi do zahradnictví.

A tak se přidám k cizí rodině, koupím všem svařáka a přimotám se k dílničce, kde je možné si vyzdobit vlastní vánoční ozdobu.

Možná za to může svařák. Možná dnešní ráno.

Ale když vidím na ozdobách všechny ty vánoční stromečky a sněhuláčky,

nenapadne mne nic lepšího, než potřít rudou vánoční ozdobu lepidlem v báječném tvaru a obalit ji ve třpytkách. Je krásná. Babička se domnívá, že se jedná o boží oko.

Ano, je to boží … s orgánem však těsně vedle.

Pubertální dcera mé kamarádky se uculuje.

Nikdy mne nenapadlo, jak jsou si boží oko a frnda podobné.

Možná, že všichni žijeme v omylu, když za trojjedinnost boží považujeme otce, syna a ducha svatého… no přemýšlejte o tom. V období, kdy čekáme na boží zrození. Z neposkvrněného početí …

Tolik z mého předvánočního rouhání.

No nevím, jestli se na mě za to Ježíšek nevykašle.

Stejně jsem nedodržela své předsevzetí a koupila si ještě jedny světýlka.

Jak vstupujete do Adventu Vy?

Rouháte se?

Jakou nejkrásnější ozdobu vlastníte?

A máte nějakou jen ze sentimentu?