289.díl, Baru: Pokorně sestoupila do tmy

Letos to cítím zvlášť bytostně. Jdeme do tmy. Já jdu. Od srpna se stala zvláštní věc. Začala jsem míň vyšilovat. Něco ve mně si řeklo, že budu brát věci, jak jsou a méně se rozčilovat. Něco ve mně bylo vyčerpané neustálým bojem za jakousi pravdu. Za pravidla. Za spravedlnost. Nebo, jak tomu říkám, ani vlastně nevím, co to je. Něco ve mně se přestalo doprošovat. Něco ve mně přestalo volat jako malé dítě, které touží po pozornosti rodiče.

Začala jsem hodně pracovat.

Zavedla pravidelný cvičební trénink třikrát týdně.

Postavila novou kuchyň a zaplatila ji.

Moje tělo přibralo několik kilogramů.

Plíživě.

Možná obalilo nervy.

To něco ve mně už bylo úplně unavené.

Čas plynul.

Možná jsem našla nějaký balanc.

Možná ten balanc spočíval v tom, vídat se s přáteli, ředit vztahy, neřešit.

Teď je patnáctého prosince.

Úplněk a já cítím, jak ten měsíční svit nemůže přebýt fakt, že jdeme do tmy.

Na dno tmy. Lucie, noci upije ale dne nepřidá.

Už brzy se to otočí.

Ale je třeba sestoupit po žebříku těch posledních pár schůdků.

Jsem z toho nervózní. A excitovaná. A dotýká se mne to.

Zastavuji se.

Zastavuji se a zjišťuji, že jsem si od poloviny srpna nepsala deník.

Že jsem si strašně dlouho nevyložila karty.

Dělala jsem, co se má, a nedělala vlny.

Trochu mi to připomnělo můj manželský život.

Byla jsem funkční. Bez karet a silného prožívání.

Funkční je dobrý.

Ale stejně jako by tam chyběla nějaká ingredience. Vášeň. Bolest. ŽIVOT.

Vyložila jsem si karty po dlouhé době.

Nevím, na co se ptát, ale vytáhnu si Lunu, která říká, že největší tma je před úsvitem.

A pak kartu moci, která varuje před rigiditou.

A pak Velekněžku, plnou intuitivního myšlení. A nakonec Zázrak.

Zvláštní kartu, která je v balíčku unikátní a ukazuje na Boží zásah.

Myslím na jednoho známého, který měl dnes odjet na ukrajinskou frontu.

Měl tam nějaký počítačový úkol, o kterém se samozřejmě nesmí mluvit.

Jeho mise byla přeložena den před odjezdem. Zrovna, když usoudil, že už je vážně nezbytný, oznámit odjezd na služební cestu svý nový holce. Plánoval, že jí řekne, že jede maximálně do Polska, ale že bude muset nějak zdůvodnit, proč bude týden úplně mimo všechny sítě. Možná by bylo lepší, kdyby jí řekl, že se nechá na týden zavřít do kláštera (kde mimochodem taky nedávno pár dní zavřený byl), ale já jim do toho nemám co kecat. Mně napsal, že mi ve své poslední vůli odkazuje obraz. To mě vážně zamrazilo. Nikdy v životě se mnou nikdo nemluvil o své závěti. V každém případě akce zrušena a jemu se dost ulevilo. Alespoň myslím, když se tak opil. Komu by se chtělo, do války. 

Myslím na loňský zimní Slunovrat, kdy Margit pálila nějaký šamanský ohně u Vltavy. Já jela tramvají za svojí dcerou a zjistila, co se před necelou hodinou stalo na filozofické fakultě. To byl skutečný dotek temnoty.

Letos snad nic podobného nepřijde.

Letos si jen pomalu slaníme na dno studny.

Mezi těmi všemi adventními světly, vánočními večírky, svařáky a cukrovím.

Na dně studny je ticho.

Ticho je i ve mně.

Něco utichlo. Usnulo. Schovalo se.

Nevím, jestli je tahle anestetická fáze dobře nebo špatně. To se uvidí až časem.

Je jen klidná a tichá.

Kontemplativní.

To je slovo, co?

Možná je to tím, že je mi smutno. A přitom vlastně ne.

Dcera je u tatínka, Drahouš s rodinou.

On kupuje stromeček s dcerami.

Já ho vezu sama večer od Chládka.

Ale nevezme mi to nadšení, protože, když vezete domů stromeček, jsou Vánoce už vážně blízko, a to je krása.

Je to tak naplánované. Už to přeci dobře znám. Už nevyšiluju, když se moje zprávy nedoručují. Už nevolám, když se volat nemá. To přeci vím. Není to překvapení.

Taky vím, že náš společný čas je před námi. Že nás čeká několik dní mimo běžný shon.

Že Slunovrat možná přivítám za zvuků moře.

A přeci je ve mně trocha závisti, když vidím, že za sebou lidé jedou temnou nocí. Že chtějí být spolu. Že jim to stojí za to, i když mají jen pár hodin. I když to stojí majlant a je to stovky kilometrů. Jasně, Drahouš by mi jako párový terapeut vysvětlil, že to je jasný. Že to jsou ty nadšené začátky. Zamilování. Ohňostroje. 

Tajně jim držím palce, ať jim to vydrží co nejdýl.

Ať láska je. Ať naděje je. Ať po noci přijde ráno. Jaro. Světlo. Probuzení.

Mluvit takhle v půlce prosince o jaru je komický. Já vím.

Ale víte, jak to myslím, jde tu spíš o světlo.

Světlo, které se brzy zrodí z temnoty. V sobotu 21. prosince 2024 v 10:19.

Naděje na život.

Zrození.

Zrození malýho prďoly v jesličkách.

Někdy si s Margit říkáme, že nevíme, o čem psát a bojíme se, aby pondělní příspěvek nebyl o h…ě. Tenhle není o trusu, ale je o tmě. O tmě a klidu a dřímotě a věcech, co se dějí pod povrchem. Není veselej a není ani smutnej. Prostě je. Jako spánek. Jako tma.

Jak prožíváte venkovní tmu a světlo?

Býváte před Vánoci zádumčiví?

Rozsvěcujete svíce?

A ducha?

Přeju Všem šťastný vstup do světla, příjemné svátky a samozřejmě bohatého Ježíška! :-)