390.díl, Margit: Na vánoce těžký noce and Toyota ňákýho k*k*ta

Štědrý den je až zítra a já mám za sebou všechny příbuzenské návštěvy.

Štědrý den je už zítra a já teprve píšu blog, který měl být hotový už včera.

Štědrý den je až zítra a já už mám všechny dárky zabalené.

Štědrý den je už zítra a já mám doma hrozný nepořádek a z dětského pokoje se line smrad plesniviny.

Zítra je Štědrý den a já ho oslavím se svou nejužší rodinou a hned druhý den brzičko ráno, ještě za hluboké tmy, sednu do dálkového autobusu a pojedu za tebou s taškou plnou dárků, cukroví a bramborového salátu a oslavíme spolu americko-židovský vánoce.

Zdál se mi hrozně živý sen. Byls u mě doma, ale já žila ještě se svým mužem… a on se vrátil domů a ty ses oblékal, že půjdeš, ale dělal jsi schválně trochu hluk… hrozně jsem se bála, že tě objeví, ale ty ses tomu jen smál… a pak můj muž přišel do toho pokoje a pochopil, že jsi můj milenec… a bylo to hrozný… jemu to hrozně ublížilo a zároveň se strašně zlobil a chtěl to hned říct tvojí ženě a já měla hrozný strach… věděla jsem, že moje manželství už skončilo, ale nechtěla jsem mu ubližovat a měla jsem hrozný strach o tebe a o to, že když se to dozví tvoje žena, tak tě vyhodí… probudila jsem se hrůzou… na hrudi mi spala kočka a já pochopila, že to byl sen… Těší mě, že tohle nežiju. Těší mě, že žiju s mužem, o kterém můžu bez starostí mluvit se svým okolím, a i když je to jak na horské dráze a po pár dnech totální blízkosti dorážím domů osamělá a připadám si jako by mě někdo vytáhl z teplé postele a nahatou mrštil držkou na studenou dlažbu, i když si po ránu musím dávat držkovku, aby mi připomněla, že už jsem zpátky v Praze a musím pracovat a žít tady bez tebe, i když si připadám jako idiot, když se ti snažím něco vyprávět v tvém jazyce, i když se tě stokrát ptám co jsi jak myslel, i když jsou naše světy tak odlišný, jsem vděčná, že jsem zrovna s tebou…

Dali jsme si s dětma včera Tour de prarodiče. Strávili jsme celkem pět hodin v autě (já řízením, oni posloucháním muziky, případně spaním) a dvakrát čtyři hodiny na návštěvách. Snědli jsme hory nezdravého jídla, byli oblízáni jednou chlupatou potvorou, zatančili si na lidovky a nějaké si i zazpívali, zahráli si pár her, včetně hry na řemesla (víte, jaké povolání se hádá úplně nejhůř? nacpávač lidí do čínského metra), dostali jsme dárky, odevzdali jsme dárky, vyměnili si cukroví a pozdě večer padli do vlastních postelí. Cestou nás několikrát velmi nebezpečně předjelo nějaké auto. Zajímavé na tom je, že to vždycky byly Toyoty. Stejně jako obří auto našeho souseda, který parkuje tak bezohledně, že jsem si kvůli němu nedávno odřela dveře u auta a urvala kliku. Nevím, co tyhle lidi na Toyotách přitahuje, měl by to spíš být Renault, ne? No naštěstí jsme přežili jen s mými sprostými nadávkami (možná se i mé protřelé děti něco přiučily), jinak bez újmy. Bylo to trochu náročné, ale krásné a hlavně vysoce efektivní. Vybyl nám tak jeden den, kdy nemusíme vůbec nic. No, teda nic. Já bych ráda doma aspoň trochu uklidila a snažím se k tomu přimět i svoje děti. Ty se mnou kvůli tomu nemluví, nebo mají drzé řeči o tom, že to říkám vždycky a ony nevidí důvod, proč to dělat. Moje argumentace pachem plesniviny, který je z jejich pokoje cítit, s nimi ani nehne. Prý jsou to moje čichové halucinace. Zažívám hlubokou bezmoc, vztek a lítost. Připadám si přesně jako ta píka ve stylovém rámečku, co jsem dostala od Baru pod stromeček. I s anatomickými popisky. Parenting v akci. Ještě že hned po Štědrém dnu odjíždím. To je můj největší vánoční dárek. Vánoce bez válení u pohádek, přejídání, návštěv příbuzných, dohadů s dětma a zoufalého pocitu, že zabíjím čas, kterého mám tak zoufale málo… Letos letím doprostřed Atlantiku prohlížet krásy ostrova, číhat na velryby a milovat se svým nejdražším v domečku u pobřeží. Letos to bude dobrodružství a romantika. A snad nebude celý týden pršet a nebude celý týden mlha a snad i něco uvidíme a zažijeme. Třeba letos uvidím i ty delfíny, když na lodi už jsem se plavila a žádného nepotkala. Jinak mi ale letošní rok přinesl celou kupu nádherných zážitků. A celkem dost i těch těžších…. Rekapitulovala jsem je všechny předevčírem u slunovratového ohně. Vzpomínala jsem na loňský slunovrat, kdy jsem zažila šok ze střelby na fakultě, milování na parkovišti, pohanský oheň v neutuchajícím lijáku, věštbu výstřelem z luku, modlitbu za duše zastřelených i zůstávajících, návštěvu BDSM klubu a dlouhé hovory o antropologii. Vzpomínala jsem na lásky, které tenhle rok přinesl, na ty menší, i na tu, co byla jak kometa, zářivá a nekonečná, i když zachytitelná na pouhých pár okamžiků, a prožívala vděčnost, že konec roku prožívám zamilovaná, klidná a těšící se na společné prožitky. Myslela jsem na tátu a na mámu, kteří se letos oba dotkli smrti, a na to, jaké to bude, až tu nebudou. A na svoje děti, které se za ten rok tolik posunuly k dospělosti… S vděčností jsem přijala všechny dary a zkušenosti, který poslední rok přinesl a odevzdala ohni vše těžké, včetně té neskutečné únavy, která mě poslední dny tlačila k zemi. Pomodlila se, pobyla a pojedla s přáteli, zazpívala novému slunku, pořádně se vyspala a vyrazila vstříc roku dalšímu. Jasně, jasně, ještě vánoce, silvestr a začátek kalendářního roku… samozřejmě, tohle všechno oslavím… ale ve mně, ve mně už nový rok začal, klíčí a roste a já se na něj moc těším.

Jaký je přerod roku pro vás? 

A nadáváte za volantem?