398. díl, Margit: Valentine

Povalentýnské ráno sedím na jeho jídelním stole, protože gauč je ještě vlhký od našeho včerejšího milování, piju horký kafe a on smaží rýžové palačinky podle receptu z dětství. Štěstí se ve mně třepotá a rozlévá se do celého těla i duše jako ta lahodná horká káva. Za oknem zlehka poletují sněhové vločky, jako by se jim ani trochu nechtělo dopadnout na šedivějící chodník. Kuchyní se line vůně škvařícího se másla, pečeného banánu, skořice a kávy. Vím, že když je ke mně zády, jeho myšlenky utíkají k práci a starostem s ní spojeným. Možná proto ty palačinky připaluje. A nebo je jako já, nebaví ho dělat věci pomalu a čekat až dozrajou (nebo se dopečou, dosmaží…) a tak ve snaze věci urychlit, je připaluje a nebo naopak odkládá tak dlouho, až na něj vybafnou zpoza rohu. Jako bych viděla samu sebe. Připadám si, že jsem z toho trochu vyrostla. Možná holčičky opravdu dospívají rychleji než chlapečci. A nebo to takhle z venku jen líp vidím. V něčem je to roztomilý. Nadšení, se kterým se vrhá do neprozkoumaných džunglí, ochutnává nová jídla, zkouší nové věci, mě přitahuje. Jsme dobrá dvojka. Trochu nebezpeční sami sobě, ale zdá se, že věk nás přece jen naučil trochy obezřetnosti a taky velké dávce tolerance.

V čem můj drahý opravdu dobrý není, je plánování, především pak plánování v čase. Donedávna jsem se domnívala, že jsem přeborník ve špatném odhadu toho, kolik která činnost zabere času, kolik času je potřeba na přesun, že je potřeba nechávat si například čas na přesun mezi jednotlivými dopravními prostředky, někdy se někde najíst, což zabere obvykle nějaký extra čas než vám jídlo donesou. Obvykle, když se někam přesouvám, s překvapením zjišťuju, že jsem na jídelní pauzu zapomněla, nebo baštím kebab či bagetu na tajňáka v tramvaji (ale pšššššt, nesmí se to dozvědět moje děti, ty to nesnáší). Můj milý je v tomto opravdový mistr!

Když za mnou jel poprvé do Prahy, vlak, na který měl koupený jízdenky, mu ujel, protože špatně odhadl čas potřebný k dopravě na nádraží. Protože ale opravdu chtěl přijet, koupil si obratem lístky na autobus. Ten ale jel z jiného nádraží, a tak ho opět nestihl a musel si koupit lístky třetí. Ehm. Ale to, jak moc za mnou chtěl přijet, mě opravdu okouzlilo. Posledně zas spletl data, a když zjistil, že si koupil jízdenku na pondělí, ale mohl by se mnou být už od neděle, koupil si novou. Tentokrát byl přesvědčený, že se mnou zůstane do čtvrtka, ale koupil si zpáteční jízdenku už na středu. S kalendářem fakt není kamarád. Vlastně ani s hodinkama. Teda on ten čas sleduje, akorát se mu to v hlavě neskládá do žádných smysluplných celků. Jako včera - abych tu mohla být na dýl než jen na víkend, domluvila jsem si nějaké terapie online a plán byl, že je uskutečním od něj z kanceláře, protože tam je lepší wifi, a že si předtím zajdeme někam na brunch, když je na snídani pozdě a oběd nemáme šanci stihnout… krásně jsme si to naplánovali, akorát v kavárně jsme na brunch (mimochodem skvělý) čekali trochu dýl, a pak se trochu zapovídali, a pak se museli ještě stavit znovu doma pro jeho notebook, a když jsme se přiřítili do metra, zjistili jsme, že nemáme šanci stihnout to včas… takže já se otočila na podpatku, odeslala miláčka do kanceláře a šla zpátky k němu domů, udělat ty online terapie ze svého telefonu přes mobilní signál. No nic.

Znám to velmi dobře. Už jsem tu kdysi psala, o tom, jak jsem na sraz s kolegyní chodila půl roku pravidelně pozdě, protože jsem do svých propočtů nezapočítávala cestu z bytu dolů do garáže s ven z garáže. Baru mě zná a takových historek, kdy přibíhám na srazy o 10 minut později, má jistě stovky. Díky mateřství a psychoterapii, kdy jsem v roli toho zodpovědnějšího, toho, kdo drží čas a hranice, jsem se významně posunula. Obvykle už chodím převážně včas. A nebo svoje zpoždění zodpovědně dopředu hlásím. A zatím mi nikdy neujel žádný dálkový autobus, vlak, ani letadlo. A pevně věřím, že tomu tak bude i nadále.

Neujel mi ani zpáteční ranní bus do Prahy. Postávám na zmrzlém nádraží, kam jsem dorazila s třičtvrtěhodinovým předstihem. Vždycky noc před odjezdem blbě spím a miláček byl tak nervózní, že mě berlínská doprava vypeče, že mě radši přiměl vyrazit dřív a doběhnout tramvaj. Tak se courám promrzlým nádražím a vzpomínám, jak mě tu před pár dny vyzvedával. Padal sníh a my jeli nacpaným autobusem do etiopské restaurace, kde jsme jedli neznámé hromádky jídel rukama z placaté, jemně nakyslé palačinky, které tu říkají chleba. A jak jsme potom procházeli křupavým sněhem pod domy pomalovanými barevnými muraly, drželi se za ruce a těšili se na bližší přitulení. A na další berlínské procházky ve sněhu a slunci, což je prý v Berlíně obojí opravdovou raritou, a na další skvělá exotická jídla, která mi uvařil a na horu bramboráků, které jsem nasmažila a pozvali jsme na ně jeho kamarády (myslím, že smrad ze smažení bude moji přítomnost v jeho bytě ještě dlooooouho připomínat). 

Fascinuje mě, v jaké žije komunitě. Všichni jsou odněkud odjinud (zdá se mi podle zvuků na ulici, že je to berlínská tradice - a nebo se pořád jen motám ve skupinkách expatů), z Ruska, Francie, Ukrajiny, Polska, Kalifornie… a všichni se svorně snaží (snad kromě těch z EU) o to, aby získali německé občanství. Vlastně se jim nedivím. Moje česká kamarádka se pro změnu začala učit švédsky, aby byla připravená, až se to tu poto… Debatám o politice jsme se nevyhnuli. Moje angličtina je sice dost mizerná, ale nedalo se nezapojit. Ano, dějí se věci, které nebezpečně připomínají dobu před sto lety. Jasně, že mě taky děsí, že se všude po světě rozpínají totalitně smýšlející náfukové s velkou mocí a ještě větší touhou po moci neomezené. Jasně, že mě napadá, že možná bude válka i tady u nás, ve střední Evropě. A nebo, když člověk mrkne na dění za Atlantik, nejspíš celosvětová, nebo rozhodně zahrnující celý svět, co mu říkáme západní. Jasně, že to nechci zažít a že to nepřeju ani svým dětem. Ale nějak fatalisticky mám dojem, že některé lekce jsou potřebné, abychom se mohli posunout někam k lepším zítřkům. Že prostě bez bahna lotos nevykvete. Že když si nezažijeme nějaký ty sračky, nebudeme si vážit toho, co máme a nebudeme to umět rozvíjet. Samozřejmě lze namítnout, že i běžný život přináší těch sraček víc než dost, ale mně se zdá, že potřebujeme fakt projít nějakou krizí, až pak můžeme dojít ke katarzi. Netoužím po utrpení, jsem šťastná, že jsem šťastná, ale zas si ani nemyslím, že zrovna na mým osobním štěstí by stálo blaho lidstva. A někde v hloubi duše jsem přesvědčená, že dokážu kousky štěstí najít i v těch největších sračkách. Zatím jen vidím hákové kříže i na patchworkové dece, co mi fotila hrdá klientka. Zhluboka dýchám, miluju svoje děti a svého muže, kochám se křupajícím sněhem a užívám si, že mám teplý boty a novou hřejivou čepici. A věřím v lidi. A nebojím se.

Jak jste oslavili Valentýna? A bojíte se současného politického vývoje?

P.S. Přemýšlím o vztazích. Přemýšlím o Baru a Drahoušovi a přemýšlím o svým bráchovi a jeho ženě a o kamarádce, která se snaží počít se svým mužem dítě a o M. a jejím manželství a taky o svém rozpadlém manželství a o svém současném vztahu... Jak poznám, že se milujeme? Jak poznám, že ho opravdu miluju? Když se mi po něm stýská? Není to jen moje neschopnost být sama? Když mám o něj starost? Není to jen moje potřeba zvyšovat svoji sebehodnotu tím, že se starám? Když po něm toužím? Není to náhodou jen zvířecí touha po uspokojení těla? Když pro něj dělám věci? Není to jen potřeba zajistit si důležitost a nepostradatelnost v životech druhých? Když se s ním nasměju? Není to jen kamarádství? Když mám pocit splynutí? Není to jen moje iluze? Když mě zamrazí v levé ruce, kdykoliv si na něj vzpomenu? Když vyprávím pořád jen o něm, o tom, co by řekl, co by udělal a co by si o tom myslel? Když s ním chci mít dítě? Když se mi o něm zdá? Když mi zjihne srdce, jakmile se ho dotknu? Když mi žádnej jinej nepřijde dost dobrej? Já vlastně vůbec nevím. Je mi skoro padesát, měla jsem spousty vztahů, byla jsem přes deset let vdaná a vlastně vůbec nevím, jak poznat lásku. A nebo jen pochybuju sama o sobě a svých pocitech.

Podle čeho poznáte, že milujete doopravdy?