399. díl, Baru: Vidět Neapol a poznat, že ne/miluji

Margit se na Valentýna ptala: Jak poznám, že se milujeme? Jak poznám, že ho opravdu miluju? Když se mi po něm stýská? Když mám o něj starost? Když po něm toužím? Když pro něj dělám věci? Když se s ním nasměju? Když mám pocit splynutí? Když vyprávím pořád jen o něm, o tom, co by řekl, co by udělal a co by si o tom myslel? Když s ním chci mít dítě? Když se mi o něm zdá? Když mi zjihne srdce, jakmile se ho dotknu? Když mi žádnej jinej nepřijde dost dobrej?

Měla jsem jarňáky a vyrazila s Chalanem do Neapole. Vymyslela jsem si ten výlet kvůli překrásnému filmu Paola Sorrenttina a opravdu jsme našli na RnB místo, které mělo balkón otočený k pláži, na klidném předměstí hned vedle Dommu Svaté Anny … ach … kýč jak bič. Dlouho jsem nevěděla, jestli mám jet. S ním? Sama? Vůbec? A pak Hradní pán, kterej má novou ženu a ze kterýho se stal fakt dobrej kámoš, na jehož názor dám, povídá: Prostě jeď, ať víš, jaký je to s ním strávit tři dny v kuse. Ať se trochu poznáte. Ať vidíš, jestli pořád pracuje jen doma a jaké jsou jeho touhy… Chtěla jsem vědět, jaké to bude, protože jsem měla čím dál větší pochybnost.

Je to hodnej kluk, neprudí, je trochu chaotickej … no jéééje, to je kde kdo … ale je to kluk pro mě? Jsem já holka pro něj? Stačí to, že je doma a občas vaří? Že pečuje o syna ve střídavce a učí se s ním do školy? Že neprudí? Že je laskavej? Že má vyjímečný hudební vkus? Že mi dal po týdnu klíče od svého bytu? Stačí to? Stačí to mně? A co o něm říká, když nedává dárky a u květin nechápe, proč by mi měl dát řezanou, když nevydrží víc jak dva dny. A co znamená, že ho svět venku moc nezajímá? A o čem svědčí, že si hodiny denně a celé noci povídá s umělou inteligencí … i když je to jeho práce? A mohu být s někým, kdo má obrácený životní cyklus než já? A v jehož domácnosti se vyskytují různé suplementy, ale radikálně odmítá alkohol i trávu, a je evidentní, že před lety měl náběh na závislost?

Je to, co potřebuje doma, tak zásadní, že to bude potřebovat i tam venku?

Ví, že si pořídil holku ne komodu?

Chalan má totiž jednu zvláštnost, o které se zdráhám psát. Je mi to žinantní, protože se jedná o intimitu jiného člověka, ale zároveň je to něco, o co se chci podělit. Můžu začít ze široka tím, že někteří muži kolem padesátky už nemají takovou apetenci nebo se jejich erekci musí dopomáhat. Za mě je dudlík a Viagra skvělá věc a Bůh jim žehnej. Teda každému zvlášť. Mohla bych Vám tady taky vyprávět, že mi povídala jedna kamarádka …

Hele, ne. Nepovídala mi kamarádka, stalo se to mě.

Když se mi tenhle Chalan hned v prvních dnech randění svěřil, že má slabost pro kožichy, řekla jsem si wau, to já taky. A egoisticky mě napadlo, že se mohu nakrucovat nahá v kožichu a být sexy. Třeba si nějaký nový koupím. UUUUúúúú.

Jenže vono to bylo trochu jinak. Ty kožichy jsem totiž neměla nosit já. A tak jsem se pomalu seznámila s domácností, kde má dospělý muž několik ovčích kožichů a čepic. No, proti gustu … nepřestávala jsem být zvědavá …třeba chtěl být v dětství bačou … Chalan … no nebo … néé … bééé… tyhle fantazie jsem si zakázala. Tak třeba si mohu představovat nahého Vikinga.

A opravdu jsem viděla, že kožuch má účinek. Rozhodně větší než já. I když ani ten není všehoschopný. Tak jsem se vzdala představy, že si koupím nového norka a v duchu si říkala: Ok, v zimě dobrý, ale co létě? A potřebuje k tomu kožichu i mě? A co na cestách?

Uklidnilo mne, že při koupi letenky netrval na odbaveném zavazadle, a ovce s námi tedy cestovat nebude.

Jenže…

Jenže mě sral jinak.

Na letiště dorazil pozdě a vypadal jako zarostlý autobusák. Tmavomodré kalhoty, tmavomodré látkové boty, tmavomodrá bunda, co není tesilová, ale vypadá tak.

Možná kdybych byla tolerantnější nebo zamilovaná, přišlo by mi to snad roztomilé, ale mezi těmi chic Italy to bylo jak pěst na oko. Voňavku též nevezl, asi není třeba, na těch pár dní.

A pak to pokračuje:

Zatahuje záclony před sluncem. V Itálii, kdy já sosám každý paprsek, toužím se opálit a nahá se povaluji na balkóně. (Což s ním vůbec nic nedělá.)

Nejezdí výtahem, mohl by se zaseknout. Hmmm.

Nejezdí metrem, je tam moc těsno a lidi a mohli by ho okrást …. Takže v Neapoli využijeme jen busy.

Nejí syrové ryby, bál by se … tolik k tavernám a rybárnám a sushi.

A nepije alkohol. Jasný. Suchý únor a jindy by mu to lichotilo.

A steaky a těstoviny chce dělat doma, je to levnější. Navrhuji restauraci, ale nepochodím.

A uvnitř kuchyně se nesmí svítit plným světlem, vadí mu to.

Ale třídí odpad. Plus plus.

A smrká zásadně do na kousky natrhaných papírových utěrek, i když jsem mu koupila kapesníky … vim, jsem nespravedlivá a vybíravá. Ale ty kousky jsou všude.

Na dlouho mizí v koupelně, netuším, proč přesně …. a pak se mi svěří: protože je v Itálii zakázaný kratom, pochvaluje si, že vydrží jen na kratomových kapslích.

O intimitě nemůže být řeč, protože si před tím vzal Ritalin. Na poruchu pozornosti.

Chocholoušek hadr.

Ale už brzy se to otočí, protože teď bude lépe spát. Říká. Aha.

Vstává pozdě, noci tráví nad počítačem.

Ve většině času něco důležitého programuje nebo si dělá poznámky, co by programovat mohl.

Při cestě po městě vše konzultuje s AI.

… jo a jestli jste neviděli bílý nátělník a prouhaté plandavé trenýrky z dob našich dědů …. Tak zde je možnost. Ale to už si budete myslet, že si vymýšlím. 🤣

Třetí den dostane horečku. Tak nevím: slunce, lidi, pobyt venku nebo absťák?

Laskavě o něj pečuju, vydám léky, co vezu, v noci ho kontroluju a ráno zajdu do lékárny.

Toulám se po blešáku, se zájmem sleduju dědečka, který si nese lžíci a plechovku fazolí, posadí se na kamenné zábradlí, jen aby se nasnídal venku. Na tom italském slunci. Jako já. Bon giorno, zdravíme se.

S Chalanem se dále již o nic nepokouším. Tak je teď nemocný. Nejdříve mě jeho nezájem vzteká a pak jsem vlastně nějak ráda, že vím, na čem jsem. A že to vlastně nechci. Že Neapol je krásná, já si jí užiju, ale vlastně bych tu ráda byla s někým jiným.

Nejzajímavější zážitky mám z městské hromadné dopravy. Linka 140 je nejtajemnější autobus v Neapoli. A jako jediná vede k nám na předměstí.

Její výskyt je nejasný a přináší mi velký trénink trpělivosti a italských nadávek.

Ten autobus je na celou Neapol zřejmě jen jeden, přestože podle jízdního řádu jezdí každých 10 minut. Ať říká jízdní řád cokoli, vždycky čekáš půl hodiny.

Neapolský dopravní podnik vítězí nad umělou inteligenci 5:0.

Apky jsou tu na dvě věci.

Tohle nikdo nedokáže predikovat.

Strašně mě to baví.

Jízdní řád a realita děleno třemi.

Slibem nezarmoutíš.

Lidé přichází na zastávku, posedí si a pak jdou zase dál. Digitální tabule, která ukazuje čas příjezdu neznamená vůbec nic, prostě posedíte, dáte si pár kafí, zahrajete si šachy a časem možná přijede i Fredericco s busem. Má toho moc.

Napadá mě, že by tu Chalan mohl vzít brigádu. Když už na to má dreskód.

Neapolský autobus je jako Vesuv.

You never know … what you gona get.

Letíme domů. Koukám na oslabeného Chalana, co se evidentně těší domů do své nory. Došlo mi, že je to smutnej příběh člověka, který musí mít v životě různé doplňky a suplementy, aby se ten život dal nějak žít.

Já ale nejsem suplement.

A poznala jsem, že ho nemiluju … dokážu ho mít ráda, dokážu s ním soucítit a vyjít vstříc jeho přáním. Dokážu ho respektovat i ocenit, co umí. Ale to nestačí.

A tak se pokorně vracím domů.

Nakrmím kočku.

Dám prát prádlo.

A vezmu telefon.

Abych od jiného muže slyšela jeho sen.

Zdálo se mi o nás.

Šli jsme za ruce po cestě ke Hvězdě. Hrála hudba. Něco jsem Ti vyprávěl, vyznával jsem ti lásku, mlel jako vždycky. Tys poslouchala a mlčela. Prostě procházka.

A najednou ses zastavila a povídáš: Já jsem se rozhodla, že budu tvoje žena.

Já jsem se zastavil a zblednul: Víš lásko, ale ono je teď něco jinak.

Tvůj obličej se zkroutil překvapením a smutkem. Chytl jsem tě za ruku.

Víš lásko, nemůžeš být moje žena a já už nemůžu být tvůj muž. Něco se změnilo.

Já, já jsem totiž umřel.

Když mi to v telefonu vypráví, něco ve mně se sevře.

Začnou mi téct slzy. Nemůžu si pomoc. Představa, že by umřel je tak bolestná, nesnesitelná … a uvědomuju, jak těžký je opravdu milovat, protože se to pojí s hrůzou z toho, že byste o toho člověka mohli přijít. Znám to u své dcery. A znám to u jediného muže. Takže už vím, jak poznám, že miluju doopravdy.

Jeho vyprávění pokračuje.

A ty ses v tom snu usmála a povídáš: To nevadí, já jsem totiž taky umřela.

Tak takhle teď můžeme být spolu.

A pak každý pláčeme na svojí straně telefonu.

Oba v něčem trochu mrtvý.

Oba s vírou, že dokážeme vstát z popela.

Tak už prosimtě přijeď. Říkám a modlím se, ať se mu po cestě nic nestane.

Tak jo, ozve se na druhé straně.

Vidět Neapol a zemřít.

Věříte v lásku až za hrob?

Můžete žít s někým, kdo má obrácený životní rytmus?

Co s Vámi dělají / nedělají kožichy?

Kolik suplementů v životě potřebujete, aby se dal žít?

P.S.: Jo a mám nový kabát s kožíškem, co zajímá jen mne. Je to moje vintage láska z Neapole. Jen doufám, že spolu s ním nepřicestovali do mé domácnosti nějací italští moli. To by totiž mohli být mafiáni a žádat od těch mých českých výpalné ze skříně.