400. díl, Margit: Mlaďoši a staroši

"Tak se rozdělíme na půl. Nebo teda čtyři na pět."..."A podle čeho?"... "Na kluky a na holky"... "Neeee, to je blbý…"... "Na starý a na mladý!" ..."Já teda nechci bejt mezi starejma, mně ještě není pade, mně nikdo mezi starý řadit nebude!" ..."OK, tak na ty, co se narodili v tomhle století a na ty, co se narodili v minulým století."... "No, to zní teda o hodně líp… proč neřekneš rovnou v tomhle tisíciletí a minulým tisíciletí?!" ..."Jsem nechtěla bejt moc drzá…" ..."Tak ti, co se narodili před Sametovou revolucí a ty, co se narodili po Sametový revoluci." ..."To nebudeme napůl, já se narodila v jednadevadesátým!" ... "Hele, to bys skoro mohla bejt moje dcera, kdybych bývala byla těhotná, když jsem se poprvý bála, že jsem těhotná!"..."Tak třeba řidiči a neřidiči."... "To je dobrej nápad! Nebo rozhodně ty s řidičákem a ty bez řidičáku." ..."To je super, to konečně vychází." ...  "Já hrát nechci." ... "Aha. Tak to zas nevychází…"

Rozdělovali jsme se takhle do dvou týmů na bowling. Slavila jsem narozeniny. A pokusila se rezervovat dráhu na bowling tak pozdě, že už byla k dispozici jen jedna. A taky v hospodě bylo jen 8 míst - nakonec se jich našlo deset a nás bylo devět, takže dobrý. Měla jsem pár svých nejbližších přátel, někteří chyběli a svoje děti. Chyběl můj milý, ale s tím si naše narozeniny plánujeme oslavit americkou roadtrip. Vlastně letos stejně žádný narozeniny nemám. Den, který mám zapsaný v občance, letos v kalendáři není. Takže ani není úplně co slavit. Ačkoli ex-tchýně mi přála k "posledním slušným narozeninám". Hahaha. Je to zvláštní - poslední rok, kdy je mi "-cet"… Někdy si říkám, že je to hodně, někdy, že to nic neznamená. Chvílemi (já pošetilá) přemýšlím, jestli bych ještě chtěla/mohla mít dítě, jindy si zas říkám, co všechno už mě bolí. Začínají se mi objevovat první šedivé vlasy. Asi je to celkem pozdě, spousta mých vrstevnic je dávno šedovlasá. A prsa mi visí hlouběji, než vysívali. Ale asi furt dobrý, materiálu je dost a dá se velmi slušně nabrat a nahrnout do podprsenky. A furt mám naději, že začnu-li trochu víc cvičit, můžu si vybudovat nějakou kondičku. I zhubnout bych určitě trochu zvládla - i když takovém magor jako Baru, která baští jen kočičí kapsičky, co jim přezdívají ketodieta, teda fakt nejsem. Možná i nějaký svaly bych nabrat měla. A něco z tý angličtiny bych se mohla naučit. Ale asi bych měla začít co nejdřív. S tím cvičením. S tím těhotenstvím to je doufám jen nějaké přechodné blbnutí hormonů způsobené zamilovaností. S tím začínat nehodlám. Rozhodně ne plánovaně. No a angličtinu se teď učím tak nějak za pochodu - a taky to rozhodně nebylo plánovaný. I když, co z toho, co se nám v životě děje, jsme plánovali, že…

Oslava narozenin probíhala nejen na bowlingu a hospodě - to je tak fajn pocit, jít s vlastníma dětmi do hospody! - ale i na masopustu. Z původně přihlášených lidí skoro nikdo nedorazil. A nakonec jsme si to stejně moc hezky užily - nejprve jen s Baru, později i se švagrovou a neteří. Baru měla naprosto božský stylový kostým středověkého morového doktora. Sice v něm nic neviděla a nemohla ani dýchat, zato vypadala naprosto famózně! Chvíli jsem ji jako slepce vodila po Hradčanech, až usoudila, že z toho masopustu chce taky něco mít a nasadila doktorskou masku na cylindr. Měla pod ní perfektní make-up, potvora - tý to prostě musí slušet i pod maskou! Já měla (už trochu trapně, protože po několikátý) nalíčenou masku mexické smrtky. Bílý obličej lebky, zdobený ornamenty, ve vlasech bohatou květinovou čelenku, širokou červenou sukni a černobílou pruhovanou šálu. Nejvtipnější na tom bylo, že jsme cestou zapadly do obchodu s loutkami, kde na mě čekala dřevěná paní, která jako by mi z oka vypadla! Musela jsem se s ní aspoň vyfotit - koupit si ji, mě ani nenapadlo, neboť jednak byla nechutně drahá, druhak je můj byt už teď až po okraj zaplněný více či méně užitečnými, roztomilými předměty, které by se mohly hodit/mají nějakou citovou hodnotu/krásně znějí/hezky odrážejí barevné světlo/svítí/voní/jsou na nich moji příbuzní/dostala jsem je od svých dětí/mohly by se někdy hodit…, takže další věc už vážně nepotřebuju. Takže dvojče zůstalo v obchodě turistům napospas. Smrtek bylo v masopustním průvodu samozřejmě několik. Mrzelo mě, že nemám kosu, šla bych byla bývala za Smrtku tradiční, jako před mnoha lety v Benešově nad Ploučnicí, kde jsem byla krásně hnusná, s umaštěnými vlasy, zlověstným výrazem a chybějícím zubem. Budu si muset nějakou kosu zaopatřit. A nebo to vyřešit podobně kreativně jako moje malá neteř, která si jako Smrtka (geny se nezapřou) vzala místo kosy katanu. Byly jsme dobrá dvojka!

Sedím tu teď pozdě v noci ve své kuchyni, kontroluju telefon, jestli můj nejdražší už přeletěl sedmero řek, sedmero hor a sedmero moří a přistál u sebe doma, snažím se psát, poslouchám dceru, jak se rozčiluje nad poznávačkou hmyzu a syna, který paří FIFu, a překonávám únavu z víkendu plného oslav a společenských setkání. Mám trochu hořký pocit, že jsem se v rámci organizace toho slavení trochu chytla se dvěma svými blízkými kamarádkami, protože jsem nechtěla pozvat někoho, koho chtěly pozvat ony. Pocit hořkosti z toho, že jsem jim nevyhověla, se mísí s úlevou, že jsem udělala, co jsem potřebovala. Možná už fakt stárnu. Příští rok mě čeká oslava padesátin. Tak tam to snad zas pořádně rozjedem!

Nejspíš by tenhle díl měl být nějak bilanční. Možná to čekáte. Baru plánovala, že bychom ho psaly spolu v Berlíně, a protože to nevycházelo, že bychom to trošku nějak pozdrželi, aby to vyšlo... Ale pak Berlín zrušila. A já mezitím zapomněla, že vlastně píšu kulatý, výroční číslo blogu. A nic speciálního si nepřipravila, ale připravila se o všechny síly. A tak je tenhle příspěvek obyčejnej, možná spíš podprůměrnej, trochu unavenej... Takovej staroch. Tak si na počest výročí našeho blogu musíte něco výjimečnýho vymyslet sami. Hodně štěstí :)

Jak slavíte svá výročí vy? A jaké nosíváte masky? A v kterém jste se narodili tisíciletí?