401. díl., Baru: Call Me by Your Name

Chalan, se kterým jsme se rozešli, protože naše světy byly neslučitelné a hlavně proto, že moje srdce bylo trvale obsazené, mi říkal Drahá. Drahá, chtěl jsem ti říct… Drahá, co bys chtěla dělat? Tohle je převratný posun ve vývoji AI agentů, drahá … Nebude to také lahké, drahá, napadalo mne u toho. Nejen proto, že byl Slovák. Bača.

A pak jsem si uvědomovala, jak důležité je pro mne oslovení jménem. Vždycky, když jsem ve svém životě začala s někým chodit, musela jsem si najít cestu k jeho jménu. Pamatuji si, jaké je vyslovit něčí jméno poprvé a jaké je hledat si jeho různé podoby. Jak je to spojené s nesmělostí, nervozitou a intimitou.

Napadá mne spousta dalších souvislostí. Třeba, když školím skupiny dospělých a vyrábíme si samolepkové vizitky se svým jménem a já jim říkávám: Udělejte si cedulku se svým jménem, jak ho máte rádi. A jak chcete, abychom vám během dneška všichni říkali. Často to přinese živou diskusi. Lidé si vybavují, jak je kdo v životě oslovoval. O … slovoval. Co mají rádi mezi blízkými a jakou podobu svého jména nesnášejí. A někdy i to, jak ke svému jméno přišli. Zda je to dědictví po předcích, vzpoura, trend, myšlenka, náhoda…. A pak nikdy nezapomenu na jednu rodinou známou, která o svém manželovi mluvila jako "Ten udělal, ten říkal, ten jel, ten zařídil" …. Nemohla mu přijít na jméno. A na dvojice, které si říkají mamko a taťko, zapomenou své jméno a zůstanou jen u funkcí. A na to, jaké je při sexu vyslovovat něčí jméno, a že to není jen obraz z filmu, ale i niterný zážitek a že to nejde s každým. A na seniory, kteří si stěžují, že jak jim umírají vrstevníci, zůstává jen oslovení mami, tati, babi, dědo, ale mizí ti, kteří nám říkají křestním jménem. A na svoji drahou dceru, která mi jako malé dítě v jeden moment začala říkat Baru místo mami, a já nevěděla, co si s tím počít. Jestli mám mít radost nebo obavy, ale později jsme si o tom povídaly a ona řekla, že říkat mi jménem je mnohem víc než říkat mi mámo. Je to osobnější, lidštější, dospělejší, je v tom aspekt volby.

Program na ochranu svědků znamenal změnit si jméno, to je jasný. Všichni se tu jmenují jinak a muži mají nejčastěji přezdívky, podle toho, co je symbolizuje: Hradní pán, Chalan, Nástěnkář, Drahouš.

A tak mu chci dát jméno.

Drahoušovi.

Přišlo to prostě tak.

Potkali jsme se znovu. Jako rozvedená ženská a chlap, co se rozvádí. Bydlí sám a jezdí za svými dětmi. A udělali společný plán. Bylo to o jeho rozhodnutí být se mnou a mém rozhodnutí vzít to vážně. Uvěřit.

Je to hrozně malá a křehká rostlinka.

Jako když jste těhotné dva týdny. Ten zárodek budoucího života už existuje. Základní setting je daný. Jenže se toho může ještě strašně moc stát. A přesto, když to dobře půjde, narodí se nový člověk. A možná bude vyvážet popelnice a možná dostane Nobelovu cenu za mír.

Ta drobná rostlinka vztahu potřebuje ještě hodně péče, aby vyrostla.

Ale bouře posílila její kořeny.

Žije a roste s jarem. Snad už nebudou velké mrazy a žádný hurikán.

Máme za sebou týden číslo jedna.

Sešli jsme se v jedné domácnosti.

Vraceli se k sobě každý den, i když to někdy bylo až v noci.

A probouzeli se spolu, i když to někdy znamenalo vstávat v pět.

A vybalancovat potřeby a emoce toho druhého.

Vystřídat se na záchodě, ustlat postel, naplnit myčku a vyměnit prasklou žárovku.

Nadšení vystřídal klid.

A pak úzkost. Moje. Odpojování. Jeho.

Já začnu panikařit. On přestane komunikovat.

Takhle jsme to uměli doposud.

A teď se o tom snažíme mluvit a udělat to trochu jinak.

Vybrat tu zatáčku.

Já se snažím vyšilovat míň a dýchat, on mě v tom nenechává dlouho.

Uuuufff, teda záhul i pro dva profíky. A možná právě proto, že jsme z oboru, a viděli jsme už velkou spoustu lidských průserů, je to pro nás horší než kdybychom šli na slepo. A každej z nás už taky něco prohrál. Není to láska dvacetiletých, která si naivně myslí, že všechno bude růžový. Každý makáme ve své terapii. Oba máme závazky ke svým dětem a oba musíme vyjít s bývalými partnery.

Ale stojí to za to. Protože pak jsou momenty, kdy se nemůžeme přestat smát. Momenty silného propojení. Dny, kdy dáváme nápady dohromady, a je z toho famózní program a plynutí, a věci se dějí úplně samy. A svět má zase barvy a kouzlo. A cítíte radost i dojetí z blízkosti. A vzrušení a lásku. A touláme se po lese, pijeme spoustu kafe, potíme se v sauně, předčítáme si, pouštíme si filmy (příští týden si ráda odpočinu od Woodyho Allena), střídáme se v řízení, vaříme, pracujeme, cestujeme, kupujeme pohledy, líbáme se na různých místech a na různá místa … no prostě nuda nuda šeď šeď, takže nezáviďte.

Zdál se mi sen, že jsem měla miminko. Malou drobnou holčičku v zavinovačce.

Svoje vnitřní dítě.

Moc hezky jsem se o něj starala, chovala ji, schovávala ji pod bundou a nosila ji. Pak přišla moje mamka a řekla, že má čepičku oblečenou obráceně. Převlékla ji, aby byla hezčí. To moje máma dobře umí, dělat věci hezký. A já o ni pečovala dál. A najednou jsem s ní prudce zatočila. Hlavou dolu a zase zpátky. Nic se jí nestalo, nebyla v ohrožení, ale strašně se potom dvakrát poblila. Nebylo divu, když jsem s ní udělala ten podivný akrobatický pohyb. Sama přemýšlím, proč jí to vlastně dělám. Proč jí způsobuji nevolnost.

Tomáš.

Tom.

Tomík.

Tohle jméno jsem mu vybrala. Hledali jsme ho spolu. Je neutrální a nepřipomíná mi nikoho jiného z reálného života. Takže teď "chodím s Tomem". Nevěřícím Tomášem.

Tomáš Pokorný, říká Drahouš ve záchvatu vyzdvižení své proměny. No pokorný je, slušný začátek. Ale furt je to on, takže je to spíš pokorečička.

Až když píšu tenhle příspěvek, dochází mi, že já sama, kdybych se narodila jako kluk, byla bych Tomáš, byla to druhá varianta mých rodičů.

To mě po.er.

Jakou podobu svého jména máte rádi?

Stalo se Vám někdy, že jste někomu nemohli přijít na jméno?

Jaké oslovení používáte v partnerství?

Křičíte něčí jméno při sexu?

Chtěli byste se jmenovat jinak?

Jak?

PS: … aby bylo jasné, že jsem nepřišla o rozum zcela, je dobré pro komplexnost uvést tato data: výměna žárovky musí být uváděna v seznamu heroických úkonů, nákup skvělého svetru v Dresden Neustadt butiku (ano je fakt hezkej a koupil mi ho k MDŽ), je módní událost sezóny, za ustlání postele je diplom na nástěnce, vynesení odpadků je dobrodružná mise, ke které je potřeba speciální asistence. Baruško a neměla bys nějakou igelitku? A Baru, zavoláš mi Bolt? A Baru … no jo no. Uvědomuji si, že čekat to, že se tyhle věci budou dít v tichosti a přirozeně je plán na roky. Nebo na příští život. To že já vařím kafe, stelu, zalévám kytky, dělám snídaně a svačinky, řídím, vykydávám hovna po kočce, plním a vyklízím myčku, peru, vytírám koupelku, ve které ordinoval nějaký lachtan, doplňuju zásoby … to je tak nějak okolnost. Tohle se přeci v domácnostech děje úplně samo. Že? Matky, ženy, přítelkyně, manželky. Hezký týden. Mám teď ve střídavé péči jednoho muže a jednu dceru. Můžu pak napsat srovnávací studii. 

A heslo týdne: S vnitřním dítětem zacházet vlídně.