402. dil, Margit: Průtokový rodič

Je jen pár věcí na světě, který prostě ničím nenahradíte. Třeba vřelé objetí, Grand kaňon, nebo Ikea pytlíky. Já bláhová věřila, že když Pepco opisuje z Ikei snad všechno, seženu tam i ty samozadělávací pytlíky, co nepropustí ani ň dovnitř ni ven - ale ono prd. Naštěstí se Baru rozhodla strávit své nenadále nabité volné odpoledne nakupováním v tomto švédském obchodním domě, takže snad bude mít brzy zas do čeho dávat mokré plavky, suché doklady, mastné svačiny, případně důsledky cestovní nevolnosti.

Jsou i jiné věci, na které je spoleh, a které tady prostě byly a budou vždycky (ne že by tu Ikea pytlíky byly vždycky, ale od té doby, co existují, jsou stálicí našich životů). Třeba stárnutí. Byly jsme s Baru v divadle na Shirley Valentine. Taková ta hra o životě, kdy nevíte, jestli se máte smát, protože je to ukrutně vtipný, nebo plakat, protože je to ukrutně pravdivý. Podle originálního scénáře je Shirley 42 let a má krizi středního věku jak vyšitou. Dokonce má dojem, že její život defacto skončil a už nikdy nemá šanci zažít nic zajímavého, vzrušujícího nebo nabíjejícího. Děti jsou dospělé a z domova se odstěhovaly, manžel ji vlastně potřebuje jen jako hospodyni, povídá si jen s kuchyňskou stěnou nebo němým sluhou. A jednoho dne ji kamarádka vytáhne na dovolenou do Řecka (kam Shirley odjede tajně, protože nechce čelit scénám, které by dělal její manžel), kde prožije letní románek a rozhodne se tam žít - ne kvůli tomu chlapovi (je to přece chytrá, zkušená ženská), ale kvůli svobodnému životu u moře, kde má konečně po letech pocit, že žije po svém, respektive, že vůbec žije a ne jen přežívá. Fakt, že hlavní roli ztvárnila skoro sedmdesátiletá Simona Stašová (mimochodem naprosto famózní!!!), ty depresivní nálady z předčasného pocitu konce života trochu tlumil.

Ale stejně jsme si s Baru říkaly, jak jsme rády, že jsme rády, že žijeme naplno furt. Že nelitujeme ani jediného období ve svém životě, všechna byla v něčem dobrá, a když dobrá být přestala, podařilo se nám je změnit tak, aby přinesla novou energii a nezbořila úplně to dosavadní. Prožívala (a často prožívám) jsem hlubokou vděčnost, že žiju v době na místech, kdy a kde jde dělat změny vedoucí k plnému životu. A nemít pocit, že mi život končí, když moje děti odcházejí z domova. Protože i když je v tom kousek stýskání a opouštění, je v tom i obrovský kus hrdosti na život, který jsem pomáhala tvořit, a taky kus svobody, že mám zas víc času a energie pro sebe, svoje projekty, svoje radosti…

Teď se třeba chystám na velkou cestu po amerických národních parcích - samozřejmě ne všech, to bych tam musela jet na mnohem déle než jen 14 dnů, dokonce ani nevím, jestli zvládneme můj vysněný Grand kaňon - a děti budou doma hospodařit samy. To by před pár lety absolutně nešlo! Dcera se mi sice směje, že jí už od tří let říkám, že je prakticky dospělá, protože její věk neustále zaokrouhluju nahoru, ale samotnou s bratrem bych ji na týden doma nenechala asi ještě ani před rokem. Má to i tu druhou stránku, víkendy a týdny, kdy jsou děti u mě, trávím obvykle maximálně s jedním z nich, často zcela sama. Mají svoje projekty, koníčky, kamarády, lásky, kterým potřebují věnovat energii a čas. A já se z toho raduju - i když občas si postěžuju, že by si na mě mohli vyšetřit aspoň pár hodin. V pátek, kdy jsem si je měla vyzvednout u jejich tatínka, byl syn na Přijímačkách nanečisto a dcera s přítelem na plese. Syn dorazil večer, snědl dvě porce a nějaký ten dezert, a zmizel v dětském (jestli se tak tomu ještě smí říkat) pokoji oblíbeným seriálem na mobilu. Dcera přespala po plese a afterparty u přítele, odkud hned brzy ráno jela do Domu dětí a mládeže na víkendové soustředění s dramaťákem, aby dorazila v neděli na oběd a po obědě a kafíčku se zas vypravila za přítelem. Syn prospal sobotní dopoledne, snědl dvě porce jídla k obědu, celé odpoledne hrál zápas, po návratu zmizel na půl hodiny ve sprše, pak snědl dvě porce jídla k večeři a vyrazil s partou kamarádek na Matějskou pouť, odkud dorazil velmi pozdě večer, aby v neděli brzičko ráno odjel na celý den do Letohradu hrát další zápas a vrátil se až v době, kdy už dcera zas byla pryč, dal si dlouhou sprchu, snědl dvě porce jídla a odešel si koupit nějakou kosmetiku a dvě kila banánů do proteinových shakeů. Prej že takový "průtokový rodičovství", povídala Baru.

No, já si nestěžuju. Můžu dlouho spát, v sobotu jsem byla do noci na plese… To byste neuhádli, které PÍP je schopný nechat si vypálit naprosto nebolestivý bradavice den před plesem! Správně, já. Já, která nedomýšlí dál než pár vteřin dopředu. Udělaly se mi puchýře velikosti mexického dolaru. Podle rady paní doktorky jsem je propíchla a strhla, takže teď mám na nohách díry velikosti mexického dolaru. Na plese jsem statečně tančila (a moc si to užila), ale připadala jsem si jako malá mořská víla. Kromě krve na chodidlech a bolesti při každém kroku, jsem měla tanečníka tak obřího, že jsem vedle něj byla jako tintítko. Bylo to fajn. Moc mě baví cítit se drobounká a křehká. Už to mám i doma - synáček překročil 187 centimetrů a ještě ho bezpochyby čeká několik let růstu.

Minulý Barčin příspěvek byl moc milý, přeju jí, že dali s Drahoušem, co si teď říká Pokorný Tomáš, zpátky dohromady - akorát se mi omylem nejdřív automaticky otevřel příspěvek "Loučení" a úplně mě to vyhodilo z konceptu… To, že ta jejich pauza byla přesně tak dlouhá, jak dlouhou chtěl původně pauzu… A hned v pondělí ke mně přišla nová klientka… zdravá, šikovná, pohledná vysokoškolačka, která je skoro 10 let ve vztahu s ženatým mužem… zasnoubil se s ní, koupil a zařídil si s ní byt… ale od rodiny stále neodchází… a ona je zoufalá… ale kdykoliv na něj zatlačí, on se rozčílí a zbije ji a ona se nacpe práškama a opije se, protože už nechce žít…

Ale jinak mají prý nádherný láskyplný vztah naplňující a inspirativní po všech stránkách… a rozhodně od něj nechce odcházet… Udělalo se mi úplně zle a myslela jsem na tebe, Baru - jestli s tebou Drahouš, Tomáš, pokorný či nepokorný, udělá byť jen náznakem něco podobného, zakroutím mu vlastnoručně krkem. Ale pevně doufám, že nebudu muset, život na svobodě mě moc baví.

Chtěla jsem vám říct, přátelé, že jsem se rozhodla přestat psát blog pravidelně. Ne že bych přestala úplně, to by mi bylo líto, ale nemám Barčinu disciplínu a potřebuju inspiraci a silný emoce. A spokojenost ve vztahu má velmi špatný vliv na moji tvořivost. Povětšinu času jsem spokojená a mám pocit, že se mi neděje nic, o čem by stálo zato psát. Děti spokojeně rostou, rodiče relativně nerušeně stárnou a já si krásně žiju, milovaná a milující (mimochodem při čtení minulého příspěvku jsem si říkala, jak je zvláštní nechat se oslovovat Margita (bez skloňování), jak je zvláště hezký být Baby a dojemně roztomilý, když mi při milování šeptá Margitkó). Občas se něco stane, ale většinou je to v pohodě a v pořádku, prostě nuda, nuda, šeď, šeď… A tak jsem se domluvila s Baru, že budu psát prostě jen občas, jen když budu mít inspiraci. Tak uvidíme, kdy se zas uvidíme - učteme. Mějte se zatím blaze!!!

Jak to máte se svou tvořivostí vy? A s rodičovstvím? A se stárnutím? Žijete, nebo přežíváte?