403. díl, Baru: První jarní víkend

Moranu jsme vynesly. S kámoškou, narvanou hnusy napsanými na papírku.

Nacpaná vzkazy byla Morana, ne kámoška.

Hesly, co všechno si má zima vzít s sebou.

Nepohody, úzkosti, hnusy, kila, vzteky, bolesti, únavu, nemoci, zoufalství, bezmoc, neschopnost a nervozitu, sklerózu, tlaky, presy, stresy, agresi a vyhrožování válkou, blbce a debily …

To všechno blaflo na břehu Vltavy a vzal to proud.

Za zpěvu folklórní skupiny ze Spotify, když se teda Margit teď vznáší někde nad oceány.

Pošleme jí alespoň video pozdrav.

Takže s příchodem jara můžeme být všichni klidní.

Teď už bude lépe. Všechno je v cajku.

Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli Moranu neponesu nakonec sama.

Trapas. Ale někdo to udělat musí. Děti jsou velký a mají jiný zájmy. Margit na cestách.

Ale moje potřeba udělat to kouzlo je silná.

Dělám ho už spoustu spousty let.

Na dřevěné tyči postava z hadrů a papíru.

V záňadří vzkazy, co má odnést s sebou.

Kulatý chleba na její hlavu koupím při pracovní cestě po severu Čech v jedné zapadlé vesnici u silnice.

Dneska pracuju ve Šluknovském výběžku.

Tam jedu ještě v zimě a zpátky se vracím na jaře.

Navigace mě vede malými městečky.

Proplétám se k cíli.

Minu ceduli s nápisem: Poslední možnost se otočit.

A přemýšlím, k čemu se váže.

Kdyby tu byl nájezd na dálnici. Jednosměrka. Nízký mostek. Něco, z čeho se nejde vrátit …

Zvláštní. Nic takového tu není.

Chvíli nad tím přemýšlím, ale odpovědi se nedopátrám, a tak mě pohltí další provoz.

V příští vsi nějaký autobus ucpe hlavní tah a všichni čekáme.

Některé vozy se otáčejí.

Já ne. Kudy jinudy bych jela. Neznám to tu. A tak tam prostě počkám.

Je krásný počasí.

Slunce svítí a jaro přijde už dneska minutu po desáté.

A pak se mezi poli a pustými chmelnicemi přiblížím k zatáčce.

Ze zatáčky vyletí auto.

Dostane hodiny a točí se do mého směru a zpátky.

Zůstanu ledově klidná.

Brzdím a pouštím varningy, aby to do mne někdo nenarval zezadu.

I auta za mnou brzdí.

Snažím se zůstat na vozovce a zároveň se držet co nejvíce při straně.

Jenom se koukám.

Zažívám ten pocit, kdy okamžik trvá celou věčnost.

Zřejmě mě napumpuje adrenalin.

Sleduju otáčky cizího vozu a přemýšlím, jestli mě trefí.

Vůbec nemám strach.

Jenom mě napadne, jestli ten chlap na druhé straně za volantem bílého vozu není náhodou sjetej. Co to kurva vyvádí.

Rotace se začne zpomalovat.

Nakonec mne cizí vůz o kousíček mine, a dokonce sám zůstane na silnici a pokračuje v jízdě.

Nemám čas ho ani sledovat ve zpětném zrcátku.

Musím pokračovat, abych neohrozila ty za sebou.

Všechno se to stane strašně rychle a strašně pomalu.

Poslední šance se otočit.

Vážně tam ta cedule byla?

Možná stačilo být o pár vteřin rychlejší a můj život by byl někde úplně jinde.

Nevím, jak s tím zážitkem naložit.

A tak to zavolám Tomovi.

A uložím do knihovny vzpomínek pod názvem ten den, kdy přišlo jaro.

...

S Tomem máme volný víkend.

Co bychom mohli dělat?

Neurotik a Úzkostňačka, oba zvyklí pracovat ve zběsilým tempu v časování na minuty.

Na začátku to vypadá asi takhle:

Můžeme na výlet.

Do sauny.

Konigstein?

Morizburk?

Bad Schandau?

Ozve se naše vášeň pro výlety k našim západním sousedům.

Protože, když je něco německý, je to dobrý. Oba jsme vyrostli v Sudetech, a tak se není co divit.

Chci wellness.

Saunu.

Chci si číst, já mám rozečtenou knížku, ty máš taky rozečtenou knížku.

A ještě dvě knížky jsem koupil.

Tohohle Rudiše jsme ještě nečetli.

To sebou na výlet potáhneme půlku knihovny?

Tak někde si sedneme a budeme si číst.

Já si teda ráno zacvičím jógu.

Jo a ty steaky, ty steaky se musí sníst.

Hele a v lednici už skoro nic není, musíme nakoupit.

Jasně, vyrazíme do Kauflandu, já ti to sem odtáhnu.

Díky, jasně, jseš chlapák! Díky.

Nezapomeň v neděli jdeme do divadla, koupil jsem lístky.

Jó to bude boží, vezmu si konečně podpatky.

Chci procházku ale dlouhou.

V tejdnu furt sedím na zadku.

Parkem.

Nebo teda po hlavní ulici s kavárnama … a dal bych si masáž.

A dáme si dort.

Já si nemůžu dát dort, jsem na dietě.

Furt ta tvoje dieta, jseš jak lunt. Dyť ty seš úplně průsvitná.

Nech toho lichotníku.

Nešla by sis zaplavat do Podolí?

Nebo na bicram jógu?

Ty vole, tě zabiju, už nic dalšího nevymejšlej.

No a ty steaky. To je pevný bod programu. To už se musí sníst.

Hele a nejsou nějak prošlý?

Ne nejsou.

No jenom jestli.

Nebude nám po nich blbě? Jak dlouho je tam máš? Můžu se podívat.

Ne, nemůžeš. Budou v pohodě. (ale zúskostním a tajně je dojdu očuchat)

A alespoň jednoho Wodyho Allana.

A až skoukneme všechny Woody, sjedeme Almadovara.

Mám pro tebe skvělej film.

Po sauně už ho nedám.

Ten film.

Ale dáš.

Nedám. Přijdeme v deset.

Tě zabiju, už nic nevymejšlej.

Chci se teda pomilovat, abychom to nezakecali.

Ten film dokoukáme ráno.

Dopoledne.

Dal bych si pivo.

Nebo víno.

A víš, že je světový den vody?

A RestaurantWeek. Psali to na netu.

Hele a tohle je skvělý video, koukej.

Co teda budeme dělat?

No hlavně musíme sníst ty steaky.

Prošlý steaky nejim. Bude nám blbě.

Nejsou prošlý.

A nemáš tu něco sladkýho?

Tak dáme kafe, ne?

Hele a když teď pojedeme na výlet, ty steaky do zítřka ještě vydržej ne?

To už je jedno, den nebo dva?

…

Realita:

Nakonec vyhraje Jezero Most. Je to na západ a ani jeden z nás tam nikdy nebyl.

A pak je ten světový den vody.

Udělám svačinky. Steak se jako svačinka nehodí, a tak musí počkat. Do kufru dáme čtyři knihy. Moji, jeho a dvě nové.

Tomík trvá na tom, že alespoň dvě bereme na procházku a o přestávce mi bude předčítat.

Procházka kolem jezera má devět kilometrů.

Četba je na lavičce na kvótě 4,6.

A sváča.

Nohy mě bolí tak, že podpatky do divadla si rovnou škrtám.

Cestou zpět řídí moje auto …. půjčte chlapovi sporťák.

A pouštíme si operu.

A pak hned český vypalovačky.

Drahoušku, nejsi ty nějaká v křeči?

Přiznávám, že zpívám i na Diskopříběh, ale to jenom proto, abych se tak za jízdy nebála.

Z Mostu zamíříme rovnou do Sauny Vltava.

Dáme masáž. Ach. Už to opravdu připomíná wellneess.

Jenže pak uvidíme, že náš klub pořádá Saunový maratón.

Od šesti do devíti rituál každých dvacet minut.

Ne, neabsolvujeme všechny. Ale i tak je to masakr.

Saunéři tančí s ručníky a vezou nás na vlně hudby, vůně a horka místy až na hranici zničení.

Zchladit se chodíme do Vltavy.

Je přece ten mezinárodní den vody.

Točím se a propadám se …. je to až psychedelické.

Ochraptím.

Když v půl desáté dorazíme domů, pustí film.

Hrdinně dám dvacet minut a pak už nevím o světě.

A v neděli se konečně vypneme oba.

Dva, co vstávají v pět, spali ještě v půl devátý.

A pak teda dokoukáme film a postupně se rozložíme do nicoty.

…

Je neděle půl třetí.

Konečně jsem se oblékla a umyla si hlavu.

Tom spí.

Naplánoval ještě pár aktivit a vytuhnul.

Objednám Košík. Na Kaufloš rezignuju. To, že nákup dotáhne cizí chlap, mi vůbec nevadí.

Steaky jsme snědli.

Byly skvělý. To, že jsou dva dny prošlý, jsem mu úspěšně zatajila.

Přečetli knížku a půl.

Celý Trieste Centrale a půlku Českýho ráje (kniha o mužích a saunování).

Rozhostilo se ticho.

Teď snad napíšu blog.

Prohléhnu si Margitiny fotky ze San Franciska.

Uvařím si kafe.

Nemyslím na ten film Woodyho Allena o stárnoucí ženě v kulisách Long Islandu.

Kolo zázraků. Vizuálně krásný, obsahem zoufalý.

Budu v týdnu potřebovat čas na zotavenou.

Zaplaťpánbůh za pracovní dny.

Ještě je před námi procházka a divadlo.

No možná jen divadlo. V pohodlných botách.

Představení v divadle Rubín se jmenuje O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso.

Něco bych k tomuhle tématu věděla. Jsem specialistka na steaky.

Co všechno stihnete o víkendu?

Přivítali jste jaro?

Odpočíváte aktivně nebo pasivně?

A ahoj za 14 dní v pondělí.

Když teda Margit teď žije ale nepíše. Ale určitě se časem ozve.