405.díl, Baru: Život s úzkostí a vyvřelinou

Je pondělí 6 ráno a já nemám napsaný příspěvek. Ach jo. Nejde mi to. Ne, že bych nechtěla, ale jako by nešlo najít klidný moment a sednout k počítači. Jsem vnitřně zkroucená. Hrozně se bojím. Úzkost je kámoška, kterou znám celý život a jsem si vědoma, že provází naši ženskou rodinnou linii dlouhodobě. Dlouho jsem tu mrchu držela na uzdě, ale teď mi dává zabrat. Nevím, zda je to věk, hormony, životní fáze, rodičovství, povaha, nemoc … já to prostě nevím.

Střídají se okamžiky, kdy funguju, s momenty, kdy mě to zavaluje.

Rána jsou horší, večery lepší.

Když se vypláču, uleví se mi.

Únava. Bezmoc. Nevolnost. Někdy samo o sobě, jindy s důvodem.

Mám obrovský strach o svoji dceru.

Nevím, jestli jsme takhle propojený nádoby.

Nevím, jak se to stalo.

Ale i jí je v návalech blbě.

Bojí se do školy. Myslím, že zdepresivněla a do toho jí zavalují úzkostné pocity.

A já nevím, jestli ji tam posílat, a co je vlastně správný řešení.

Mluví o tom, že chce mít jen klid.

Je ke mně otevřená a já jsem z toho pohledu dovnitř zoufalá.

Toužím jí pomoci.

Kdybych jí mohla dát ledvinu, dám jí ji.

Ale tady čelím vlastní bezmoci.

Mluvím s jinými ženami o tom, jak to mají se svými dcerami, kdo chodí na terapii, kdo za školu, komu hrozí neklasifikace, kdo pláče mámě do telefonu, kdo se zavírá v pokoji a do svých světů. Jaká je kombinace přechodu a puberty.

Mnoho příběhů je podobných.

Mnoho žen je hrdinkami všedních dní.

Měla bych být své dceři oporou, přitom jsem sama nejistá vratká bárka.

Přála bych si být silnější.

Přála bych se nebát nemoci, úzkosti, systému.

Přeju si být statečnější rodič.

A co je to ta vyvřelina?

Původně jsem chtěla psát o sžívánání, jehož součástí je jedna velká peřina 200 na 200 centimetrů. Margit měla takovou už dávno. My máme novou, Z Ikey, celoroční, "super vynález", kdy jsou dvě lehké peřiny přichyceny cvočky. Zní to idilicky, dva lidé se pod ní mohou tulit a je pro každého peřiny dost. Jenže v reálu se ty dvě vrstvy podivně zkroutí a udělají vyvřelinu.

Smějeme se tomu, že je to jako spát pod lavinou.

Omlouvám se, víc dneska nenapíšu.

Musím do reality. Shánět psychiatra. Osondovat, jestli dnes dcera dokáže jít do školy.

Srovnat tělo, aby mě dneska doneslo, kam potřebuju. Ustlat vyvřelinu. Nepřestanu to zkoušet.

Pomodlit se, ať zase brzo přijdou lepší časy.

Pane Bože, prosím Tě, ať jsme já i moje holčička v pořádku.

Čeho se bojíte?

Znáte úzkost?

Jste statečný rodič?