406. díl, Baru: Jak jsem se nezbláznila. … Zatím.

Upozornění: Tento text má citlivý obsah. Není pro slabé nátury. Čtete na vlastní nebezpečí. Ale nikdo v textu nezemře. (naplněn požadavek EU o ochraně čtenáře J) Popsat poslední dny … nevím odkud to vzít … zapnul se nějaký autopilot, který dělá, co je třeba. Funguju. Lítám mezi prací a dceřinou školou. Udělá několik pokusů tam ještě vyrazit, je nesmírně houževnatá. Zbývá pár dní povinností a pak přijde volno. Přijedou děti na výměnný pobyt a místo výuky budou jiné aktivity. Ale čas, kdy moje dcera na tom prestižním víceletém gymnáziu dokáže zůstat, se zkracuje. Hluk a přítomnost jiných lidí ji zkroutí, bolí ji hlava a záda, v hlavě zrnění, schovává se na záchodě, kde je ale velká zima. Proměňuje se ve zvířátko zahnané do kouta. Má nepřítomné oči. Některým spolužákům je to jedno. Jejích pár přátel se zeptá, ale pak se věnují svému. Jediný kluk ze třídy, který ji má vážně rád, se ptá, co by jí pomohlo a nosí jí různé věci. Jenže už nepomáhá vůbec nic. Má skvělou třídní, která je chápavá, a volá mi, když to nejde. Jedu pro ni. Nevím, po kolikáté už.

Doma se zkroutí.

Už to nechci zkoušet.

Už seru na systém. Už se nechci bát, že bude neklasifikovaná. Že se bude někdo ptát. Že nikdo neuvěří, že se nechce jen flákat. Že mě bude někdo vinit, že jsem to způsobila střídavkou. Že jsem rodič, co to nezvládl a dětská psycholožka k tomu. Už se nechci bát, že bude to divný dítě s ívépéčkem. Už nechci. Smějte se onkologovi, že dostal rakovinu. Taky si to nevybral, ale ano mohl určitě jíst lépe.

Nechci hledat viníky. To nepomáhá.

Omlouvám jí. Píšu lístečky a píšu do bakaláře.

Už mám pro dceru objednaného psychiatra i terapii, ale musíme vydržet ještě týden.

I to je heroický termín.

Jenže už nemůže být ani doma sama.

Občas jde se mnou do práce, protože je období školních zralostí a ti lidé na ten papír prostě čekají. Kolegyně v práci jsou nesmírně laskavé, spousta z nich má podobnou zkušenost. Ve škole mě kolegyně upozorní, že jsem si šla pro kafe, ale vracím se zpátky s prázdným hrnkem a v ruce žmoulám kapsli. Dělám si ze sebe legraci. Jenže to vážně legrační není. Myslím na to, že u nás ve škole spáchalo před třemi lety dítě sebevraždu a syn jedný učitelky před lety taky. Jedu na autopilota. Jdu se podívat do první třídy, abych zjistila, proč se Anežka nesoustředí, Meliska neumí číst a Sebík zlobí. Popovídám s holčičkou, jejíž máma právnička je hospitalizovaná, protože odešla od násilníka. Vyslechnu jinou, která utíká z domova za svým pakistánským tátou a o svý dobrý mámě vykládá, že je děvka, že už spala alespoň s šestnácti chlapama. Vyslechnu si doporučení z psychiatrie pro jiné další dítě. Někteří učitelé to respektují, jiní se pozastavují nad tím, co by ty děti ještě tak chtěly. A že nic nevydrží.

Vyslechnu vyprávění učitelky na výtvarku o tom, že měla odvahu nechat děti ve třetí třídě pracovat s foukanou tuží. To mě pobaví. Její popis toho, že si v náhlém osvícení na sebe vzala hnědé koženkové kalhoty, protože z ničeho jiného by tuž nedostala. Nápad s barveným popkornem rovnou vzdala. Humoru není nikdy dost.

Občas je dcera pár hodin sama doma.

Občas pracuju v on-linu.

Hučí ji v hlavě, motá se, je jí na zvracení. A pak se to někdy zlidní. Na chvilku. A má ty svý chytrý fóry. Usměje se. Uděláme si jídlo. Pustíme seriál a zalezeme do postele. A i mně je na chvilku líp.

Jedu na autopilota.

Potřebuje zařídit to nejdůležitější. To, co nejvíc hoří, nebo to, za co je nejvíc peněz, protože ty potřebuju.

Od médií si držím odstup. Přesto se dozvím, že umřela Anička Slováčková ve 29 letech na rakovinu. Pláču pro cizí dítě. Teď chvíli ne pro to svoje.

Třídní schůzky. Škola je oznámí týden dopředu. Chápu to, ale pro mě to znamená zrušit několik hodin práce, což je mínus pět tisíc. Jenže tam musím, to je jasný, protože my máme vážně problém. Rodiče mluví o přetíženosti dětí. Chemikářka vůbec neučí, děti mají samostudium, a pak je testuje. Fyzikářka je autistka. Zlepšila se, už na děti není hrubá, ale pořád je testuje. Testuje. Testuje. Testuje. Přemýšlím na tím, jestli bych vydržela být každý den pod palbou. Závidím ostatním rodičům, jejichž děti mají trojky a čtyřky a kašlou na to. Moje dítě má jedničky. A zbláznilo se. Sedí doma a kýve se. Mluví o tom, že už chce jen klid. Jen klid. Jen klid a netají se tím, že ví, jak se zabít. Jak ten svět vypnout.  Samotnou jí myšlenka sebevraždy vyděsí. Cítí se provinile. Pořád se omlouvá.

Nechtějte vědět, co to dělá se mnou.

Když se s vámi dítě hádá, je to voser. Když vás neposlouchá, neuklízí, je to voser. Ale když se tichým hláskem raduje z pohledu na sýkorky za oknem, kolébá se a říká každých deset minut: Maminko, já tě mám tak ráda. Omlouvám se. Nechci ti dělat starosti. Chci jenom klid. Jenom klid. Mám tě tak ráda. Omlouvám se.

To vám dojde, že je to vážný.

Někdy se na mě zlobí.

Když naslouchám v klidu, jsem moc psycholog a málo soucítím.

Když pláču zoufalstvím, jsem hysterická.

Hlavně se mě mami neptej, co bych potřebovala, protože to já teď nevím.

Když se vzteká, je to paradoxně lepší.

A tak si říkáme, že zkusíme vyhlásit válku hysterii společně.

A že plakat se může, protože je to důležitý a pomáhá to.

Po třídních schůzkách má přijít úleva – týden výměnného pobytu s francouzskými studenty.

Jen veselo a výlety.

Vyklidím svoji ložnici, všechno uklidím a zabydlím se v obýváku. Schovám robertka i drogy (CBD) do hloubi nočního stolku. Je to sice modrý Francouz z Marseille a na návštěvě se do nočních stolků neleze, ale co kdyby.

Nakoupím jídlo, co by mohlo cizímu dítěti chutnat.

Mají přiletět 23:15.

Let se několikrát posouvá, informace se stále mění. Uvízli někde uprostřed Evropy.

Přijedou o 24 hodin později.

Další den v deset večer jedeme na letiště. Dcera se strašně snaží. Vítá. Vykládá. Má fantastickou angličtinu. Dělá snídaně a svačiny. Usmívá se. Ale usmívá se divně. A občas se jí dělá zle.

No, mně už taky.

Abigejl rozumí anglicky dost málo.

Ty vole tohle je další nárok. Se poseru. Ano průjem mám už týdny.

Při poslední cestě z pasťáku jsem musela zaskočit dokonce za keř uprostřed sídliště.

Ráno odjedu do práce. Za volantem se mi vždycky trochu uleví.

Dcera je ve škole, snad tam chvíli vydrží, když mají ty zábavné aktivity. Mám vtipný zážitek, u kterého dostanu záchvat smíchu. Sjíždím z prudkého kopce mezi domy na Evropskou a přede mnou je auto, které je naštorc, jakoby zapíchnuté v keři po straně ulice, říkám si, to někdo naboural? Co se asi stalo? Objíždím ho a vidím, jak za volantem sedí žena, která rve nově rozkvetlý zlatý déšť, musela jsem se začít strašně smát, co žena udělá pro květinu….

Bůh ví, co se jí děje doma.

V práci vydržím tři hodiny.

Pak volá třídní.

Když mi pípne zpráva od dcery s textem: Jak se máš… je jasný, že je to zase blbý.

Už nic. Ani výlety, ani zábava. Už to prostě nejde vůbec.

Hned tam jedu.

Francouzská holčička pokračuje v programu.

Evakuujeme ji do jiné rodiny.

Omlouvám se, cítím se hrozně trapně, ale i třídní chápe, že tohle je mimořádná situace.

Je mi to líto, ale nedá se nic dělat.

Vezu vlastní dítě domů a ukládám do postele.

Zaplaťpánbůh, že tu ještě není ta Francouzska, co nemluví anglicky. Ale zůstalo tu po ní spousta pečiva, láhev vína a foie gras, co přivezla darem. Jednou se všem těm hodným lidem nějak odvděčím, ale teď to prostě nejde.

Jedu dál.

Online supervize, příběhy dalších dětí v náročných situacích, děti, které se řežou a páchají sebevraždy, jejich rodiče jsou v konfliktu, jeden otec spáchal sebevraždu, máma je slepá a syn nemůže spát. Paradox je, že v práci makám taky na autopilota, sleduju příběhovou linku, pomáhám. V přestávce online práce kontroluju, jestli moje dítě dýchá, žije. Jak se tváří.

Tomáš tu byl minulý týden.

Dělá, co může, ale má svého dost. Spoustu práce a návštěvy dětí.

Není jeho týden, odešel v pondělí v pět ráno, nechtěl dělat rámus, tak za ním zůstaly otevřené dveře do bytu, děkuju bohu, že kočka neutekla. Několik dní se ozývá úsporně.

Zeptá se, jak se mám, a pošle podpůrnou zprávu. Myslí na mě.

Bonusem tohohle všeho je, že nemám kapacitu přemýšlet nad svým partnerským životem. Nechci. Neřeším. Neprudím. Na tohle nemám sílu. Jestli o mě někdo nestojí, jestli se nechce nebo nedokáže rozvést, jestli netouží, abych jeho ženou byla já … Nemám na to kapacitu. Nebudu se nikoho doprošovat, nemusím s nikým chodit a možná se někde někdo časem najde. Nebo budu prostě žít sama. Zvládnu to. Nemám sílu přemýšlet nad tím, jestli mi dost píše. Jestli jsem dost vtipná a kreativní ve svých odpovědích. Prostě zůstane jen to podstatné. Třeba tu bude stát Tom při mně. Se svým humorem a lehkostí. Vydrží jen praví přátelé a pevné vztahy. Zbytek vem čert. Seru na to, nemám sílu to řešit. Teď ne.

Nevím, nemám na to kapacitu.

Kdo zůstane, zůstane.

Pro koho bude bláznivá ženská s bláznivým dítětem na obtíž, ať jde dál.

Protože tohle já jsem.

Teď zrovna.

Jsem unavená.

Propočítávám, kterou práci si nechat a co pustit, aby byly finanční škody co nejmenší.

Daně a hypotéka jsou pořád tady, ale ono to nějak půjde.

Hodinu po hodině.

Přála bych si být klidnější, pevnější, být dceři oporou a neplakat.

Neplakat mi nejde.

Není v tom zoufalství ani vztek. Jenom ty slzy, co ulevují.

Tomáš si koupí koloběžku.

Ano, lidé tam venku si užívají jízdu na koloběžce, já ne. Já nemůžu nechat svoje dítě samotný.

Něco ve mně se na něj zlobí. Že zrovna teď žije výběrem té nejlepší skládací kolobrndy.

A něco jiného, je rádo, že svět venku je ještě v pořádku. A že o tom nadšeně vypráví. Má téma, které je radostné, a je radost ho poslouchat.

Aha, a bude se mnou chtít být, když si ji nekoupím taky?

Když nebudeme mít tenhle společný zájem?

Budeme mít nějaký společný čas?

O sexu ani nemluvě?

Měli jsme jít dvakrát do divadla. Do opery na Rusalku a na Ztrátu třídní knihy k Cimrmanům.

Lísky rozdám.

Zastaví se dcery tatínek. Věnuju mu lístky do opery, kam jsem dnes měla jít.

To je dobře, že si je někdo užije.

Ubohou Rusalku bledou shlédne můj bývalý muž s přítelkyní.

Jsem šťastná, že je to potěší.

Cimrmany dostane kámoška s mužem, který skáče metr vysoko. Aby ne. Kdo by nechtěl vidět Svěráka na živo.

Koukám se dopředu a snažím hledat světlo. S Tomem máme v plánu společné Velikonoce, v květnu prodloužený víkend a koupil mi jízdenku na vlak na léto. Tohle je jeho způsob lásky. A pro mě nejlepší dárek. Pojedeme vlakem do Athén. Nebo jinam ...

…

Skončí pracovní týden. Zalezeme s dcerou domů.

Už nic nemusíš, slyšíš, nemusíš.

Nic.

Už nic nebudeme zkoušet, už nemusíš být statečná.

Říkám to jí a taky trochu sobě.

Budeš jen jíst, spát a občas půjdeme na procházku. Můžeš si kreslit a hrát hry.

Máme objednaného psychiatra i terapeutku, odběry krve, pohovor v Nákelu, kde mají případně stacionář.

Nebudeš se nikam stěhovat, zůstaneš tady, doma, táta tě bude navštěvovat.

Nepojedeš na žádnou výměnu a nikdo nepůjde k nám.

Se školou nevím, nějak to vyřešíme.

Buď se vrátíš sem, nebo najdeme jinou.

Všechno časem.

Já se o to postarám. Jsem tvůj rodič. Zařídím to. Vím, co dělat. Půjdeme krok po kroku.

Tohle je moje starost.

Všechno bude dobrý.

Pořád to opakuju, jsem komická.

Všechno bude dobrý.

A tak to začne opakovat i ona: Maminko, mám tě ráda, a všechno bude dobrý.

Vstát, nakrmit kočku, zalít kytky, ustlat vyvřelinu, nasypat sýkorkám, kterým to z většiny sežere holub, kterému říkáme Bedřich. Sedím, popláču si a vezmu si knížku. Letnice, příběh o vesnici Svatý Jiří z roku 1903, kde lidé umí zdělat zázraky. Balzám. Moudrej i vtipnej.

V neděli máme "artetepii", zastaví se na chvilku Margit s dcerou. Syn nepřijel a komentoval to, jestli u nás bude ta Francouzska s tím sprostým slovem ... nikdo to nechápal, než došlo k objasnění, že zaměnil slova Erasmus a orgasmus. Ne, ta co přijela na orgasmus už tu není. Pečeme velikonoční perníčky v komorní sestavě,  občas se nám něco pokřiví a slepí, tak vzniká trans ovce, přeměněná na žirafu, a spousta dalších zvířátek, o nichž děti říkají, že nejsou disabled, ale mají speciální potřeby. V rámci občerstvení nabízím podivný dezert zbylý po Francouzsce a  foie gras. Margit se ptá, jestli jsou to ty játa, co rvou husám za živa... To je zase Prométeus, vole. Tyhle jsou jen ztučnělý. Všichni se smějeme, všichni trochu blázní ...

Chtěli jste se někdy v mládí zabít?

Měli starosti s dětmi?

Měli někoho na výměnný pobyt?

Ps: Mrzí mě, jestli Vám tohle čtení přijde příliš srdceryvný, jen mně pomáhá to napsat.

A třeba budete teď rádi, že to máte jinak.